Masaryka zavraždili. Poslední vyšetřování jeho smrti je šaškárna, říká badatelka

Co říkáte poslednímu vyšetřování, podle něhož v případě Masarykovy smrti nelze vedle vraždy vyloučit ani sebevraždu nebo nešťastnou náhodu?
Alibisticky se tím vrátili o desítky let zpět. Úplný nesmysl! Vlastně to ani nepovažuji za žádné vyšetřování, nanejvýš za jakési doplňkové šetření, které vůbec neuvažovalo v souvislostech. Stavělo na faktech, které jsem ve své knize zpochybnila.

Na jakých?
Na fotkách Masarykova bezvládného těla z nádvoří Černínského paláce. A na známém náčrtku kriminální ústředny z místa činu. S oběma je ten problém, že jsou podle mého názoru nevěrohodné.

Jak to?
Náš podnět ke znovuotevření vyšetřování upozorňoval na soukromou zvukovou nahrávku kriminalisty Vilibalda Hofmanna, který se 10. března 1948 dostal jako první k Masarykovu tělu. Hofmann byl v roce 1968 při výslechu na generální prokuratuře konfrontován se zmíněnými Masarykovými snímky. A uvedl, že na nich už je nebožtík upraven k fotografování. Jinak řečeno: Že neodpovídají skutečnosti. Z toho, co vypověděl, mimo jiné vyplývá, že klidně mohou pocházet až ze druhého dne. Podezřelého je toho spousta: Hofmann tvrdil, že když k Masarykovi přišel, měl ministr tak zlomené holenní kosti, až vyčnívaly ven. Nic takového na fotkách nenajdeme. Osudné ráno navíc na příkaz lékaře sebral kůstky z Masarykových roztříštěných nohou a uložil je do svázaného kapesníku, který vzápětí položil k tělu. Proč tedy na fotografiích žádný kapesník není? Hofmann ostatně nebyl sám, kdo s fotografiemi nesouhlasil, stejně se vyjádřil i vrátný Václav Liman. Ne, těm obrázkům prostě nelze věřit. Ani zmíněnému náčrtku.

Čím je náčrtek podezřelý?
Byl nalezen až v roce 1968. Je na něm datum 11. března 1948 spolu s údajem, že ho vystavila kriminální ústředna. Jenže! Lidé z kriminální ústředny mohli být na místě činu jen 10. března, a to nanejvýš hodinu. Pak už neměli s případem nic společného, všichni kriminalisté byli odvoláni, věc řešila StB. To znamená, že ani na tomhle náčrtku nemůžeme nic stavět. Tím spíš, že u něj je od začátku explicitně napsáno, že jde o náčrtek k případu sebevraždy. Problém je, že právě na výše zmíněných fotografiích a náčrtku vystavěli své nedávné výpočty badatel Martin Čermák s kolegou, kteří před časem rovněž podali podnět k vyšetřování. A jsem přesvědčena, že právě kvůli jejich výsledkům jsme se teď v pátrání po tom, co se v březnu 1948 doopravdy přihodilo, vrátili o desítky let zpět. Když jsem byla přítomna Čermákově veřejné prezentaci, tak tvrdil, že je potřeba pracovat pouze s fakty. Jenže jakými fakty jsou jeho vstupní data? Pracuje s údaji, kterým se nedá věřit. Tyhle věci se prostě nedají posuzovat pouze matematicky, vytrhávat je z kontextu.

