Chtěla jsem si s ním psát, navíc v práci, jenom o brexitu. Ne od něj dostávat zprávy se sexuálními narážkami. Zdroj: Profimedia.cz
Je leden 2019. Sedím v newsroomu, připravuji se na zprávy. Kolega, který sedí naproti, si přinese ke stolu oběd, ten zavoní až ke mně. Zvednu se, nakloním se nad jeho talíř, protože mezi lidmi v redakci tu obecně panuje uvolněná a přátelská atmosféra. Chvíli si povídáme o tom, jak jeho žena skvěle vaří. Vzápětí mi na Messengeru pípne zpráva od kolegy, který vedle něj sedí ob místo. „To bylo moc pěkné, jak ses k němu naklonila. Nechceš se na to kuře podívat ještě jednou? :P“ Posílám mu GIF s chlapečkem, který zvedá oči v sloup. Začínám se cítit nepohodlně v šatech z kostymérny, které mají, hodnoceno zpětně, jemný „vysílatelný“ výstřih. „To byl kompliment, ty osobo,” odpovídá, „nemůžu Ti psát jenom o brexitu.”
A to je právě to. Já jsem si s tím člověkem chtěla psát, navíc v práci, jenom o brexitu. Obdivovala jsem ho za jeho novinářské zkušenosti, měla jsem ho ale ráda i jako zábavného společníka. Z jeho znalostí a schopností jsem si sedala na židli. A nejen já, ale i další mladí kolegové, tisíce jeho čtenářů, posluchačů, diváků. Žádala jsem ho o pomoc a hltala všechno, co mi ochotně poradil. A do toho jsem čas od času odpálkovala nevhodnou poznámku, aby pochopil, že u mě nepochodí. Chci zdůraznit, že žádný obrázek mi nikdy nepřišel. Redakce pro mě i nadále byla bezpečným místem.
Jak takové konverzace vypadaly?
„Znáš anglické slovo cleavage? ;)“ (výstřih, pozn. autorky)
Moje odpověď: „Znáš anglické slovo fuckoff?“ (poslání do patřičných mezí, slušný překlad autorky)
„Proč tak drsně? To měl být kompliment.“
A právě tyto „komplimenty“ pro mne byly spouštěčem pochybností o sobě samé. O mých schopnostech, vlastní relevanci a kredibilitě, kterou si každý mladý novinář buduje krůček po krůčku mezi ostřílenými matadory „se jménem“. A aniž to mohu podložit fakty, troufám si tvrdit, že pro mladé ženy je ta cesta o pár trnů bohatší.
Vědělo se to, stal se z toho ale spíš folklór
„Ty zprávy ignoruješ, ale stejně si čas od času najdou cestu do tvého Messengeru,“ říká bývalá kolegyně, která si přeje, jako další, zůstat v anonymitě. „I když dáš najevo, že se ti to nelíbí, není to řešení napořád. Dřív nebo později k tomu ‚nevhodnému a nepřípustnému chování, které se kolegyní dotklo‘ – abychom volně citovali ze zveřejněného omluvného statusu – dojde znovu. A co zmůžeš? Jsi víceméně novinářský prvok, proti tobě stojí Pan Novinář.“
A bývalá kolegyně pokračuje: „O tom, co tenhle Pan Novinář dělal, kolují dlouhé roky po všech českých redakcích veselé historky. Nevyhnutelně na to přichází řeč na večírcích, při různých setkáních větší party novinářů napříč redakcemi – ale taky třeba v redakčních kuchyňkách. Nikdo se už ani moc nepohoršuje, další jméno, kterému přišla nevhodná zpráva nebo třeba i fotka, se jenom zapíše na pomyslný seznam.
