Auta se spalovacím motorem míří na smetiště dějin. Zdroj: Getty Images
Evropským parlamentem schválený zákaz výroby aut se spalovacími motory po roce 2035 bude mít dalekosáhlé důsledky. Výsledkem nové legislativy nebude ani tak zásadní vliv na životní prostředí jako spíš dopady sociální a ekonomické, ať už jde o hrozbu masivní nezaměstnanosti v automobilovém průmyslu, ztrátu odbytu pro evropské výrobce nebo další růst cen nových vozů.
Na začátku byl kůň. První dopravní prostředek, který dovedl obstojnou rychlostí přepravovat člověka bez potřeby jeho fyzického přičinění. Zvíře stačilo pravidelně krmit a napájet, občas nějaký ten „servis“ kopyt a podobně. Jinak byl ale kůň ve dne, v noci připraven vyrazit na cestu a svého pána donést i na vzdálenost, kterou by dvounožec pěšky překonával několik dnů. Od konce 19. století máme auta pálící benzin, naftu, petrolej či plyn. Na tom nesejde. Prostě rychlý dopravní prostředek, kterému dáte během tří minut „nažrat“ a pak jezdí stovky ba i tisíce kilometrů bez zastávek.
Co mají společného s koněm? Nezávislost! Možnost vyrazit kdykoliv kamkoliv při snadném a rychlém doplnění pohonných hmot. Ba co víc, jeden čas dokonce doba dozrála tak daleko, že si i našinec mohl nový motorový samohyb pořídit za několik ušetřených výplat. Nebylo za to sice bůhvíco, ale bylo to. Fanda mohl (a stále ještě může) mít v garáži i totálně nepraktické auto, které hezké sobotní ráno vezme na projížďku jen tak, bez konkrétního cíle, pro radost.
K TÉMATU: Kolaja k emisím: Evropa nezešílela. S pistolí u hlavy slíbíte cokoli, opáčil Zdechovský
Snad by se tomu dalo říkat i zhýralost a možná i něco mnohem horšího, pro řadu lidí odpudivého. Možná. Ale nemůžeme si snad v rámci všeobecných mezí slušného chování dělat, co chceme a kdy chceme, zvlášť, pokud jde o zacházení s naším majetkem? Nejde tu o nejzákladnější svobodu, ke které generace porobených lidí marně vzhlížely jako k nedosažitelnému ideálu? Myslím, že to tak je, a mezi další cíle vyspělé společnosti by nemělo patřit úsilí se o tyto svobody opětovně dobrovolně připravit.
Vymýcení spalovacích aut bez adekvátní náhrady totiž ničím jiným není. Na elektromobil jedni nebudou mít, druzí jej nebudou chtít, protože cestu na dovolenou v Černé Hoře nehodlají trávit ve frontách na široko daleko jedinou nabíječku v okruhu 100 kilometrů. A pro další bude nepoužitelný, protože hasiči, vojáci nebo policisté se prostě nemohou řídit podle toho, na kolik procent je baterie v zásahovém vozidle nabitá. Ano, v roce 2035 bude, pokud jde o technologie, hodně věcí jinak, ale že by zmizely všechny překážky popsané v předchozí větě, si opravdu nemyslím.
Světové automobilky ústy svých šéfů dnes prakticky unisono deklarují další zdražování především menších aut v souvislosti s čím dál přísnějšími emisní normami a politici z Itálie či Německa mluví o ohrožení statisíců pracovních míst v souvislosti s přechodem na plnou elektromobilitu. Mezi evropskými značkami panuje také panický strach z exponenciálně rostoucího čínského dovozu.
Podtrženo sečteno, uhlíková neutralita je jistě prospěšná věc, ale cesty k ní nemohou být kýmkoliv diktovány, nebo dokonce pojmy uhlíková neutralita a elektromobilita vydávány za synonymum. Nepřítelem jsou emise, nikoliv technologie. I proto je nesmyslné vsadit pouze na jeden směr. Při vědomí, že drtivá většina světové populace na podobné cíle z různých důvodů z vysoka kašle, jsou evropské plány na totální elektromobilitu jednoduše absurdní a nesmyslné.
