Končící mistrovství Evropy ve fotbale mělo být festivalem toho nejlepšího evropského fotbalu. Což o to, některé zápasy se skutečně vydařily. Mnohé z fotbalové krásy ale překryla zatuchlina čpící z nesmyslného rozprostření šampionátu až do Asie, nesmyslného herního systému a do nebe volající „tlačenky“ anglického týmu.
Takhle to fair play nevybudujeme, soudruzi. Letošní, o rok odsunuté, fotbalové Euro vyvolalo mnoho očekávání a přineslo neméně zklamání. Mistrovství Evropy, které mělo být oslavou nejen této překrásné hry, ale i 60letého výročí konání prvního evropského šampionátu, se změnilo v nechutnou a nekoukatelnou frašku.
Už před začátkem turnaje se ukazovala nesmyslnost jeho rozházení do 11 „evropských měst v 11 různých zemích. Šampionátu se začalo říkat „rozlítané Euro“ a ještě před prvním výkopem bylo jasné, že některé týmy budou brutálně znevýhodněné vůči jiným. Lze za náhodu považovat fakt, že semifinále obsadila mužstva, která v základní skupině nemusela nikam cestovat?
Platiniho pozůstalost
Možná. Ale možná také ne. Na takovémto turnaji se každá ušetřená špetka síly projeví. A kdo tvrdí, že přelety letadlem napříč Evropou nejsou únavné, asi nikdy nikam necestoval. Proč mezi zastávkami Eura figurovalo asijské (ASIJSKÉ!) Baku, raději ani nechci vědět. Možná by to lépe vysvětlil autor tohoto nesmyslu Michel Platini, jemuž lze přičíst k dobru pouze to, že už v čele UEFA nestojí.
Už při minulém evropském šampionátu jsem zvedal obočí nad rozšířením počtu účastníků z 16 na 24. Euro se tedy začalo hrát systémem, který ještě v roce 1994 znalo mistrovství světa. Poslední kola základních skupin pak mohou být výrazně ovlivněna taktizováním s ohledem na získání výhodnější pozice pro play-off. Vraťte 16 mančaftů, nebo Euro rovnou rozšiřte na 32, na tohle fakt nemám nervy.
Další diskutabilní věcí je používání přezkumu různých situací pomocí videa. Trochu se nám letos přemnožily případy, kdy hráč skóruje, ale následně je gól odvolán, protože předtím došlo k porušení pravidel. Později už někteří „plejeři“ své zásahy oslavovali opatrně. Bylo na nich zkrátka vidět, že nevědí, zda gól bude platit, či ne. Nemohl by třeba ofsajdy pískat nějaký robot, který by hru přerušil v okamžiku, kdy k rozporu s pravidly došlo?
„Tolerantní“ Anglie
Vrcholem festivalu absurdit (a zároveň velké zklamání) letošního Eura je pro mě ale Anglie. Nejen její národní manšaft, ale i veškeré dění okolo. Naprostý hype, který vygradoval bučením na stadionu při dánské hymně před semifinále, odporným pořváváním po devítileté plačící německé fanynce po vyřazení Německa v osmifinále, nepřerušením hry, když se na ploše v zápase Anglie–Dánsko objevil druhý míč, následným hereckým výkonem Raheema Sterlinga a laserovým paprskem v obličeji Kaspera Schmeichela.
Opravdu je tohle nerasistická, tolerantní, otevřená, férová Anglie, která ráda mistruje ostatní ze „vzorného“ chování? Možná nejlepší lekcí by pro Anglii byla porážka v zápase o evropský titul od Itálie. Přestože i sami někteří hráči z Apeninského poloostrova jsou na štíru s pojetím fair play (Immobile prý bude nominován na Oscara), pořád jim přeji vítězství nepoměrně více než systémem tlačené Anglii.
