KOMENTÁŘ: Dopis pragováků 2024 aneb Každá doba má své hloupé fráze

„Naši nepřátelé se nemění, jsou to titíž imperialisté a jejich rozvědky, jenže jsou nyní zkušenější a tím i nebezpečnější. Víme, co mají za cíl a kdo jim k němu pomáhá. A právě proto, že jsme si vědomi nebezpečí, které nám hrozí ze strany imperialismu, distancujeme se nejen od rezolucí, které vyzývají k odchodu spojeneckých vojsk (míněno tehdejší vojenské cvičení Šumava, které bylo jakousi přípravou pro pozdější invazi, pozn. red.), ale distancujeme se i od autorů a původců těchto rezolucí.“ (Dopis pragováků, 1968).

ČTĚTE TAKÉ: Slovenská kulturní válka. Ministryně odvolává nepohodlné lidi, bouří se herci i ulice

„Tím ovšem (Otakar Foltýn, pozn. red.) ukazuje pravou povahu proruských aktérů v českém veřejném prostoru, tancujících podle ruských not, a ti mu za to vyhlásili boj. Od obskurních stran a spolků až po rádoby ctihodné politiky všichni nyní žádají jeho hlavu, čímž se ovšem sami demaskovali jako ruské loutky a jen potvrdili závažnost Foltýnova poselství.“ (Otevřený dopis na podporu Otakara Foltýna, 2024).

Pamatuji si to i po té spoustě let, jako kdyby to bylo včera… Před druhou diplomkou jsem seděla hodiny a hodiny v Národním filmovém archivu, kde jsem sledovala filmy z 50. let, jeden za druhým. Slepice a kostelník. Přicházejí z tmy. Zítra se bude tančit všude. Štika v rybníce. Usměvavá zem. Racek má zpoždění. A mnohé další…

Všechno stejné a stejně černobílé. Šablonky jako v pohádce: sedláci namísto čertů, budovatelé v roli princů přijíždějících splnit plán na 110 procent. Všude stejné fráze o Sovětském svazu a věčných časech s ním, o nadšeném budování lepších zítřků a zlých imperialistech, kteří prý chtějí, aby byla zase válka. A navrch nám sem občas hodí nějakého toho pruhovaného brouka.

Seděla jsem tam, koukala střídavě na film a na pásek, který se točil na kotouči přede mnou, a hlavou mi táhla jediná myšlenka… „JAK TO?“ Jak je možné, že to ti lidé tehdy neviděli? Jak je možné, že to neslyšeli? Že poslouchali ty bláboly a nebyly to pro ně bláboly, nýbrž vážně míněná věc? Jak se stalo, že se lidé nechali tak snadno zmanipulovat? Proč tehdy nepoznali, jak prázdné je vyznávání lásky nějaké mocnosti, vyvěšování obrazů jejích vůdců a patetické zdobení jejich soch? Jak trapné byly šaškárny v prvomájových průvodech, kýčovité demonstrace loajality a mávání mávátky na důkaz nadšení? Z jakého důvodu se stalo, že jsou dospělí a svéprávní lidé schopní vykřikovat fráze o milovaném generalissimovi a sovětském vzoru, aniž by si uvědomili, jak moc je to celé hloupé a myslícího člověka nehodné?

A jak se to stalo, že v režimu budovaném a utužovaném těmito hesly dokázali dlouhá desetiletí (pře)žít?

MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Otakar Foltýn čelí kritice

Šablonky místo kritického myšlení

Přiznám se, že v tu chvíli jsem k těm lidem, k předchozím generacím, cítila jakousi pohrdlivou lítost – v mých očích byli hloupí, slepí a tak trochu ubozí. „Pche, oni tuhle habaďůru neprohlédli ani za 40 let, mně na to stačilo pár minut Slepice a kostelníka nebo Štiky v rybníce.“ Omlouvám se, byla jsem naivní. Přímo neskutečně naivní, protože by mě nikdy nenapadlo, že i já jednou takové časy zažiju.

Že i já budu jednou číst dopisy novodobých pragováků, křečovitě předstírajících, že jsou morálními majáky společnosti.

Že i já zažiji, jak budou novodobí bolševici útočit na svobodu slova podobnou rétorikou, jako to dělali staří dobří soudruzi.

Že i já budu žít v době, kdy budou politici kýčovitě poklonkovat mocnostem a s tichou bázní jim odezírat ze rtů jejich tužby – jež pro ně budou mít větší cenu, než zájmy vlastní země.

Že i já budu žít v době, kdy se s některými mocnostmi budeme milovat na věčné časy a nikdy jinak.

Že i já budu žít v době, kdy už zase nedbáme o sebe a své zájmy, ale jsme opět jen oddaným pěšákem v cizí šachové partii.

Že znovu přijde doba mávátek, jimiž bude třeba nadšeně mávat, aby vás náhodou neprohlásili za dezol…, tedy zrádce?

Zkrátka – že i já prožiju velkou část života v době, kdy kritické myšlení a schopnost samostatně myslet, bude nahrazena stádními šablonkami, černobílým viděním a, jak by řekl klasik Otakar Foltýn, „kopáním příkopů“?

Zaprodanci, ztroskotanci a dezoláti

I po nás přijde doba, kdy bude někdo sedět a klást si nevěřícně otázky o časech minulých, našich časech: Oni v tom roce 2024 fakt nechápali, že bez svobody není demokracie? Skutečně nevěděli, že svoboda slova je od svobody v širším slova smyslu naprosto neodlučitelná a nemůže bez ní existovat? Nedošlo jim, že neexistuje žádná „částečná cenzura“, „strategická komunikace“ nebo „korigované informace“, protože všechno tohle je jen elegantní nickname pro omezení svobody slova, tedy omezení svobody, jako takové?

Oni vážně ze svých daní platili člověka, který jim nadával do sviní? Skutečně se tehdy (opět) našli angažovaní umělci ochotní takové praktiky bránit a podporovat?

To si neuvědomili, že stát je tu pro občany, a nikoli naopak? Opravdu tehdy dovolili, aby se politické elity natolik utrhly ze řetězu, že šly proti zájmům vlastních obyvatel?

Takové otázky si jednou budou klást ti, kteří přijdou po nás. Stejně, jako jsem si je kladla já při sledování filmových klenotů z 50. let. Tak moc nechcete, aby se opakovala doba pragováků, až se stanete jedním z nich. Tak moc nechcete, aby vám připomínali podpis Anticharty, až podepíšete kde co a ještě se u toho tváříte jako svatí. Tolik se snažíte poučit se z chyb minulosti, až… si je zopakujete.

Pravda je totiž neúprosná: každá doba dělá své chyby. Každá doba má své hloupé fráze. A tu část lidí, jež si onu hloupost uvědomí, nálepkuje – jednou jako zaprodance a ztroskotance, jindy jako dezoláty. Hloupé fráze si uvědomí doba, jež přijde po ní. Ta nová doba se bude té staré za hloupé fráze hloupě smát, ale přitom bude mít repertoár svých vlastních hloupých frází.

Každá doba bude mít své chyby a žádná se z nich vlastně nikdy pořádně nepoučí.

MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Proruským silám čelím každý den, hájí Nerudová Foltýna