Když rozdíly mizí, 12. díl: Želvy jako učenlivé a hravé samotářky
V kognitivních dovednostech želvy dokáží předčit i savce. Zdroj: Pixabay
Když se podíváte na želvu, jaká vlastnost vás napadne jako první? Je pomalá, líná, rozvážná… Ale inteligentní? Připomeňme si, co už víme z minulých dílů – že inteligenci definujeme jako soubor dovedností, které zajišťují přežití daného jedince i celého druhu. A zároveň zmiňme skutečnost, že želvy se leckdy dožívají i více než sto let. To by nám mohlo alespoň pro začátek naznačit, že by želvy skutečně inteligentní být mohly, ne?
Když se podíváte na želvu, jaká vlastnost vás napadne jako první? Je pomalá, líná, rozvážná… Ale inteligentní? Připomeňme si, co už víme z minulých dílů – že inteligenci definujeme jako soubor dovedností, které zajišťují přežití daného jedince i celého druhu. A zároveň zmiňme skutečnost, že želvy se leckdy dožívají i více než sto let. To by nám mohlo alespoň pro začátek naznačit, že by želvy skutečně inteligentní být mohly, ne?
Želvy totiž inteligentní jsou. A mnohdy se hravě vyrovnají i savcům (které z jistých ješitných důvodů považujeme za nejinteligentnější tvory této planety – my už samozřejmě víme, že tento pohled na inteligenci je značně krátkozraký). V roce 2006 dvě vědkyně otestovaly dovednosti želv proti oblíbeným laboratorním zvířatům, potkanům. Želvák Moses byl umístěn do bludiště podobného těm, kterými probíhají potkani a myšky. Na konci každého ramene na něj čekala odměna (jak jinak než ve formě lákavého pamlsku). A želvě se při navigaci labyrintem překvapivě dařilo lépe. Moses do žádné uličky nevkročil zbytečně dvakrát (proč by to taky dělal, když už v ní žádné jídlo nebylo, že). Zdá se, že si Moses (podobně jako hlodavci) v hlavě vytvořil „kognitivní mapu“ z předmětů, které byly z bludiště vidět. Když však vědkyně tyto kognitivní orientační body mimo bludiště odstranily, Moses vsadil na jinou strategii. V honbě za jídlem doslova systematicky prolezl každou uličku, aby ho našel. Potkan na to tak metodicky nešel. Taková flexibilita v chování vlastně u savců nikdy pozorována ani nebyla. Savci se obvykle nejdřív snaží najít nové orientační body.
Jenže – přechozí experimenty pro želvy tak dobře nedopadly. Obě vědkyně se domnívají, že za to mohla chladnější teplota v laboratoři. Chladnokrevné želvy se kvůli tomu mohly cítit dost loudavě. Zato Moses své dovednosti předváděl při krásných 29°C, což se skoro blíží průměrné teplotě jeho původního biotopu ve Střední a Jižní Americe. Díky vyšší teplotě byl pozornější a živější.
Kromě toho vědci při dalších experimentech zjistili i to, že želvy bedlivě pozorují, kam se dívají ostatní, a tak se z jejich chování učí. Jde o poměrně důležitou dovednost, jelikož pohled jiného jedince vám umožní zbystřit predátora, ale i jídlo. Toto složité chování vyžaduje nejen pochopit to, že pohled jiného zvířete vám může předat užitečné informace, ale i přijít na to, kam se vlastně dívá a nasměrovat tam svou pozornost. Dlouhou dobu se soudilo, že toho jsou schopni jen primáti, ale nedávné výzkumy ukázaly, že to dokáží třeba kozy nebo několik druhů ptáků. A samozřejmě i želvy. U želv je tato dovednost o to pikantnější, že obvykle žijí samotářsky a je tedy s podivem, že se u nich vyvinula schopnost sledovat vodítka u jiných zvířat. To, že želva dokáže pozorovat jinou želvu, a přijít tak na to, že se za zdí skrývá pamlsek, ukazuje, že želvy jsou schopny společenského učení, o kterém jsme se domnívali, že se vyvíjí jen u společenských zvířat. Je proto možné, že tento druh učení je jen rozšířením toho obecného a nejde o specializovanou dovednost.
