Komunistická strana slaví 100 let. A pořád umí držet vládu pod krkem

Komunistická strana Československa se zrodila v roce 1921 a od samého počátku se snažila zahubit mladou demokratickou republiku. Podařilo se jí to 25. února 1948, když při takzvaném Vítězném únoru získala absolutní moc v zemi, o kterou přišla až v listopadu 1989. I po sto letech přitom komunisté dokážou držet pod krkem celou vládu, jak to už čtvrtý rok úspěšně demonstrují na kabinetu Andreje Babiše.

Stoleté výročí komunistické strany považuje vedení KSČM za nejdůležitější letošní jubileum. „Myšlenky spravedlivé společnosti boje proti kapitalistickému výrobnímu způsobu a vykořisťování člověka člověkem nezanikly,“ uvedl již ve svém letošním novoroční poselství místopředseda KSČM Stanislav Grospič. A dodal: „Máme, na rozdíl od pravice, co společnosti nabídnout. A levicově smýšlející občané to od nás očekávají. Sté výročí organizovaného komunistického hnutí nás k tomu zavazuje.“

Ještě v únoru 1989 musel následující informaci znát každý školák. Dnes už ji ale připomíná jen místopředseda Grospič v komunistických Haló novinách: „Vše vyvrcholilo ustanovujícím sjezdem Komunistické strany Československa ve dnech 14. až 16. května 1921 ve velkém sále Národního domu v Karlíně.“

Rudí odpadlíci z rudé strany

Nejprve se v únoru 1921 zrodil Komunistický svaz mládeže a až poté v květnu Komunistická strana Československa (KSČ). V obou případech šlo o iniciativu levicových radikálů z lůna sociálně demokratické strany, která v českých zemích vznikla v roce 1878. Tahle strana totiž měla vždycky pochopení i pro nějaké ty ortodoxní revolucionáře.

„Ostravsko je rudou baštou. Rudé Ostravsko musí ještě ohnivěji rudou září zahořet. Odvrhněte od sebe falešníky, hrající sobě na svobodomyslníky, odražte rozpínavost zpátečnických klerikálů i agrárních škůdců,“ lákal voliče sociálnědemokratický deník Duch času před volbami do rakouského parlamentu již v roce 1911. Budoucí komunisté tedy průpravu, jak zatočit s konkurenčními stranami, dostali právě v nejstarší české dělnické straně.

Masaryk o zvířeckosti bolševiků

Založení KSČ předcházel takzvaný boj o Lidový dům v Praze z prosince 1920. Napřed šlo o vnitrostranickou hádku, když pravé křídlo sociálně demokratické strany nechalo za policejní asistence vykázat z budovy ortodoxní levici. Uražená bolševická frakce ale do sporu zatáhla ulici, vyhlásila generální stávku a vyzvala dělnictvo k přebírání továren a socializaci průmyslu.

Mladá Masarykova republika puč umlčela domovními prohlídkami, pozatýkáním čtyř tisíc lidí, z nichž na 450 muselo před soud. Politikům v té době ve strachu z domácí bolševické revoluce vstávaly vlasy hrůzou a ve štědrovečerním vydání Lidových novin z roku 1920 varoval před komunismem i prezident T. G. Masaryk: „Viděl jsem na vlastní oči činy bolševických revolucionářů, jevila se v nich přímo barbarská hrubost, často až zvířeckost.“

S levicovými radikály bojovala těsně po první světové válce půlka Evropy. Rudé prapory vlály v Budapešti, Berlíně, Mnichově i Košících, Praha ale měla štěstí, že jeden z hlavních vůdců ultralevé frakce sociální demokracie Bohumír Šmeral miloval zápecnickou politiku typu „mírného pokroku v mezích zákona“. A na dotazy z Moskvy, proč se čeští bolševici neprostřílejí na Pražský hrad, vzkazoval do Kremlu, že Čechoslováci dojdou k socialismu specifickou cestou.