Co bychom tedy měli brát v potaz?
Třeba další okolnosti, které nasvědčují tomu, že fotografie jsou pochybné. Jan Masaryk by podle nich měl skočit, být shozen, případně sklouznout z římsy, na které ale nebyly nalezeny žádné stopy. S tím se teď přitom vůbec nepracuje. Ani s tím, že Masarykovo tělo podle Hofmannova svědectví nekrvácelo. Nebyl tedy oblíbený demokratický politik náhodou mrtev už předtím, než ho někdo vyhodil z okna? Nebo mu byla v předstihu injekčně vstříknuta látka, po které tělo ztuhlo? Tělo podle lékařů dopadlo na dlažbu bez kontroly. Sebevrazi dopadají s ohebnými končetinami na špičky, Masaryk ale dopadl na paty – stehenní kosti prorazily pánev, vrazily se až do břicha, holenní byly zlomené. A nešlo jen o to, Jan Masaryk měl například i tržnou ránu na pravém spánku. Proč? To se nezkoumá. Prostě si myslím, že současný vyšetřovatel si ušetřil práci.

Poslední verdikt tedy považujete za šlendrián?
Zní šíleně alibisticky. Svědčí o neschopnosti vyšetřovatele. Pokud opravdu zadal jen jeden posudek, který pracoval výhradně s matematickými čísly, tak to nenazývejme vyšetřováním. Přišli jsme se spoustou návrhů, jak by bylo možné postupovat dál. Třeba provést kompletní rekonstrukci, najít a ověřit originál zmíněného náčrtku. Chápete, že taková rekonstrukce dodnes neproběhla? Nikdy! Nevím, proč současní vyšetřovatelé případ devalvují ještě víc, než už byl pokažen v roce 1948, kdy se s jednotlivými údaji prokazatelně manipulovalo. Říct nyní, po tom všem, že možné jsou všechny varianty? To je šaškárna!

Zníte hodně naštvaně.
Protože lidi si myslí, že se teď opravdu vyšetřovalo. Uznávám, že případ je složitý. Nedávným „vyšetřováním“ bylo ale devalvováno i ve skutečnosti velmi cenné Hofmannovo svědectví. Zohlednilo se v tom smyslu, že nebožtík mohl být před vyfotografováním třeba otočen. Jenže z Hofmannovy řeči vyplývá radikálnější závěr – že Masarykovo tělo mohlo být klidně položeno na úplně jiné místo. Čermák s kolegou tvrdí: Dokázali jsme, že Masaryk se mohl dostat na místo dopadu sám. Bez cizí pomoci. Jejich vstupní data se však dají snadno zpochybnit. Existují výpovědi z roku 1968 o tom, jaké stopy se dochovaly na okně. A o nějakém složitém přelézání nesvědčilo nic; ani na parapetu, ani na římse. Tak přece Masaryk na tu římsu nepřelétnul!

Platí, že podle vás zůstává nejpravděpodobnější variantou vražda?
I Hofmann doma sám tvrdil: „Byla to vražda.“ Osobně pak snad ani nemám právo pochybovat. Víte, měli bychom mít na paměti celý Hofmannův příběh. Když nahrával své svědectví, strašně riskoval. Bez nadsázky mu šlo o život. V jednadvaceti minutách, které doma namluvil na pásek, bez emocí potvrzuje mimo jiné i manipulaci s jeho osobními dokumenty. Sepsal z místa zápis, z rukou mu ho vytrhl člověk, který řekl „spasiba“, načež to celé vyšlo úplně jinak. Jedna z důležitých otázek zní: Proč generální prokuratura v dubnu 1968 neukázala zmíněné snímky i fotografovi Holoubkovi, který tehdy rovněž vypovídal? Stačilo se zeptat, jestli to jsou jeho snímky a zda odpovídají skutečnosti z desátého. Jenže k takovému dotazu nikdy nedošlo, Holoubek je nikdy neviděl. Proč? Všem fotografům, kteří tehdy na místě fotili, jejich obrázky vzali. V roce 1968 se potom nějaké snímky objeví, vyplave i jakýsi náčrtek. A my na tom po půl století stavíme celý případ. To je fakt strašný alibismus.