Za schopností rychlého učení za želv stojí i skutečnost, že se vše musejí naučit na vlastní pěst a ne od rodičů jako jiné druhy. Zdroj: Pixabay
V další řadě pokusů vědci želvy naučili pracovat s dotykovou obrazovkou. Kdykoliv se želva dotkla správného symbolu na obrazovce, dostala jahodu. Není proto divu, že se želvy naučily obrazovku používat poměrně rychle. Vědci se dokonce nechali slyšet, že rychlost jejich učení se dá srovnávat s potkany a holuby, a co víc – že se učí rychleji než mistři v naslouchání lidským příkazů, psi. Za překvapivou rychlostí jejich učení stojí skutečnost, že se želvám po vylíhnutí nedostává rodičovské péče a musí se rychle naučit rozhodovat samy za sebe. V druhé části experimentu želvy dokonce dokázaly tuto nově nabytou dovednost převést z obrazovky do reality. Vědci jim předložili dvě misky se symboly, které želvy již znaly z obrazovky. I naživo si vybraly tu správnou.
Zřejmé je i to, že želvy jsou dost chytré na to, aby se braly moc vážně. Již víme, že jednou ze známek inteligence je hra. Vědci se poměrně dlouhou domnívali, že hra je záležitostí mláďat savců a ptáků, tedy teplokrevných zvířat, která si mohou dovolit dělat zdánlivě pošetilé věci. Pro chladnokrevné živočichy, kteří jsou závislí na externích zdrojích tepla, by tak šlo o zbytečné plýtvání energií. Z omylu je vyvedl třicetikilový samec kožnatky africké, kterého v Národní zoo ve Washingtonu pojmenovali Pigface (Prasečí ksicht – milé, že). Po čtyřiceti letech v zajetí si totiž začal ubližovat – okusoval si nohy až do masa a škrábal se drápy, až byl jeho celý krk pokryt otevřenými ránami. Ošetřovatele naštěstí napadlo, že se zřejmě nudí a jeho nádrž postupně zaplnili různými hračkami – od basketbalového míče po plovoucí obruče. A taky, že jo! Pigface záhy začal do míče šťouchat nosem i nohama, skákal skrz obruče jako cvičený tuleň a přetahoval se s ošetřovateli o kus hadice. Čím více si hrál, tím méně si ubližoval. Jeho pokrok pozoroval i etolog Gordon M. Burghardt, který definoval kritéria hry (a který jen tak mimochodem neuvěřitelně připomíná Charlese Darwina). Podle jeho definice musí být hra spontánní a dobrovolná, nesmí přímo souviset s přežitím, jde o opakovanou, ale ne neurotickou činnost a kromě hry samotné za ní nesmí stát jiná odměna. Zřejmě mu můžeme dát za pravdu, že v tomto případě o hru skutečně šlo.
Jednu věc ale na želvy musíme prásknout – totálně propadly v testu empatie, tedy přesněji řečeno v testu „nakažlivého zívání“. Určitě to znáte sami – vidíte někoho zívat a prostě si musíte zívnout taky. Vědci se domnívají, že za tím stojí vysoká míra empatie mezi lidmi. A želvy prostě zívat odmítaly, a to i po šestiměsíčním výcviku. Želva si prostě holt zívne, až se jí bude chtít.
Behaviorální experimenty se želvami neprobíhají zrovna snadno - když se jim nechce, tak se jim prostě nechce. Zdroj: Pixabay
Díky rozhodnutí zachránit malé selátko Arnošta jsem mohla stát při zrodu jednoho z největších azylů pro „hospodářská“ zvířata u nás, Azylové farmy Jarikhanda, a pomáhat v jejím rozvoji a záchraně dalších zvířat, která většina lidí považuje jen za stroje na maso, mléko či vejce.