Trváme na odhalení plánů komunistů

V půli května 1921 „šmeralovci“ skutečně ustavili Komunistickou stranu Československa, která odmítla extremismus. A ohlásili Leninovi, že „zvolili metodu pozvolného vyrůstání komunistické strany“. Již v létě roku 1921 za to Šmeral „dostal kartáč“ od III. internacionály, což byl počátek bolševizace strany, která se nakonec stala poslušnou pátou kolonu moskevské politiky. V květnu 1921 ale domácí dělnictvo oceňovalo, že si strana odpustila krveprolití. A do roku 1924 se do KSČ přihlásilo 139 tisíc Čechoslováků, takže na počet obyvatel šlo o nejsilnější komunistickou stranou na světě.

Sociální demokracie tehdy marně bila na poplach. Třeba už v květnu 1921 varovala ve stranickém deníku Právo lidu, že ustavující sjezd KSČ dostal z Moskvy směrnice, aby komunisti vymazali Československo z mapy Evropy. „Trváme na svém odhalení, jež bude možná brzy potvrzeno i odjinud. Komu se zdá být celá věc nehoráznou, nechť vzpomene osudu republiky gruzínské, kterou moskevská Internacionála zbavila samostatnosti krví a ohněm za pomoci vojsk tureckých nacionalistů, bojujících ve jménu Mohamedově,“ varovalo Právo lidu před vývojem v českých zemích.

V Moskvě nalezli jsme poklad

Komunistický deník Rudé právo napřed spojení s Moskvou odmítal: „Každý vidí, že je to nesmysl, že by se komunisté ptali v Moskvě na soud o Československé republice. Je to blbost, se kterou se mohou dát pravičáčtí blbouni vycpat.“ Podobný svérázný dialog pak vedla znepřátelená levice prakticky každý den. Sociální demokraté posílali komunisty do bohnického blázince, zatímco Klement Gottwald sliboval vládní koalici, a tedy i sociální demokracii, že jí společně s ruskými bolševiky zakroutí krkem. (Sociální demokracie byla součástí většiny kabinetů v meziválečné éře).

Už na I. sjezdu KSČ v roce 1923 ale řečník Alois Muna závislost na Moskvě okatě přiznal: „V Moskvě nalezli jsme jediný poklad, který tam nalézá proletariát celého světa.“ Odpověď sociálních demokratů byla mrazivě pravdivá: „V komunistické straně se nemyslí, protože za ni myslí Moskva. Sjezd to potvrdil.“

Gottwaldův nástup

Myšlenku „nemyslet, myslí za nás Moskva“ už pak tuzemští komunisté nikdy neopustili. A v roce 1929 se na V. sjezdu KSČ odehrál bratrovražedný boj právě s partajníky, kteří úlohu Kremlu zpochybňovali. Promoskevské křídlo v čele s Klementem Gottwaldem provedlo takzvanou bolševizaci strany, kvůli níž z KSČ vystoupilo 75 tisíc členů včetně sedmi známých spisovatelů (Hora, Olbracht, Seifert, Vančura aj.), kteří mimo jiné uvedli: „Nemůžeme již mlčeti k sebevražedné politice, k politice neschopných dunivých slov a rozkolů stůj co stůj.“

Gottwald partaj zcela podřídil vůli generalissima Stalina, o čemž svědčil i jeho známý parlamentní projev z 21. prosince 1929. „A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk! A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry,“ vpálil tehdy slovní políček všem zastáncům parlamentní demokracie.

Údiv nad paktem Molotov-Ribbentrop

VII. sjezd KSČ v roce 1936 odvolal další funkcionáře, kteří kritizovali stalinský teror v Sovětském svazu. Druhá Československá republika v říjnu 1938 ale stranu zakázala a po napadení země německými vojsky v březnu 1939 dostávala členská základna od svých předáků rozporuplné informace.

