Premiér Petr Fiala (ODS) Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
„Můj čas je pouhopouhé prozatím, můj čas může říct já už neplatím...“ Tahle slova známé písně celkem trefně odrážejí nejenom realitu života, ale i politiky. Čas letí rychle dopředu, a co platilo ještě včera, dnes už platit nemusí. I dva roky Fialovy vlády utekly až překvapivě rychle a před námi se otevírá druhá dvouletka, která může mít k ideálu ještě mnohem dál než ta první.
Vláda Petra Fialy vstupuje do své druhé poloviny. To samozřejmě dává nemalý prostor pro bilancování, nicméně nás by mělo mnohem více zajímat, jaké budou ty dva „fialové“ roky, které máme ještě před sebou.
ČTĚTE TAKÉ: Je to zneužívání Hradu, říká expert. Kancléřka čelí vlně kritiky kvůli akci spolku, který založila
Na úvod je třeba bez příkras říci, že snad žádná vláda v novodobé historii nebyla v půlce svého vládnutí tak zoufale nepopulární, jako ta současná. Petr Nečas v roce 2013 končil na 16 procentech, Andrej Babiš v roce 2021 na devatenácti. V poločase měl ale Babiš 40 procent, tedy zhruba dvojnásobek toho, co má aktuálně Fialova vláda. Navíc za situace kdy Milion chvilek a jeho aktivity už jely proti Babišově vládě na plné obrátky. Jak jsme na tom nyní? V půli vládnutí má aktuální kabinet podporu někde mezi 20 a 25 procenty.
Druhý pohled je daleko zásadnější, a to je realita politického fungování vlád. V podstatě cokoli smysluplného, co chtěla tato vláda udělat a stihnout, už měla udělat a stihnout během prvních dvou let. Doba, kdy se mohla realizovat nepopulární opatření, je pryč. Odteď už se prakticky nic super zásadního odehrát nestihne. Nyní máme v podstatě konec roku 2023 a v roce 2024 nás čekají hned troje volby – na začátku léta evropské, na podzim krajské a senátní. O rok později pak i ty „velké“ do Poslanecké sněmovny. Dva nevolební roky jsou za námi, dva volební roky před námi. To za situace, kdy dvě až tři strany vládní koalice dlouhodobě lavírují na hraně volitelnosti, může také sehrát svou roli.
„Máme svoje chyby, ale Babiš jich má víc“
Namísto konsolidace veřejných financí, jež beztak probíhá spíše v rovině rétorické než faktické, tak přijdou na řadu známé předvolební dárečky a vládní strany se budou předhánět, kdo si voliče více nakloní. Přinejmenším koalice Spolu (pokud bude stále spolu), bude mít startovací pozici nesmírně těžkou.
Dodnes bychom ještě po republice našli nemálo opršelých billboardů nebo plakátů, na nichž se Petr Fiala zavazuje, že zvyšování daní nepřipustí nebo že bude hledat úspory na výdajové straně rozpočtu. Zkrátka tu plejádu líbivých hesel, z nichž po volbách nezůstal kámen na kameni, si všichni ještě moc dobře pamatují na to, aby se nechali nalákat na sliby nové nebo na nějakým faceliftem prošlé sliby původní. Takže vlastně ta jediná karta, kterou může koalice hrát, je starý známý „osvědčený“ Antibabiš. Servírovat to veřejnosti ve stylu: Sice nejsme dokonalí, zato nejsme Babiš, máme svoje chyby, ale Babiš jich má víc.
Otázka je, jak dobře může taková strategie fungovat v situaci, kdy zklamaní voliči Spolu přebíhají právě k hnutí ANO, nebo jak dobře by fungovala, kdyby se Andrej Babiš rozhodl do příštích parlamentních voleb vůbec nekandidovat...
Piráti a jiní okopávači kotníků
K tomu všemu je ještě potřeba připočíst jeden faktor, a to je soudržnost vlády. Jestli nemůžeme stávajícímu kabinetu něco upřít, tak je to právě jeho relativní jednota. Pomineme-li občasné pirátské okopávačky kotníků – tu ODS kvůli Blažkovi, tu STAN kvůli kauze Dozimetr, můžeme vládě přiznat, že se zatím nerozkládá zevnitř a nepere si vlastní špinavé prádlo v médiích.
Je to jistě dáno i tím, že historicky největší okopávači kotníků, lidovci, jsou nyní krotcí jako beránek, protože si nemohou dovolit ODS ničím naštvat, když bytostně potřebují, aby je ve Spolu přenesla přes volební práh. Roli, kterou v minulých vládách lidovci sehrávali, tak do značné míry převzali Piráti, jenže to zase nemá a nemůže mít to správné kouzlo. Lidovci byli jazýček na vahách, bez něhož by vlády neexistovaly, kdežto Piráti jsou ve vládě více méně trpěni a vláda by bez nich existovala hladce.
Každopádně s blížícím se termínem parlamentních voleb budou strany pětikoalice hrát více a více na sebe a za sebe, což bude nejvíc vidět na vztahu mezi Piráty a hnutím STAN. Holt staré křivdy jsou staré křivdy a souboj o stejného voliče taky udělá své. A bude-li se vláda ke konci mandátu plácat někde hluboko pod 20 procenty veřejné podpory, není vyloučeno, že už se poslední minuty turnaje odehrají bez pirátské účasti.
Pokud by navíc vládní strany nějak výrazně neuspěly v evropských, krajských a senátních volbách, může to proces „na sebe a za sebe“ ještě více urychlit. A spoléhat na to, že předvolební obraz koaličních stran na poslední chvíli zachrání deus ex machina, tedy vytoužené ekonomické oživení, se vzhledem k dění kolem nás může také ukázat jako dosti krátkozraké...
Suma sumárum – ta lepší a jednodušší část vládnutí, kdy politiku nekomplikovaly blížící se volby a s tím související politické třenice, už je nenávratně pryč. Doba, kdy měl Fialův kabinet relativní klid na práci, skončila. Druhý poločas bude ve znamení hned čtyř druhů voleb, což sehraje svoji roli. Dva roky, jež máme před sebou, nebudou z politického hlediska žádný med ani pro nás, ani pro stávající vládní sestavu. Dost možná, až v roce 2025 Fialův čas řekne „já už neplatím“, se po tom uleví všem nejenom voličům, ale i samotnému Petru Fialovi.
Podívejte se na duel europoslanců Tomáše Zdechovského (KDU-ČSL) a Kateřiny Konečné (KSČM) v Partii Terezie Tománkové:
