Mozek včely není velký. Má zhruba velikost špendlíkové hlavičky. Z předchozích dílů už ale víme, že to o její inteligenci vůbec nic neříká. Včely totiž dokáží úžasné věci – počítat, rozpoznat abstraktní vzory i předat si mezi sebou přesné umístění květin.
Mozek včely není velký. Má zhruba velikost špendlíkové hlavičky. Z předchozích dílů už ale víme, že to o její inteligenci vůbec nic neříká. Včely totiž dokáží úžasné věci – počítat, rozpoznat abstraktní vzory i předat si mezi sebou přesné umístění květin.
Včely létavky (tedy ty, které vylétají z úlu a hledají potravu) totiž objev zdroje nektaru a pylu oznamují ostatním létavkám v úlu za pomoci speciálních tanečků. Říká se jim „včelí tanec“. Touto záhadnou komunikací se již od dvacátých let minulého století zabýval rakouský biolog Karl von Frisch (který za svůj objev dokonce dostal v roce 1973 Nobelovu cenu). Japonští vědci nedávno zjistili, že tato symbolická forma komunikace je z velké části postavena na vibracích, které včela vydává svým zadečkem a které ostatní včely zachytávají zvláštním orgánem na tykadlech, takzvaným Johnstonovým orgánem. Ten bychom mohli připodobnit k našim sluchovým orgánům. Koneckonců v temnotě úlu se ani jinak než vibracemi dorozumět nemohou.
Vědcům se prozatím podařilo odhalit šest různých druhů včelího tance a včely jako inteligentní bytosti jsou schopny podle něj změnit své chování i naučit se něco nového. Včely totiž uplatňují takzvané kolektivní rozhodování. I když podobně jako mravenci mají svou královnu či matku, o všem rozhodují společně demokratickým hlasováním. Například když se nový roj rozhoduje, kde se usadí. Létavky vyhledávají vhodná místa, o jejichž kvalitách pak zpraví ostatní. Včely pak hlasují pro jednotlivé návrhy, dokud nevyberou jedno místo, kde vytvoří svůj nový domov. Co víc, pokud se během hlasování na jednom místě změní situace (například včely zjistí, že do dutiny stromu při dešti zatéká), okamžitě si dají vědět a hlasování proběhne znovu. Kolektivní flexibilita je tak klíčem k jejich úspěchu.
Kognitivní dovednosti včel nás ohromují. Nicméně právě kvůli nim jim hrozí větší riziko než jiným živočišným druhům. Pesticidy, těžké kovy a další environmentální stresory narušují vzruchy mezi neurony v mozku včel, a tak ohrožují celé včelstvo, které je na komunikaci závislé. I když mnoho států již zakázalo používání látek, které jsou pro včely a další hmyz škodlivé, jejich přežití dál visí na vlásku. Nejen, že alternativy těchto látek jsou stejně, ne-li více škodlivé, ale jsou jen jedním prvkem ohrožující jejich přežití.