KOMENTÁŘ: Maminko, až ten půlbilion deficitu budeme splácet, vy už tady nebudete

Píše se rok 2035. Táta už sedm let čeká na endoprotézu. Velké kloubní náhrady na míru se v Česku přestaly vyrábět někdy kolem roku 2021. Daně jsou tak vysoké, že berňák z každé vydělané stovky sebere 70 korun. Nezaměstnanost mezi mladými trhá rekordy.

Utopie? Z celého srdce si přeji, aby byla. Hospodaření státu ale zatím naznačuje, že takhle by naše zítřky mohly vypadat. Letos už jsme totiž utratili o 401,5 miliardy korun víc, než na co jsme si vydělali. A za celý rok má být deficit státního rozpočtu 500 miliard.

Nedávno se mě dcera zeptala, jak vypadá ten půlbilion. Je jí sedm. Za tou pětkou je jedenáct nul, napadá mě. Těžko představitelná suma i pro dospělého člověka.

Řekněte lidem, že dlužíme pět set miliard a nikdo nehne brvou. Řekněte jim, ať každý včetně nemluvňat pošle padesát tisíc korun, a vyjdou do ulic.

RadekŠpicar nedávno v jednom rozhovoru na CNN Prima NEWS v jiné souvislosti vyzval, abychom se podívali na Řecko, které už má to nejhorší za sebou.

Řecko. To je ta země, co za posledních 200 let několikrát zbankrotovala. Neměla na útraty. Naposledy před několika lety. Jen se to říká jinými slovy. Místo bankrotu Peloponéský poloostrov restrukturalizuje dluh, odkládají se mu splátky a některé pohledávky se odepisují. A vždycky si zase někde půjčili, takže žádné drama, slýchávám poměrně často.

Loni na jaře byla v Řecku nezaměstnanost ve výši 18,3 procenta. Bez práce bylo 836 000 lidí, převážně mladých. Rok před tím vyšel článek s titulkem Řecká nezaměstnanost klesla na 19 procent a je nejníže od roku 2011. Představuji si, jak je v Česku každý pátý bez práce.

Ekonom David Navrátil napsal k výkonnosti české ekonomiky za třetí letošní kvartál: „Za nadprůměrné zvýšení dluhu jsme si koupili podprůměrné oživení ekonomiky a nadprůměrný počet zemřelých. Zvládnout takovou kombinaci, to už fakt chce mít talent.“ Konec citace.

Dosluhující ministryně financí Alena Schillerová by jistě namítla, že z krize je třeba se proinvestovat. O tom, jak jsme investovali a za co jsme utráceli, poměrně zevrubně informoval Nejvyšší kontrolní úřad. A není to hezký obrázek. Je to ostuda.

Když můj bývalý zaměstnavatel krachoval a přestal vyplácet mzdu, optikou vlády Andreje Babiše jsem si měla vzít půjčku, koupit dvě auta a odletět s dětmi někam k moři. Já husa hloupá začala šetřit a hledat novou práci.

Kultovní reklama na jakýsi nátěr zabraňující korozi zobrazuje spílající tchyni, že ten plot se přeci měl natřít modrou a ne červenou barvou, a příště se to tedy musí natřít tou modrou. „Maminko, až to budeme natírat příště, tak Vy už tady nebudete,“ odpálkuje důchodkyni drzý zeťák.

Nabízí se smutná parafráze. Až se ten půlbilion bude splácet, my už tady nebudeme. Ale budou tady naše děti a jejich děti. A na to bychom neměli zapomínat.