KOMENTÁŘ: Většina Afghánců není loajální ke státu, nemají rádi cizince ani al-Káidu
Kábul je pod kontrolou Tálibánu. Zdroj: AP
Rychlost rozkladu afghánské armády a státu byla dechberoucí a pro nás, kteří jsme se v rámci mise NATO podíleli na boji s Tálibánem, i dost skličující. Tálibán se zmocnil během několika měsíců celé země, často bez boje – afghánští vojáci, které jsme cvičili a vystrojovali, se často vzdali nebo uprchli. Uprchl i prezident Ghání.
Podobné štěstí nemají tisíce zoufalých civilistů, které se na kábulském letišti snaží dostat do jakéhokoli letadla, které je dostane ze země. Je to nečekaná tečka po dvacetiletém americkém a západním angažmá. Účastnila se ho i Česká republika, která za to zaplatila několika miliardami korun a především čtrnácti padlými vojáky.
Čtěte také
Jak se to mohlo stát? Připomeňme si důvod, proč se Američané angažují v zemi, která sama o sobě nemá nijaký strategický význam. Tím důvodem je 11. září 2001 a teroristický útok, který stál Američany více životů než japonské přepadení Pearl Harboru. Útok naplánoval šéf teroristické sítě al-Káida Usáma bin Ládin požívající pohostinství islámského hnutí Tálibán, které ovládalo Afghánistán. Žil na bývalé farmě Tarnak kousek od Kandaháru, přátelil se s vůdcem Tálibánu Mullou Omarem a jeho dceru si dokonce vzal za jednu ze svých manželek.
Když Američané (přes pákistánské a saudské prostředníky) žádali po 11. září vydání Usámy bin Ládina, Mulla Omar to odmítl. V říjnu 2001 tedy Američané zaútočili a s pomocí místních protitálibánských bojovníků vbrzku zvítězili. Rozklad tálibánské moci byl tehdy mimochodem stejně rychlý jako nyní rozklad kábulské vlády. Takhle to prostě v Afghánistánu chodí.
Není na škodu se vzdát
V afghánském pojetí cti totiž platí, že pokud to vypadá, že protivník je výrazně silnější a další odpor postrádá smysl, není žádnou újmou na cti vzít vysílačku a domluvit se s ním. Buď na tom, že se k němu přidám, anebo že mě výměnou za složení zbraní nechá odejít. Takhle padl Kábul v roce 1992 do rukou mudžáhidů, takhle padl Kábul v roce 2001 a takhle padl Kábul i nyní.
Klíčovým psychologickým spouštěčem byl odchod amerických sil. Ty se sice už dlouho neúčastnily bojů, ale poskytovaly mentoring, zpravodajské informace, leteckou podporu a často i údržbu techniky, které Afghánci nebyli schopni. Jejich vztah k technice vystihl jeden český důstojník slovy: „Jak byli fatalisté ve vztahu k životu, tak i ve vztahu ke svěřené technice. To bylo prostě ve smyslu, Bůh dal, Bůh vzal. Dostali jsme to, tak se to používá. A za pět týdnů to vypadalo jako po pěti letech provozu.“
Čtěte také
Když k tomu připočteme korupci a neefektivitu armádního velení, špatné zásobování (opět jedna vzpomínka českého důstojníka: „Když na zimu nedostali dříví, tak si vojáci pálili navzájem boty, aby v zimě neumrzli. A nebo pneumatiky, co našli u silnice.“) a důstojníky, kteří často „veleli“ z bezpečí Kábulu, není divu, že se armáda začala sypat jako domeček z karet.
Na papíře měla 300 tisíc mužů, v realitě jich možná nebyla ani polovina. Byly to „mrtvé duše“, za které jejich velitelé brali žold, ale které reálně neexistovaly. Pamatuji si z Lógaru, jak jsme se marně snažili zjistit, kolik má partnerská afghánská jednotka mužů. Žádný trik nepomohl, velitel prostě odmítl nechat jednotku nastoupit. Z logického důvodu – dozvěděli bychom se, kolik má reálně mužů.
Za koho mám bojovat?
Afghánistán je navíc společností rodovou a kmenovou a vojáci třeba z Nangaháru neviděli důvod, proč bojovat někde v Uruzganu. Afghánistán si dosud neprošel procesem vytváření moderních národů, a tak většina lidí cítí loajalitu ke své rodině, rodu, kmeni, etnické skupině (a těch je v zemi mnoho a mluví vzájemně nesrozumitelnými jazyky) a teprve potom ke státu. Není to jako v České republice, kterou chápeme jako svou vlast, ať už jsme z Prahy, Brna nebo Ostravy.
