J. D. Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci
Byl sice svátek svatého Valentýna, ale pro špičky evropské politiky se po projevu J. D. Vance změnila mnichovská bezpečnostní konference v pátek třináctého. Aby také ne, když viceprezident USA ve svém projevu věnoval pozornost prakticky všemu, čemu se naopak evropští politici nechtějí věnovat vůbec. Co se už roky snaží neslyšet, vytěsnit a ignorovat. Jejich černé svědomí najednou stálo přímo před nimi. Přijelo z Ameriky, promluvilo a nebylo před ním kam utéct...
Evropští představitelé si při Vanceově projevu museli připadat jako zklamaná dívka, která na svátek zamilovaných čeká od partnera zásnubní prsten a místo něj dostane kopačky. Americký viceprezident byl ve svém projevu vůči Evropě tvrdý a nesmlouvavý. Přišel, nastavil zrcadlo a odkráčel středem. Řekl třeba, že o demokratických hodnotách se nemá mluvit, ale mají se žít – jak trefná narážka na politiky, kteří sice demokracii skloňují ve všech pádech, ale pak omezují svobodu slova, ruší volby a pohrdají demokratickou vůlí voličů. Vance řekl i to, že největší nepřítel Evropy nečíhá za jejími hranicemi, nýbrž uvnitř, čímž myslel ústup starého kontinentu od některých základních hodnot, jež byly dříve pro západní svět stěžejní.
ČTĚTE TAKÉ: Svoboda slova v Evropě upadá, prohlásil Vance. Boj proti dezinformacím připomíná sovětskou cenzuru
Vanceova kritika přitom není nijak nová a neřekl nic, co by si soudný člověk nemyslel už dávno. Vždyť prakticky stejná slova říkají evropským elitám voliči napříč kontinentem už řadu let. A vlastně tatáž slova by jim měli dnes a denně opakovat i novináři – pokud by ovšem stále většinově platilo, že novinář je hlídací pes demokracie, a nikoli de facto jen opora establishmentu.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
Vance lze ignorovat jen velmi těžko
Nové je pouze to, že najednou musely přítomné evropské politické špičky sedět a kritiku poslouchat. Což je přesně to, na co nejsou ani trochu zvyklé. Před Vanceovými slovy nešlo utéct a nešlo se ani tvářit, že se nic neděje nebo že neslyší. Dělat, že neslyšíte a tvářit se, jako že se nic neděje, je přitom mistrovská disciplína evropských lídrů, kterou vybrousili k naprosté dokonalosti. Když voliči v eurovolbách vypráskali zelené partaje z EP a dali tím jasně najevo svůj postoj ke Green Dealu, semknuli se evropští socialisté s lidovci ještě víc. Proti opozici v podobě Patriotů vytvořili sanitární kordon a jelo se vesele dál bezuhlíkovým močálem podél zelených skal. Když svůj nesouhlas s politikou EU dával najevo volič, mohli to politici bagatelizovat tím, že jde jen o nějakého „nevzdělaného hlupáka z vesnice“ nebo fanouška Putina. Mohli ho onálepkovat, zavřít mu ústa osekáním svobody slova nebo si klidně dovolili ten luxus a nebrat ho v potaz. Politik tu přece není pro občany, nýbrž občan tu má být pro politiky – i se svou doširoka otevřenou peněženkou.
Když ale stejný názor, který zastává podstatná část Evropanů, zazní od amerického viceprezidenta, a ještě ke všemu na mediálně velmi sledované akci, tak je to najednou docela jiné kafe. Nedělejme si iluze, že by evropští politici měli o Vanceovi kdovíjak vysoké mínění. Ale přesto je to hlas, který lze ignorovat jen velmi těžko, protože Vance prostě není leckdo. Je to americký viceprezident, jeden z nejmocnějších mužů světa. A ačkoli je pravda, že se osazenstvo Bílého domu radikálně změnilo, tak stále víceméně platí, že Evropa je prostě zvyklá Američany poslouchat. J. D. Vance nejde přehlížet jako voliče, nejde ho jako voliče umlčet nebo cenzurovat. Jeho slova zazněla a zanechala svou hlubokou stopu.
Hlasem evropských zájmů je Američan
Je vlastně docela smutné, že to evropští lídři přivedli až do situace, kdy za Evropany a jejich zájmy mluví Američan. Ten, od koho si evropští lídři konečně museli vyslechnout nepříjemnou pravdu, je Američan. Američan se v jistém smyslu projevil daleko více proevropsky, než toho kdy budou schopni Evropané typu Ursuly von der Leyenové, Emanuela Macrona nebo Olafa Scholze.
Brblání některých politiků, jako třeba právě dosluhujícího německého kancléře Scholze, je pak už jen smutným dokreslením pravdivosti rčení, že nejvíce na zrcadlo nadávají ti, kteří mají sami hubu nejvíc křivou.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Evropa potřebuje svou armádu, burcoval Zelenskyj. Rusko nechce mír, brzy přesune vojáky blíž k NATO
