Reakce na odsouzení Le Penové: Exemplární rozsudek i poprava demokracie
V demokracii býval takový pěkný zvyk. O tom, kdo bude nebo nebude vládnout, se rozhodovalo u volebních uren. Nyní přichází doba, kdy tento zvyk přestává pomalu, ale jistě platit. Toho, kdo (ne)bude vládnout, totiž určí soud. Na dvou aktuálních případech jsme viděli, že soud vyřadil z voleb právě toho, kdo by u volebních uren nejspíše dostal možnost vládnout (Francie), či kdo už od voličů důvěru ve volbách dostal (Rumunsko). Člověk nemusí být zrovna škarohlíd, aby mu okamžitě vytanula na mysl záludná otázka: Je tohle ještě demokracie? Nebo jsme se už dostali někam, kde se o demokracii při nejlepší vůli mluvit nedá, ale slovem „demokracie“ se tento nelibý stav bude i nadále libě maskovat?
Dezinformace, fake news nebo hybridní hrozby... Když se nějakého ryzího demokrata zeptáte, kde vidí v současnosti největší ohrožení demokracie, patrně vám odpoví přinejmenším jedním z těchto termínů. Dost možná, že zmíní i všechny tři. A odpoví sice hezky, ale úplně chybně. To, co demokracii nejvíce rozežírá, se totiž ve skutečnosti jmenuje nedůvěra.
ČTĚTE TAKÉ: Novotného rozčílila akce ANO v Řeporyjích. Ubožáku a kašpárku, vzkázal Havlíčkovi
Málokdo udělal v posledních měsících pro nedůvěru Evropanů v demokracii více než soudy v Rumunsku a nejnověji ve Francii, kde byla favoritka prezidentské volby Marine Le Penová soudním rozhodnutím vyřazena z boje o Elysejský palác – navíc za něco, co je napříč Evropou poměrně běžnou politickou praxí. Kam se na francouzské či rumunské soudnictví hrabe Putin a hybridní hrozby. Tohle je ten pravý způsob, jak demokracii zabít.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
Důvěra hraje v lidském životě zásadní roli. Od útlého věku jsme vedeni k tomu, abychom důvěřovali. Je to přirozená věc. Věříme rodičům, později učitelům ve škole, přátelům nebo kolegům v práci, autoritám či osobnostem. Důvěra je tím, co tmelí vztahy, takže bez alespoň základní míry důvěry nemůže žádný společenský řád dobře fungovat.
S politikou je to stejné. Musím věřit, že politik, kterého si volím, nezradí nějak zásadně mou důvěru, či že je daný politik přinejmenším tím nejméně špatným řešením ze všech ostatních. V demokracii ale především musím věřit, že svým hlasem mohu něco ovlivnit a pokud mi stávající politický establishment nevyhovuje, je tu jednou za určitou dobu možnost ho vyměnit.
Hrozí nedůvěra ve férovost soutěže
Mark Twain kdysi prohlásil: „Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by nás už volit nenechali“ a do značné míry tak předznamenal debaty, které dnes skutečně tu a tam slýcháme. Objevují se úvahy, jestli by měli disponovat volebním právem například důchodci (kteří volí špatně), či zda by jejich hlasy nebylo vhodné naředit hlasy mladých (kteří volí správně) a posunout hranici aktivního volebního práva na 16 let. A ve Francii už vědí, že jim soud v podstatě zakázal hlasovat pro hlavní favoritku. Twain měl z velké části pravdu...
Volič díky tomu začne trpět hned dvojí skepsí: nedůvěrou ve férovost politické soutěže i nedůvěrou v nestrannost soudního systému, který zasáhl do voleb a omezil možnost výběru. To je pro vnímání demokracie a víru v demokratický systém jako takový naprosto smrtící. Někdo se možná může chlácholit tím, že Rumunsko je daleko a Francie není Česko.
Není, ale to nic neznamená. Stačí si vzpomenout na nedávná slova předsedy Ústavního soudu Josefa Baxy, který v rozhovoru s Petrem Dimunem prohlásil: „Nemůžeme se spokojit s tím, že tyto instituce (ústavní soudy) tady budou jen jako fíkové listy, že je máme, protože se to sluší, je mít, ale ve skutečnosti ať rozhodnou jednou za čtyři roky voliči a ti mají první a poslední slovo. To by mohlo být dost nebezpečné.“
Občané mají mít první i poslední slovo
Což o to... Nebezpečí je dosti subjektivní pojem, ne všichni cítí stejné ohrožení a stejně silně. Soudce Baxa zřejmě cítí nebezpečí z vůle voličů, ale paradoxně vůbec nevnímá nebezpečí, jež plyne z jeho vlastních slov, když svrchovanost rozhodnutí voličů zpochybňuje a zahrává si tak s jejich důvěrou ve férovou volební soutěž, jejíž výsledky musejí být respektovány.
Ve skutečné demokracii jsou suverénem moci občané, kteří skutečně mají mít jak první, tak i poslední slovo. Pokud tak zásadní věc Baxa zpochybňuje, smrdí to víc než řádně uleželý francouzský sýr.
Na důvěře je nejhorší to, že je velmi těžké ji získat, zato ztratit ji je často dílem okamžiku. Nepotřebujete k tomu dezinformace ani hybridní válku. Bohatě stačí jedno klepnutí soudcovského kladívka. A následné mlčení „strážců demokracie“.
Namísto jasného NE tomu, co se stalo v Rumunsku, či co se nyní děje ve Francii, však od tuzemských demokratů slyšíme jen jedno velké hrobové ticho. To důvěře lidí v demokracii zrovna dvakrát neprospěje. Tím spíše, že jsou u nás parlamentní volby za dveřmi. Je to zvláštní, ale asi je skutečně pohodlnější bojovat v rámci ochrany demokracie proti dezinformacím, než přestat lehkovážně hazardovat s důvěrou lidí v demokratický systém a jeho instituce.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Reakce na odsouzení Le Penové. Exemplární rozsudek i poprava demokracie
