Ptakopysk - přírodní hlavolam.
Více než sto dvacet milionů let evoluce stvořilo bytost, která se nepodobá žádné jiné. Respektive vypadá jako několik bytostí spojených dohromady – klade vejce, a přesto mláďata krmí svým mlékem, jeho „zobák“ a plovací blány připomínají spíše kachnu, a přesto jde o příbuzného ježur, jeho rozestavení kostí a jedové žlázy připomíná spíše plazy, a přesto jde o savce. Po více než stech milionech let se však dnes odborníci obávají, že budoucností ptakopyska podivného je vyhynutí.
Více než sto dvacet milionů let evoluce stvořilo bytost, která se nepodobá žádné jiné. Respektive vypadá jako několik bytostí spojených dohromady – klade vejce, a přesto mláďata krmí svým mlékem, jeho „zobák“ a plovací blány připomínají spíše kachnu, a přesto jde o příbuzného ježur, jeho rozestavení kostí a jedové žlázy připomíná spíše plazy, a přesto jde o savce. Po více než stech milionech let se však dnes odborníci obávají, že budoucností ptakopyska podivného je vyhynutí.
Na jejich reprodukčním cyklu však není zvláštní jen to, že na rozdíl od ostatních savců nerodí živá mláďata, ale snáší vejce. Ptakopyskové totiž mají i deset párů pohlavních chromozomů – většina savců má přitom jen jeden (například u nás lidí jsou to chromozomy X a Y). A vědci stále tápou, proč tomu tak je. Zcela jistě musí jít o nějakou evoluční výhodu. Možná i proto není divu, že i zvenku ptakopysk připomíná divokou směsici ptáků, savců a plazů.
Ptakopyskové patří mezi několik pár druhů savců, kteří snášejí vejce. Zdroj: Wikimedia Commons
Možná na oplátku ale ptakopyskům chybí geny pro vznik žaludku – nepotřebují ho totiž. Potravu dokáží snadno rozmělnit svými plátovými „zuby“ za pomoci říčního písku. Další zvláštností je i jejich schopnost elektrorecepce, se kterou jsme se setkali například u žraloků. Díky receptorům rozmístěným na zadní části „zobáku“ dokáží rozpoznat, odkud vychází elektrické signály, a tak snadno odhalit místo, kde se skrývá kořist.
V zajetí se ptakopysků nedaří, často se nedožijí ani poloviny svého přirozeného věku. Zdroj: Laura Romin
Dalším z jedinečných rysů tohoto australského endemita je bílkovina, která se nachází v jeho mléce. Podle vědců by mohla být odpovědí na smrtící rezistentní bakterie, které se stále častěji objevují po celém světě. A jejich jed obsahuje hormon, který by mohl léčit cukrovku. Je však paradoxem, že k těmto objevům dochází právě ve chvíli, kdy tomuto vskutku podivnému druhu hrozí vyhynutí. Tříletá studie australských univerzit odhalila, že od dob evropské kolonizace ztratili ptakopyskové minimálně třetinu své populace. Situace je o to vážnější, že se je nedaří rozmnožovat v zajetí. Nepříznivé klimatické podmínky v jeho domovině vše jen zhoršují.
