Když rozdíly mizí, 20. díl: Nejchytřejší obyvatel oceánů - delfín, jak ho neznáte

Celá tisíciletí jsme stále dokola přesvědčováni, že lidé jsou výjimečnými tvory, jejichž inteligence se tyčí nad všemi ostatními. Ano, jsme docela chytrý druh. Ale ten „nejinteligentnější“? To sotva. Dnes ale díky vědě víme, že jiná zvířata disponují vlastnostmi a dovednostmi, které ty naše dalece převyšují. A ještě stále je mnoho toho, co ani netušíme.

Při výzkumu inteligence často narazíme na využívání kytovců jakožto výzkumných subjektů. Při pohledu na jejich mozek je totiž hned zřejmé, že je mnohem složitější, než jsme se původně domnívali. Týká se to například i řečového centra. Většina lidí je přesvědčena o tom, že naše schopnost komunikovat je mnohem složitější a rozvinutější než u jiných živočišných druhů. Kytovci nás v tom ale dost možná překonávají. Podle výzkumníků z Michiganské státní univerzity se naše schopnosti ani srovnávat nedají. U primátů je primárním smyslem zrak, ale primární způsob komunikace závisí na sluchu. U kytovců je ale obojí spojeno se zvukem.

U kytovců je komunikace ve skutečnosti na tak neuvěřitelné úrovni, že si ultrazvukové vzkazy, které navzájem vysílají, dokáží v mysli přetavit na „zvukový obraz“. Pokud tedy delfín chce jinému delfínovi předat zprávu o rybě, prostě mu vyšle zprávu s obrazem ryby.

Znamená to, že kytovci dokáží podobně jako my používat popis předmětu, o kterém chtějí mluvit. My řekneme „strom“ a v naší mysli se objeví obraz stromu – kytovci tenhle krok prostě přeskočí a rovnou si mezi sebou posílají hotové obrazy.

A pokud vám to přijde málo ohromující, věděli jste, že si kytovci dokáží předat dvacetinásobek informací, než dokážeme my s naším sluchem?

Mozek kytovců je navíc stavěn i na silné emoce a vytváření vzpomínek. Podle neurobioložky a odbornice na delfíny Lori Marino je právě limbický systém tou nejsložitější částí jejich mozku. Možná i složitější, než je náš vlastní. Při svém výzkumu kosatek zjistila, že jejich limbický systém je tak velký, že vytváří nový lalok. A protože se tento nový lalok spojuje s cortexem, je přesvědčena, že vytváří směsice emočního i kognitivního přemýšlení. Není proto divu, že se kytovci rozpoznávají v zrcadle, dokáží následovat instrukce i oplatit lidem mávání rukou stejnou částí svého těla. Nové studie dokonce ukazují, že delfíni jsou schopni vytvořit si osobní hvizd, který symbolizuje jméno jedince ve stádu.

„Samotný delfín vlastně není delfín,“ říká Lori Marino. „Být delfínem znamená účastnit se složité společenské sítě. Platí to u nich ještě víc než u lidí.“ Vědcům se u delfínů podařilo identifikovat tři základní úrovně tvoření spojenectví. Nejdůvěrnější se tvoří mezi dvojicemi či trojicemi samců, kteří po desetiletí společně chrání samice, kterým se dvoří. Následně se spojují do větších týmů tvořících až čtrnáct jedinců, kteří „kradou“ samice jiných skupin. Ty se udržují i déle než patnáct let. Pokud dojde k větší rozmíšce, objevuje se třetí úroveň, „armáda“.

Navzdory pozoruhodné stabilitě těchto spojenectví se mohou delfíni občas chovat i neuváženě. Jeden den mohou být přáteli a ten druhý nepřáteli. Narozdíl od primátů však v těchto situacích záleží vždy na dané situace, respektive na tom, jaký delfín se pohybuje poblíž. Udržování tak složité sociální sítě v mysli vyžaduje pořádnou mozkovou kapacitu.

Delfíni také vykazují známky kultury – vytvářejí a předávají si tradice. Například, když samice delfína skákavého na západě Austrálie přišla na to, že mořské houby mohou sloužit jako ochrana nosu při prohledávání písečného dna. Matky následně tuto dovednost naučily své potomky.

I přesto všechno však tyto vysoce inteligentní a vnímavé bytosti s oblibou zavíráme do nádrží, kde se trápí a chřadnou. Dokážete si představit, že byste celý život strávili zavření v malé místnosti a o jídlo byste museli prosit a předvádět šílené kousky? Není proto divu, že se objevují inciativy, aby byli klasifikováni jako „mimolidské osoby“, což by jim zajistilo jistá práva a ochranu.