Vážně alibismus? Nebo někoho podezříváte přímo z úmyslného opomíjení důležitých okolností?
Rozhodně v tom nevidím žádný politický úmysl. Spíš mi přišlo, že jsem neviděla žádné nadšení z možnosti případ dál šetřit. Vnímala jsem to tak, že jsem někdo, kdo zbytečně přidělává práci. A že už s tím hlavně nechtějí mít nic společného. Myslím, že by veřejnost měla trvat na tom, aby se nahlas řeklo, kdo dělal jaký posudek. Na základě jakých vstupních dat. Pak teprve můžeme konstatovat, zda šlo o šlendrián, či ne. Je to samozřejmě složitý případ, nelze popřít, že svědectví Vilibalda Hofmanna do něj svým způsobem hodilo vidle. Měli bychom ho nicméně posuzovat komplexně. Žádat, aby se zapátralo v zahraničních archivech. A prošetřit i různé dosud neprozkoumané varianty.

Jaké třeba?
Postupem doby jsme k vyšetřování podávali tři podněty. Při tom druhém jsme zmiňovali možnost, jakou ve své výpovědi z 50. let uvedl Jan Bydžovský. Někdejší úředník ministerstva zahraničí se StB k vraždě Masaryka několikrát přiznal, byť ho vyšetřovala kvůli něčemu úplně jinému. Opakovaně tvrdil, že tam tu noc byl. A že Masaryka nejdřív uspal prášky hozenými do nápoje, načež jej spolu s plukovníkem Fryčem vyhodili ven nohama napřed. Bydžovský ve svých čtyřech mnohastránkových výpovědích uváděl i podrobnosti, které jinak nemohl znát. Napsal, že dostal příkaz tělo vyhodit tak, aby nešlo určit, zda se jednalo o vraždu, či sebevraždu. Nemusí jít o naprostý nesmysl, podobnou variantu v září 1948 statečně naznačil i profesor Hájek, který dělal pitvu. Dosud to nebylo prověřeno. Jakmile jsme takové prověření požadovali, dočkali jsme se od státní zástupkyně odpovědi: „Dřívější posudky tuto možnost vyloučily jako domněnku, protože vysunutí bezvládného těla není technicky možné.“ Takový přístup mi nepřijde seriózní. Vidím ho spíš jako snahu se tím nenechat zdržovat.

Kdo měl Bydžovskému přikázat, aby Masaryka vyhodil z okna?
Údajně generální sekretář ministerstva zahraničních věcí Arnošt Heidrich. Bydžovský za války pracoval pro vojenské zpravodajství, roku 1942 podepsal spolupráci s britskou SIS. A právě Britové podle Heidricha vydali rozkaz Masaryka zlikvidovat.

Věříte, že by něco takového Britové opravdu požadovali?
Nevěřím. Celé to spíše mohla být velká hra sovětských tajných služeb, které v té době své západní konkurenty infiltrovaly. I Bydžovský mohl být obětí této konstrukce. Bůhví, jak to bylo. Při práci na nové knize o smrti Jana Masaryka jsem zjistila, že na ministerstvu zahraničních věcí existovala skupina lidí, která měla mezi sebou zvláštní vztahy. Mluvím o Heidrichovi, Bydžovském, tajemnících Antonínu Sumovi a Lumíru Soukupovi, dalším spolupracovníkovi Jaromíru Kopeckém. O jejich propojení nevíme mnoho, údajně spolu ale vytvořili ilegální skupinu, která shromažďovala informace. A je podezřelé, že všichni následně o okolnostech Masarykovy smrti podávali nepravdivá svědectví. Hodně patrné je to hlavně u Heidricha. Tvrdil například, že mu jednou Masaryk nad rozloženými žiletkami řekl: „To mám na podřezání žil, kdybych neměl odvahu skočit z okna.“ Pardon, ale to je v případě člověka Masarykova typu hodně nepravděpodobné. Podivné je i Heidrichovo svědectví, které roku 1951 uveřejnil v Americe. Tamní veřejnosti vnucoval, že když Masaryk skákal z okna, byl přesvědčen, že se pár dnů předtím stejným způsobem zabil jeho přítel Prokop Drtina. A že proto musí udělat to samé. Od Heidricha to byla čirá manipulace, dobře totiž věděl, že se Drtina při zmíněném skoku z okna nezabil. A tuhle informaci měl bezesporu 10. března 1948 i Masaryk. Heidrich je tím pádem jako svědek nevěrohodný.