Nacionalismus může za mnoho zlého, ale jedině národ je schopen vytvořit stát. V Afghánistánu národ chybí. Naproti tomu Tálibán může nabídnout islám – a to ve své radikální formě. Pro mnoho mladých mužů z venkova je to lákavá nabídka. Navíc ve společnosti bez práce a perspektivy je to alespoň něco, co naplní jejich životy. Málokdo si totiž dovede představit, jak ubíjející a nudný je život na afghánském venkově. Vystřelit si na někoho (a ještě ve jménu Alláha) je docela příjemným vybočením ze stereotypu…
Čtěte také
I Tálibán se ale tváří jako jakási umírněná varianta toho Tálibánu, který známe z devadesátých let. Tehdy zakázal ženám opouštět domov bez doprovodu manžela či nejbližšího mužského příbuzného. Zakázal ženám pracovat. Zakázal dívkám chodit do školy. Zakázal hudbu, televizi, zpěv, make-up, západní šaty, šachy, pouštění draků… Zakázal i fotbal, který nakonec povolil proto, aby o přestávkách v utkání mohl provádět na stadionu před diváky veřejné popravy.
Dnes předáci Tálibánu sami vystupují v televizi a rozhovor s nimi vede ženská moderátorka. Dnes Tálibán tvrdí, že ženy mohou studovat i pracovat a že se nikdo nemusí ničeho bát. Vyhlásil amnestii pro všechny, kdo spolupracovali s vládou a vládní zaměstnance vyzval k návratu do práce. Nepotvrzené zprávy z provincií ale mluví o popravách příslušníků bezpečnostních složek či o nucených sňatcích vdov s příslušníky Tálibánu.
Tálibán chápe, že potřebuje mezinárodní pomoc
Každopádně se můžeme rozloučit s ženami v parlamentu či ve vládě nebo obecně na nějakých důležitých rozhodovacích pozicích. To je rána pro obyvatelky velkých měst, na druhou stranu pro většinu žen na venkově se nic zásadního nezmění.
Otázkou nyní bude, zda i sám Tálibán bude schopen některá svá předsevzetí splnit. Jeho předáci asi chápou, že návrat k totální izolaci z 90. let není dobrý nápad. Že potřebují mezinárodní pomoc, protože každá vláda v dějinách země byla závislá na tom, že ji financoval někdo zvenčí, ať už to byli Britové, Sověti nebo Američané… Že potřebují obchodovat se světem. A že k tomu potřebují i personál, protože jejich bojovníci z hor budou jen těžko řídit třeba centrální banku.
Čtěte také
Proto vybízejí diplomaty, novináře i neziskové organizace, aby v zemi zůstali. Jenže i Tálibán bude čelit problému všech afghánských vlád, ať už se jednalo o krále, komunisty nebo prozápadní vládu – jak prosadit svou autoritu v tak velké zemi s tak minimálním státním aparátem (pro ilustraci – v jednom okrese v Lógaru žilo 80 tisíc lidí, na které měla stačit desítka úředníků, ale většina obyvatel neměla o jejich existenci ani ponětí).
I Tálibán se skládá z mnoha místních skupin, často jen volně přičleněných. Budou poslouchat své vedení v Kábulu? Nechají si ujít pomstu? To ukáže až čas. A nezapomínejme, že v zemi jsou ještě radikálnější skupiny – především Islámský stát – pro které je i Tálibán příliš liberální a které s Tálibánem tvrdě bojují…
O co vlastně jde…
To nejpodstatnější ale je, aby se Afghánistán znovu nestal místem, kam budou do výcvikových táborů jezdit teroristé z celého světa, jako tomu bylo v 90. letech. To bylo koneckonců hlavním důvodem amerického angažmá. A to je také podstatou americké dohody s Tálibánem z loňského roku. Ta se dá zjednodušeně označit jako Vy si dělejte v Afghánistánu, co chcete, ale už žádný terorismus!
Namístě je opatrný optimismus. I většina Tálibánu se dívala na al-Káidu s nechutí. To nebyl jejich boj. Navíc Afghánci nemají rádi žádné cizince, tedy ani „Araby“ (jak říkali členům al-Káidy). Ani klíčový spojenec Tálibánu, Pákistán, nemá zájem na tom, aby se z jeho klientského státu stalo semeniště terorismu. Pokud se to podaří, dosáhli Američané svého klíčového cíle. To ale neznamená, že jejich prestiž není silně poškozena záběry helikoptér odvážejících na poslední chvíli personál jejich ambasády.
Fakt, že největší supervelmoc se nakonec podařilo vystrnadit skupině vousáčů v turbanech, může být povzbuzením pro džihádisty na celém světě. Na druhou stranu hlavní díl viny padá na afghánské elity, které promrhaly dvacet let americké podpory.
Čtěte také
V letech 2010/2011 působil jako vedoucí Provinčního rekonstrukčního týmu v afghánské provincii Logar. (matyas.zrno@iprima.cz)
