Zimní olympijské hry v Pekingu by se mohly do historie zapsat jako „ty bojkotované“. Zdroj: Profimedia.cz
Když olympionici z různých států v posledních dnech dosedli na ranvej v čínské metropoli, pravděpodobně z reproduktorů nad svými sedačkami slyšeli: „Právě jsme přistáli v Pekingu, venkovní teplota je pět stupňů, je tolik a tolik hodin…“ Kdyby se stevardka či stevard odvázali, mohli říct: „Přistáli jsme v zemi, kde se porušují lidská práva, Ujgurové trpí v koncentračních táborech a nepohodlní lidé mizí. Jménem společnosti Olympic Games Air nás mrzí, že vrchol vaší kariéry přišel právě v Číně.“
Je třeba si připomínat, že zimní hry se konají v totalitním státě, který zvysoka kašle na lidská práva a vysmívá se základním principům olympismu. A že je to ultraskandální záležitost.
Hned na začátku Olympijské charty se píše: „Cílem olympismu je zapojit sport do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti.“ Čína se zapojuje do mírové společnosti a dbá o zachování lidské důstojnosti asi zhruba tak, jako se tenista Novak Djokovič zúčastnil Australian Open. Vůbec.
Obyčejní Číňané si dlouhodobě a bez přestávky pořádají vlastní olympiádu v tom, kdo lépe umí držet jazyk za zuby. Nerozdávají se za to žádné medaile, „pouze“ život a relativní klid. Když, nedej bože, v náznaku zkritizujete cokoliv týkajícího se státního aparátu, prohrajete. Nepomůže vám ani status celebrity, jak jsme viděli v případě tenistky Pcheng-Šuaj. A pokud spadáte do turkického etnika Ujgurů žijícího převážně v provincii Sin-ťiang, není vám nic platné ani mlčení. Nejeden stát mluví o tom, že Čína se v případě Ujgurů dopouští genocidy.
A v tomto „mírumilovném“ prostředí se koná největší sportovní svátek. Čína dostala více než dva týdny reklamy, propaganda opět pojede naplno. Když se tam před 14 lety konala letní olympiáda, slibovali místní představitelé, že se lidskoprávní situace zlepší. O zlepšení může být těžko řeč, přesto dostala do rukou další pořadatelství.
Sportovci za to nemůžou
Konkrétně se tak stalo v roce 2015, kdy Mezinárodní olympijský výbor organizaci Číně přiklepl. Zásadním problémem je, že se Čína vůbec mohla objevit ve výčtu kandidátů. Pak už totiž příliš možností, jak hry znovu nepustit do komunistické země, nebylo. Funkcionáře olympijské organizace, kteří na zasedání svými hlasy rozhodují o osudu olympiád, lze vinit jen zčásti.
Pro finálový souboj totiž zbyl vedle Číny jen autoritářský stát Kazachstán. Demokratické země se do pořádání nehrnou, v tomto konkrétním případě se stáhlo třeba Norsko.
Úplný politický bojkot olympiády, velí politici z Partie. Lipavský podle Koláře zaspal
Starosta Prahy 6 Ondřej Kolář (TOP 09) se v Partii Terezie Tománkové shodl s poslancem Jaroslavem Bžochem (ANO) na tom, že olympiádu v Pekingu je namístě naprosto politicky bojkotovat. Oba politici se v diskuzi také shodli, že svátek sportu se neměl v Číně vůbec konat.
„Když se podíváme do minulosti, o pořádání olympijských her byl větší zájem. Bohužel je to způsobeno tím, že jsou v poslední době olympiády megalomanské a jejich pořádání si může z finančního hlediska dovolit stále méně zemí. Je na čase uvažovat o levnějších variantách, jako je například spolupořádání olympijských her více zeměmi,“ uvedl před časem pro CNN Prima NEWS šéf Národní sportovní agentury Filip Neusser.
Čína nad Kazachstánem zvítězila v hlasování v celkem těsném poměru 44:40.
S blížícím se začátkem olympiády se rozšiřoval seznam států, které vyhlásily politický či diplomatický bojkot, a to včetně České republiky. Pro někoho je akce pod pěti kruhy v Číně tak nepřípustnou záležitostí, že si na olympijských 16 dní naordinoval divácký bojkot. Třeba herec a milovník hokeje Jiří Mádl.
Ale rozhodně by nikdo neměl v následujících týdnech vyčítat sportovcům, že do Pekingu vyrazili a neposunuli bojkot na jiný level. Někteří jistě řešili morální dilema a čínská olympiáda se jim příčí, někomu je zase výběr dějiště jistě ukradený.
Každopádně oni nejsou spolupachatelé zločinu – tedy toho, že se olympiáda koná tam, kde být rozhodně neměla. Což bychom si mimochodem měli neustále opakovat. Dlouhé roky dřou, pro některé je to jediná šance, jak se představit na události, o které odmala sní. Nebyli v roce 2018 v jihokorejském Pchjongčchangu a nemusí být za čtyři roky v Miláně a Cortině d'Ampezzo.
