Kellner první republiky. Vybudoval československou ekonomiku a „vodil“ si Masaryka

„Jaroslav Preiss nebyl jenom bankéřem, ale osobností, která působila v řadě různých oblastí. Historické události nenechával jenom plynout, ale byl jejich aktivním účastníkem,“ popisuje prvorepublikového národohospodáře Jakub Kunert, archivář České národní banky ve vlogu věnovaném právě Jaroslavu Preissovi.

Přesto je Preissovo jméno spojováno nejvíce právě s bankovním sektorem, konkrétně s Živnostenskou bankou, která patřila mezi nejstarší a postupem času i nejvýznamnější české a evropské peněžní ústavy. Po vzniku Československa vlastnila prakticky polovinu domácího průmyslu a financovala rozvoj slavných průmyslových firem první republiky.

Císařova milost

Ale zpět k Jaroslavu Preissovi. Narodil se na konci roku 1870 v Přešticích na Plzeňsku. Vyrůstal v rodině finančního úředníka, vystudoval gymnázium v Domažlicích a práva v Praze. Vzdělání si poté rozšiřoval v Německu a Francii. Po krátké kariéře žurnalisty nastoupil v roce 1904 jako čtyřiatřicetiletý právě do Živnostenské banky, která se stala jeho osudem.

Po pouhých šesti letech už dělal náměstka vrchního ředitele. V roce 1916 to však s jeho profesní dráhou nevypadalo dobře. Byl totiž zatčen a obviněn z velezrady za podporování českého odbojového hnutí a za bojkotování válečných půjček v Živnostenské bance. Hrozící popravu odvrátila milost od císaře Karla I. a v září 1917 usedl do čela Živnostenské banky jako její vrchní ředitel.

Se vznikem Československa začal Preissův vliv růst. Měl to být původně on, kdo se ujme funkce prvního ministra financí. Preissovi ale vyhovovala pozice zákulisního hráče, přestože v politice působil coby člen Českého zemského sněmu už za Rakouska-Uherska. Starosti s prvorepublikovou státní kasou ale přenechal názorově spřízněnému Aloisi Rašínovi a zůstal mu po boku jako nejbližší poradce.

Masaryk pod bankovním vlivem

Jako ředitel jedné z největších bank ve střední Evropě se Preiss podílel nejen na budování prvorepublikového hospodářství, ale také na tvorbě hospodářského zákona, v němž se zdůrazňoval význam a důležitost podpory soukromé iniciativy podnikatelů. Díky svému vlivu, jmění a kontaktům lze bez větší nadsázky říci, že Jaroslav Preiss byl „Petrem Kellnerem“ první republiky.

Zlí jazykové však Jaroslava Preisse označují i za prvorepublikového „Marka Dalíka“. Zřejmě proto, že byl blízkým přítelem Tomáše Garrigua Masaryka a velmi ho obdivoval. Ten zase Preisse pokládal za největšího finančníka v Československu, a proto ho nechával spravovat své osobní peníze. Prezident také s oblibou jezdil na Preissův statek, kde se účastnil vepřových hodů. Masaryk také z peněz Živnostenské banky platil různé aktivity a pomáhal i politikům, kteří se dostali do potíží. Šlo nejen o osoby jemu blízké, nýbrž i o protivníky, jimž pomáhal výměnou za to, že oni mu pomoc vrátí jindy.

Říká se, že peníze Živnostenské banky využíval rovněž k financování svých dovolených na Capri, kam coby prezident vycestoval v letech 1921 a 1922 pod pseudonymem Thomas G. Marsden, jejž užíval už během války. Od Preissova peněžního ústavu údajně takto skrze svého kancléře Přemysla Šámala inkasoval až dva miliony tehdejších korun. Podobně prezidenta sponzorovala i konkurenční Legiobanka.

Dvakrát málem prezidentem

V roce 1930 však přátelství mezi Preissem a Masarykem málem vzalo za své. Objevila se totiž fáma, že bankéř se hodlá proti Masarykovi postavit v souboji o funkci prezidenta republiky. Nic takového se ale nekonalo, Preiss si Masaryka vážil. Na rozdíl od Edvarda Beneše, po jehož abdikaci v říjnu 1938 se o Preissovi uvažovalo jako o jeho nástupci. Ani tentokrát však Preiss politickou funkci nepřijal.

Jeho politický vliv byl ale nezměrný a patrný hned po vzniku republiky. A to nejen kvůli přátelství s Rašínem či Masarykem. Preissovu (ne)přítomnost v politice pociťovali přinejmenším ti, kdo o věcech formálně rozhodovali. Zvykl si totiž dosazovat své lidi na posty ministrů. Jen na ministerstvu financí se vystřídala řada vesměs kmenových zaměstnanců Živnostenské banky. Šlo například o Augustina Nováka nebo Bohdana Bečku. Svou „živnobankovní“ minulost měli též ministři obchodu Ladislav Novák či Jan Dvořáček.

Konec Jaroslava Preisse přicházel současně s koncem demokratického Československa. Už v roce 1938 odstoupil z funkce vrchního ředitele Živnostenské banky, ale zůstal předsedou její správní rady. Tu opustil o pět let později poté, co byl vyslýchán gestapem a dostal vysokou finanční pokutu. Za okupace se totiž pokoušel hájit české hospodářské zájmy. Jenže ani tato skutečnost nezabránila tomu, že byl po válce na nátlak komunistů a za tichého souhlasu prezidenta Beneše zatčen a obviněn z kolaborace s nacisty. Následky vazby byly fatální, jeho duševní i fyzické zdraví bylo nalomeno. Preisse nakonec v dubnu 1946 propustili, ale pouhé dva dny nato, 29. dubna, zemřel.