Komiksové okénko Kláry Mayerové: O králíkovi, který žije život krvelačné bestie

Králík je další z mnoha dobrých skutků, za které pykám. Před několika lety jsem měla králíky dva. Vojtu a Terezku. Byli hodní, milí, mazliví. Terezka ale umřela hodně mladá a Vojtíšek na mě házel psí oči, že je mu smutno. To pochytil od psa.

V tomhle zranitelném a k blbostem náchylném období jsem neměla kámošce veterinářce zvedat telefon. Od té doby už to nedělám, ale tehdy jsem nějak zazmatkovala či co. Náš rozhovor proběhl následovně:

„Čau, hele nechceš udělat dobrej skutek? Zas tu máme králíka na utracení, že prej mimino je alergický, ble ble ble, znáš to. Nechceš si ho vzít? Víš, jak nesnáším vraždění zvířat.“

„NE!!!“

„Ále.“

„No ne, vůbec jako!“

„Ale no tak.“

„Ježiš tak jo, dobře, jedu tam pro něj. Nesnáším tě!“

Králík podle informací od bývalých majitelů měl být čtyřletý, snášenlivý samec. Když jsme ho vyndaly z klece, zjistily jsme, že je to zhruba roční, nesnášenlivá samice.

Vojtíškovi se po Terezce rozhodně přestalo stýskat, protože měl strach o holý život. Králík dostala vlastní klec, hezké jméno, které jsme ale zapomněli, protože jsme o ní mluvili jen jako o králíkovi z pekel, což jí už zůstalo. Zvykat si na sebe museli postupně. Velmi postupně. Do jedné klece se sestěhovali až po dvou letech, do té doby to pro Vojtu nebylo bezpečné.

Králík už pokousala všechny naše psy, děti, návštěvy, manžela… jenom mě nikdy v životě nekousla. Vděčnost za záchranu života, jestli jsem kdy nějakou viděla.

Jo a mimochodem... Když Vojta umřel stářím, byla Králík v nejlepších letech. Bedlivě jsem ji pozorovala, jestli se na ní taky projeví nějaký smutek a osamělost. Pokud se truchlení nad ztrátou kamaráda může projevovat nadměrnou spokojeností a blaženým rozvalováním se na jeho oblíbených místech, ze kterých bylo zakázáno ho vyhazovat, tak jo, stýskalo se jí.

Jak na nás na veterině už nikdy nezapomenou

Po nastěhování do nového domu jsme museli udělat něco příšerného. Něco, co jsme do té doby ještě nikdy neudělali, protože zatím byla jen v bytě a nechodila ven. Museli jsme vzít Králíka k veterináři, aby ji naočkoval.

Problém byl, že jsme ji nemohli najít. Po stěhování, když jsme dům tak nějak uvedli do provozu, jsme ji vypustili… a tehdy jsme ji víceméně viděli naposledy. Víme, že žije: Jídlo mizí, bobky se objevují. Občas se někde mihne, když běží hryznout Pizzlyho, sousedé už ji taky párkrát zahlédli. Jednomu z nich pokousala kočku. Incident se ale údajně odehrál u nás na zahradě, takže kočka byla na soukromém pozemku. To, že si může dělat srandu z Pizzlyho a kadit mi do rajčat, aniž by došla k úhoně, holt ještě neznamená, že je u nás v bezpečí.

Jo, a chlap, co mi přivezl nákup, se taky dočkal ošklivého překvapení – aspoň si v praxi ověřil rčení „Pro dobrotu na žebrotu“, když mi volal, že u nás je s nákupem, a já mu řekla, aby ho složil za vraty, protože krmím mimino a nemůžu tam pro to jít. Vřele se nabídl, že ho odnese až ke vchodu. Tak jednak si na něj Pizzly otevřel domovní dveře, což chlapa podle mě muselo stát trenky. Jenže zatímco pes s řevem zdrhnul do zahrady, protože ho celý incident vyděsil ještě víc než chlapa, Králík odkudsi naopak přihasila a pověsila se chlapovi na nohavici. Setřásl ji a prchnul do bezpečí auta. Dlouho od nás nikdo tak rychle neujížděl.

No nic. Takže veterinář. Králíka se nám nějakou náhodou podařilo lokalizovat a zavřít do přepravky. Na veterině nás díky našemu zvěřinci dobře znají, že máme králíka, ale už dávno zapomněli. Šok sester rychle vystřídala hrůza, když se z přepravky ozvalo vrčení a místo obvyklého ustrašeného nadýchaného chlupatého stvoření vykoukly zuby a krví podlité oči.

Zato veterinář se smál, když jsem ho prosila, ať si vezme nějaké bytelné rukavice. Smál se, dokud neotevřel přepravku. Zkrátím to. Že máme králíka už na téhle veterině nikdy, nikdy nezapomenou.

Tagy: