Popularita administrativy Joea Bidena slábne. Potká totéž i novou českou vládu? Zdroj: Profimedia.cz
Je to rok od chvil, kdy jsem v ulicích Miami sledoval bouřlivé oslavy příznivců Joea Bidena – a často spíše „jen“ odpůrců Donalda Trumpa – jak se radují z volebního vítězství svého kandidáta v prezidentských volbách. V jejich tvářích se tehdy zračilo mnohé, převládala ale naděje. Dobro zvítězilo nad zlem, lepší zítřky přicházejí. V dalších měsících ale tahle radost slábla, až u mnohých zcela vyprchala. Stane se něco podobného i příznivcům v tuzemských volbách vítězných koalic – a často spíše „jen“ odpůrcům Andreje Babiše?
Zatímco Donald Trump plnil titulky novin a webů svými kontroverzními výroky téměř denně, Joe Biden je vidět mnohem méně. Není to ale bohužel jen tím, že by byl uvážlivější. Často se nejde ubránit dojmu, že okolí svého prezidenta tak trochu schovává. Přeřeknutí, zapomínání, trapné situace. Nad většinou z nich by asi člověk jen mávnul rukou, vždyť rozhodují politické kroky, ne sebeprezentace… Ale ani na tomhle poli Joe Biden v poslední době úplně nezáří.
Po nástupu do úřadu sice začal skvěle a k radosti mnohých zvrátil některé zásadní kroky předchozí administrativy, pak mu ale doma situace s nepříliš se lepšící pandemickou situací a ekonomickými problémy začala přerůstat přes hlavu. Pokud ovšem Bidenovy noční můry chceme pojmenovat jediným slovem, nemusíme asi dlouze přemýšlet, které to bude. Afghánistán. Popsat, co všechno se při ukončování dvacet let dlouhé vojenské operace stalo špatně, by vydalo na několik článků. Tak tedy jen zjednodušeně – všechno.
Popularita Joea Bidena v průzkumech postupně klesá a nezdá se, že se jeho administrativě blýská na lepší časy.
Není to ani měsíc, kdy v tuzemských volbách překvapivě prohrál Andrej Babiš, který Donalda Trumpa obdivoval a v některých marketingových aktivitách dokonce i kopíroval. A vše nasvědčuje tomu, že se v řádu týdnů (nebo měsíců – uvidíme, jak zafunguje „faktor Zeman“) ujme vlády pětice stran ze dvou „protibabišovských“ koalic.
Češi prožívají politiku trochu jinak a obecně méně než Američané (i když si u piva „na tu verbež“ zanadáváme vždycky rádi), takže se po vyhlášení výsledků voleb žádné bujaré oslavy a průvody ulicemi jako v USA nekonaly. Ale z reakcí voličů vítězných koalic jsem cítil stejnou převažující emoci jako před rokem z těch amerických – naději. Naději, že naši spoluobčané už nebudou zbytečně umírat na covid, že se vymotáme ze spirály veřejného zadlužování, která se roztočila na nepředstavitelné obrátky, že ministry budou zase politici, ne „kluci a holky z holdingu“.
Výchozí pozice nové vlády ale není jen mimořádně obtížná, je spíše naprosto zoufalá. Ať zaujme k právě začínající další pandemické koronavirové vlně jakýkoli postoj a nasadí jakkoli přísný postup, bude to pro značnou část populace špatně. Neexistuje správná volba. Na mimořádně působivý „dluhový dáreček tety Alenky“ existuje jediný recept – utahování opasků. A utahování opasků, jak víme, volby nevyhrává. Ještěže nemáme odkud stahovat vojsko, chtělo by se dodat.
Zalíbit se těm, kteří je nevolili, bude pro zástupce vládních stran v současné situaci asi zhola nemožné. Klíčovým úkolem tedy musí být, neztratit podporu stávajících voličů. A nerozhádat se mezi sebou.
Zvládne to nová vláda? Uvidíme za rok.