Co byl vůbec zač?
Vždycky platil za velmi váženého muže, respektovaného odborníka na mezinárodní vztahy. Jeho údajná svědectví ovšem nemohou být upřímná. Podezřele vypadají i Heidrichovy těsné vazby na Jindřicha Veselého. To byl v časech Masarykovy smrti ministerský rada, zároveň však i velitel StB a přednosta zpravodajské služby, který roku 1948 dohlížel na vyšetřování. Celé to zapadá do toho, že kolem Jana Masaryka fungoval zvláštní okruh lidí. Například takový Sum, který za války tlumočil ruským důstojníkům, později nejvyššímu sovětskému vojenskému velení. Vždy ujišťoval, že vyšetřování Masarykovy smrti probíhalo v pořádku. Že byl i u pitvy, kdy se v Masarykově žaludku našlo kuře.

A nenašlo?
Je to lež! Podívejme se do zápisu profesora Oldřicha Tomíčka, který dělal rozbor Masarykových žaludečních šťáv. Významný analytický chemik byl statečný. Naznačil, že zkoumaný žaludek možná ani nepatřil Masarykovi. Dostal jej po šesti dnech, rozstřižený, vypláchnutý. Nenašel v něm sebemenší pevnou částečku, natožpak nějaké kuře. A takových nesmyslů se zpětně vyrojilo víc. Soukup například vyprávěl báchorku, jak byl s Masarykem kvůli výročí TGM na hřbitově, kde pan ministr krátce před svou smrtí klečel u hrobu svého otce a tklivě se modlil. Jenže ono se pak zjistilo, že tam Soukup v ten den vůbec nebyl. A tak je to se vším. Největší lži podávali lidé z těsného Masarykova okolí. Proč? Nevím. Je ale škoda, že se tímhle ani ničím podobným nikdo oficiálně nezabývá. Že se všechno dělá jen na půl.

Už zase vypadáte dost nazlobeně.
Spíš je mi z toho smutno. Věnovala jsem případu Masarykovy smrti hodně času. A jsem si jistá, že si tady s nějakým prostým matematickým výpočtem nevystačíme. Možná můžu být ještě ráda – já se skoro bála, že to policie uzavře jako sebevraždu. To už by byl úplný výsměch vůči všem lidem, kteří kvůli případu smrti Jana Masaryka zemřeli. Někteří z nich prostě jen něco viděli, měli určitou informaci – stálo je to život. A bylo jich poměrně dost.

Věříte, že se jednou dozvíme plnou pravdu?
Myslím, že ano. Možná k tomu nedojde za našich životů, ale pravda se jednou ukáže. Třeba za 15 let, až uplyne časová lhůta, kterou Antonín Sum stanovil k otevření své tajemné a dosud pečlivě uschované výpovědi. Nebo poté, co získáme informace z uzavřených archivů v Moskvě a Londýně. Od státního zástupce jsem slyšela, že bohužel nemáme dost pádných argumentů pro to, abychom o ně mohli požádat. Nemyslím si to, už toho podle mého víme celkem dost. Za sebe říkám, že to musela být vražda. Jinak by kolem nebylo tolik všelijakých pochybností a manipulací, které přímo bijí do očí. Jinak by Hofmann nepopisoval, že na místě činu panovala obrovská snaha všechno důležité zakamuflovat. Že bylo tolik zkušených kriminalistů rychle vyhnáno, jen aby náhodou něco neobjevili. Jeden z nich, Zdeněk Borkovec, prohlásil něco ve smyslu: Pro mě je nepochopitelné, že to už ve dvě hodiny toho samého dne označili za nepochybnou sebevraždu. Takhle rychle bych případ neuzavřel, ani kdyby šlo o krádež slepic.