V srpnu téhož roku dokonce mnozí domácí komunisté propadli naprostému zoufalství, neboť jejich milovaný sovětský vůdce Stalin požehnal smlouvě s Německem (pakt Molotov-Ribbentrop). A české rozhlasové vysílání z Moskvy dokonce místo výzev k boji s nacisty vysílalo budovatelské reportáže ze sovchozů.

Z tuzemského komunistického aparátu přitom sovětsko-německou smlouvu odsoudil jen Vlado Clementis, za což byl vyloučen ze strany a v padesátých letech ho čekalo popraviště. Teprve po napadení Ruska německou armádou v červnu 1941 se komunistický odboj začal znova stavět na nohy a částečně spolupracoval i s dalšími rebely.

Nejdůležitějším datem v historii KSČ se ovšem stal 25. únor 1948. Tehdy se skutečně událo, co sociálně demokratický deník Právo lidu předpovídal již v květnu 1921. Komunisté se po poradě s Moskvou opravdu chopili neomezené moci v zemi.

Jak začal Vítězný únor

V pátek 13. února 1948 se národněsocialističtí ministři rozhodli protestovat proti chystaným změnám ve velení pražského Sboru národní bezpečnosti ve prospěch komunistů. Při zasedání vlády dali úkol ministru vnitra Václavu Noskovi (KSČ), aby akce organizované na velitelských postech SNB rychle pozastavil. Pomalu se formující opozice v takzvané vládě Národní fronty upozorňovala, že komunisty ovládané útvary Sboru národní bezpečnosti (SNB) ustavičně zneužívají zákon na ochranu republiky z roku 1923. A pod různými záminkami SNB včetně tajných policistů hnal k trestní odpovědnosti činovníky demokratických stran, studenty i novináře, zatímco Nosek krmil národ frázemi o nepřátelích lidu.

„Nejsou to jenom prostí občané, nýbrž deliktů se dopouštějí i různí činitelé, často ve významném postavení. Tito činitelé na schůzích, v tisku atd. hrubě útočí na lidově demokratický režim, na vládu, na její činnost a prezidenta republiky,“ citoval komunistického ministra vnitra Noska mládežnický deník Mladá fronta. Kdo měl ještě v paměti protektorátní noviny, s úžasem hleděl, jak se vrací stará rétorika. „Poctiví občané republiky se právem domáhali zákroků proti rozvratníkům a škůdcům,“ hlásal dále Nosek.

Opozice proto podmiňovala další zasedání vlády splněním usnesení o bezpečnostní situaci v zemi. Na schůzi vlády 17. února ministr Nosek nedorazil a ta byla odročena na 20. února. Nosek však úkol nesplnil ani poté a dvanáct nekomunistických ministrů z šestadvacetičlenné vlády podalo demisi. Zaváhali sociální demokraté: zůstali ve vládě až do 25. února. A stejně tak i Jan Masaryk a Ludvík Svoboda, kteří vytrvali i po tomto datu.

Nezvládnuté kroky opozice

Předseda vlády Gottwald s pomocí Státní bezpečnosti, akčních výborů a Lidových milicí obvinil odstupující ministry z národní zrady a mezi 21. a 25. únorem vybudil příznivce KSČ k politické konfrontaci, demonstracím a stávkám. Bezpečnost provedla razie v sekretariátech nekomunistických stran, na protiakce se zmohli pouze vysokoškoláci. Z obav před ozbrojeným pučem a hromadným krveprolitím prezident Beneš 25. února 1948 přijal demisi ministrů a ihned podepsal jmenování nové kolaborantské vlády, zcela poplatné komunistům.

Puč se tedy Klementu Gottwaldovi podařilo částečně zlegalizovat. Západní Evropa neprotestovala a českoslovenští komunisté mohli v poklidu uvést do reálné praxe všechny typy sovětských represí. A do roku 1989 spáchat na svých občanech zločin tak obrovského rozsahu, že se jeho následky nedaří plně zacelit ani dvaatřicet let po pádu režimu.