Stal se z toho spíš takový folklór než něco, s čím by se mělo něco dělat. Kolegové, kteří s vámi v té kuchyňce nebo v hospodě u piva o Panu Novináři vtipkovali (a vám se chtělo zvracet), si s ním o den později v klidu vyfotí selfíčko na socky a jede se dál.“
Veřejné ticho. Nikdo nechtěl uvěřit tomu, že by to měl zapotřebí
„Že mám ve svém okolí predátora, mi došlo až po dlouhé době. Dotyčný totiž nemusí naplňovat představu nechutného oplzlého muže ve středním věku. Může být charismatický, vtipný, přátelský, inteligentní,“ popisuje další bývalá zaměstnankyně Seznamu. „Vyvolal ve mně pocit, že on je ten, ke kterému vzhlížet. Ten pocit člověka ochromí. Touží být v jeho přítomnosti, chce s ním konverzovat, chce být od něj pochválen. Jaké prostředí kolem sebe vytvářel a následně ho zneužíval, jsem pochopila až ve chvíli, kdy jsem jeho chování viděla přímo před sebou. Byl všude. V celé místnosti, na sociálních sítích, u kolegyň v Messengeru. To, že jsem jeho pokřivené chování nejdřív neviděla, nebo možná vidět nechtěla, způsobilo jakési veřejné ticho. Časem své zkušenosti s dotyčným sdílelo čím dál větší množství žen. Nikdo nechtěl uvěřit tomu, že by právě on měl něco takového zapotřebí. Stejně jako dříve já sama.“
V těch šatech máš moc pěkný zadek
Na svou zkušenost vzpomíná ještě jedna bývalá kolegyně: „Když pracujete v televizi, vaše pracovní sny nejčastěji míří k tomu, že jednou budete stát před kamerou, moderovat a dělat rozhovory. Jako všechny ty novinářky, co se na obrazovce objevovaly ve vašem dětství. Díky prostředí, které v začínající Televizi Seznam panovalo, se to povedlo prakticky každému členovi redakce. V maskérně nás učesali, namalovali, oblékli do šatů a podpatků. Sen se plnil. Stejně tak se plnil i mně, moje já na základní škole by se rozbrečelo radostí. Čekala jsem v nervozitě na vysílání, když mi přišla zpráva: ‚V těch šatech máš moc pěkný zadek!‘
Z mého postavení jsem se tehdy bála mu jakkoliv oponovat, zároveň mi to ani šok nedovolil.
Nějak jsem nemohla uvěřit, KDO mi to píše a CO mi to píše. Člověk, který byl v redakci za jednu z největších ikon, uměl jazyky, vyznal se prakticky ve všech tématech a všichni jsme se od něj chtěli učit. Na zprávu jsem neodepsala. Z mého postavení jsem se tehdy bála mu jakkoliv oponovat, zároveň mi to ani šok nedovolil. To vysílání jsem pokazila. Začala jsem přemýšlet, jestli je víc to, co umím, nebo to, jak vypadám. Poznámka to nebyla jediná, opakovala se od dalších kolegů periodicky napříč mediálním světem. ‚Hezkej obličej‘, ‚dobrej zadek‘. Poznámek o dobré práci výrazně méně. Donutilo mě to přemýšlet, co v redakci a do práce obecně nosím.“
Chyby dělá každý, to je toho, vraťte nám podcast
Podrobnosti neznám, ale předpokládám, že se postupně nabalovaly stížnosti žen, kterým došla trpělivost a nebály se to řešit oficiální cestou. Nejprve to v pondělí kolem oběda prosakuje mezi novináři, asi o hodinu později je to venku i oficiálně. Kolega opouští redakci Seznam Zpráv pro „hrubé porušení pracovní kázně“. Můj první instinkt vždy velí otevřít Twitter. Ten mě překvapí... protože se tam vůbec nic neděje. Ti, kteří vždy jako první všechno hodnotí, komentují, přidávají své názory, ale i posměšky, najednou mlčí. To twitterové ticho je ohlušující a paradoxně říká hodně.
„Toho, co se stalo, upřímně lituji. Chci se všem kolegyním, kterých jsem se svým nevhodným chováním dotknul, omluvit. Mé jednání bylo nepřípustné a rozhodl jsem se ho řešit s odbornou pomocí.“ Tak vypadá twitterové vyjádření, na které jsme si den počkali. Omluva, odhodlání k nápravě.
V komentářích okamžitě propuká „festival OK boomers“. Od bývalého ministra financí Miroslava Kalouska se dozvídáme, že „uklouznout může každý, ale přizná to jen málokdo“. On, stejně jako další, přejí hodně sil. Další drží palce, vyjadřují respekt. „Ti, kteří omluvu nepřijmou, jsou pokrytci. Každý někdy chybuje. To je komentář někoho, kdo o sobě v profilu tvrdí, že je praktická lékařka pro dospělé z Prahy. Tohle vlákno jen odráží nepřipravenost naší společnosti čelit prohřeškům vlivných. Vysvětluje, proč jsme se i my aktivně podílely na té všudypřítomné šeptandě napříč redakcemi, ale tam naše aktivita končila. Cestu mladých novinářek opravdu lemují trny často větší, než je jimi nastavená míra sebeúcty a sebehodnoty. Někdy i větší, než je jejich touha v branži zůstat.
