Medvědi, obojživelné vozidlo a syndrom ublíženého dítěte. Jaký byl Ivan Jonák?
Výstřední mafián. Tak vzpomínají pamětníci na Ivana Jonáka, majitele Discolandu Sylvie, který byl odsouzen na dvanáct let za objednání vraždy manželky Ludviky. „Do smrti tvrdil, že je nevinej, že manželku nezabil,“ vzpomíná reportér Josef Klíma. Legendární vyšetřovatel Jan Štoček zase přiblížil, jak probíhalo zatýkání muže, jenž měl ve svém domě i medvědy.
Byl součástí českého podsvětí devadesátých let, ale působil i docela komicky. Ivan Jonák si totiž liboval v podivné extravaganci: vlastnil obojživelné vozidlo a na vodítku občas tahal krokodýla nebo medvěda.
ČTĚTE TAKÉ: Muž zavraždil těhotnou ženu a čtyřleté dítě. Tady bych s trestem smrti neváhal, říká Klíma
Právě medvědi v kleci uvnitř Discolandu Sylvie byli příčinou toho, že se někteří policisté báli jít Jonáka zatknout, když na něj byl vystaven příkaz k zadržení. A tak pro něj nakonec šel legendární detektiv pražské mordparty Jan Štoček.
„Jonákův případ jsem nedělal, jen jsem ho jednou sbíral. Stal jsem se hrdinou okamžiku, nikomu se tam totiž nechtělo. Věděli jsme, že je na terase a že hned za ní jsou klece s medvědy,“ vyprávěl v pořadu Fight Cast One bývalý kriminalista. „A teď kdo pro něj pojede… Nikdo se nehlásil. Ne, že by měli strach z Jonáka, ale z těch medvědů. Měl jsem ale informaci z jeho okolí, a to že dluží zhruba sto padesát tisíc korun rozvodným závodům za elektřinu. S tím, že už je to na hraně a vyhrožují mu vypnutím elektřiny.“
Falešná krabička
A jak souvisí dluh za elektřinu se zatčením? Vznikla díky tomu neuvěřitelně jednoduchá finta.
„Napadla mě spásná myšlenka, že se můžeme vydávat za pracovníky rozvodných závodů a k Jonákovi se tak snadno dostat. Jinak by to byl totiž docela problém. Museli bychom překonávat asi tři katry (zamřížované dveře, pozn. red.), protože on byl až nahoře. Tak jsme to tak udělali a ti chlápci, co hlídali u dveří, to sežrali. Řekli jsme jim důvěrně, že jsme z rozvodných závodů a že už se musí řešit dluh na elektřině. Pokývali a pustili nás. Byli jsme tři, provedli nás těmi dveřmi a dovedli k Ivanovi na terasu, kde mu dvě kočičky stříhaly vlasy. A když mě uviděl, vyvalil oči…“
Ještě ale nebylo vyhráno, Jonák si občas rád hrál na drsňáka. I na to byl ale Štoček připravený.
„Vzal jsem si do ruky… Už nevím přesně, co to bylo, ale nějaká obyčejná plastová krabička, a řekl jsem mu: ,Pane Jonáku, za rohem jsou auta zásahovky. A jak tohle zmáčknu, nezbude z Discolandu nic, když se o něco pokusíte,‘“ vzpomněl vyšetřovatel. „Takhle jsme ho dostali, žádná zásahovka samozřejmě nikde nebyla. Jel s námi dobrovolně v domnění, že je tam několik aut rychlé roty. Ale jinak jsem Jonáka opravdu nikdy nedělal,“ zopakoval Štoček.
Syndrom ublíženého dítěte
To známý reportér Josef Klíma má s Jonákem bohatší zkušenosti. Napsal dokonce scénář k filmu Nahota na prodej, v němž majitel Discolandu osobně hrál. „Poznal jsem ho zblízka, protože mě považoval za něco víc než normálního novináře. Byl jsem tehdy šéfreportérem v čerstvě založeném Reflexu. A považoval mě i za filmaře, protože jsem psal scénář k tomu filmu,“ zavzpomínal Klíma ve Fight Castu. „A zažil jsem s ním leccos v noci při natáčení. Přijel například ve svém bílém obleku a vytáhl z jedné kapsy ruličku bankovek a řekl: ‚Už jste viděli milion?‘ A zase ji tam dal. Z druhé kapsy vytáhl obrovskou pistoli a říkal: ‚Už jste viděli magnum?‘ Jako kouzelník, iluzionista… Tenkrát i vozil po Berounce holky z produkce ve svém obojživelném autě. To bylo to auto, co mu pod ním pak bouchla bomba, ale neublížila mu, protože bylo zespod opancéřované.“
Na známého reportéra se Jonák obracel občas i sám. „Taky mi volal, když mu prostřelili pusu, a ukazoval mi, kudy proletěla kulka. A do smrti tvrdil, že je nevinej, že manželku nezabil.“
A jaký podle Klímy hřmotný mafián byl po lidské stránce? „Říkal jsem mu syndrom ublíženého dítěte. Dítěte, které nikdo nemá rád, a tak se snaží neustále nějak ukázat, předvést. A na druhou stranu byl krutej, nelítostnej… Byl to kmotr, který chce být vidět. Pak už po něm přišli ti, co chtějí být kmotři, ale nemusí být vidět.“
