Na hřbitově postavili tělocvičnu. A žádnému kamennému svatému v poutním kostele ve Staré Vodě nenechali hlavu. „Rusáci jim hlavy ustříleli,“ provádí nás chrámem Jindřich Machala, starousedlík z Města Libavá. Když sovětská armáda přepadla 21. srpna 1968 Československo, nikdo nevěděl, jak dlouho zůstane. Odešla až 21. června 1991 a zanechala spoušť, kterou se stále nedaří napravit. Reportér CNN Prima NEWS hledal ruské stopy na Libavé.
Cedule na náměstí v Městě Libavá ukazuje, že do Olomouce je to pouhých osmadvacet kilometrů. Obě lokality však pocitově dělí zhruba třicetiletý časový odstup. Libavá má atmosféru, jak kdyby odsud Rusové sotva odtáhli. Až do ledna 2016 totiž do vojenského újezdu Libavá nesměla vstoupit civilistova noha, anebo jen se speciálním povolením. Dnes už do Města Libavá i dalších okrajových částí vojenského prostoru může kdokoliv, není to dvakrát radostný výlet. Doma je tu především zkáza, ačkoliv se členové Okrašlovacího spolku Lubavia snaží regionu vrátit jeho historii i původní krásu.
Sovětské městečko v Československu
Sovětská okupační vojska odtud odešla v roce 1991, dnešní Armáda České republiky ale některé ruské objekty stále využívá. Obludný ruský kulturní dům v Městě Libavá je proměněn v Posádkový dům armády, jenž je obklopen nekonečnými plochami z rozpraskaných panelů či asfaltu. Turista si tu připadá jako někde o dva tisíce kilometrů východněji. „Tam byl tankový park sovětské armády a tady na tom asfaltovém place pochodovali vojáci, u těch bříz pak stála obrovská mramorová tribuna, vypadala jak Leninovo mauzoleum,“ ukazuje sedmdesátiletý předseda okrašlovacího spolku Jindřich Machala. V lesích na Libavé pracoval už v době, kdy tu pobývali Sověti. A jako jeden z mála žijících pamětníků tedy zažil atmosféru v uzavřeném sovětském městě uprostřed Československa.
Tribuna zmizela, vzrostlé břízy tu dodnes tvoří slavnostní dvouřadé aleje, mezi kterými trčí kandelábry dávno vyhaslých lamp. Četná schodiště jsou porostlá mechy, kolem asfaltových chodníků stojí betonové protitankové jehlany. Neutěšené místo, kterému se každý rád vyhne. „Obnova jde pomalu, nejsou peníze a někdy chybí i dobrá vůle,“ povzdechne si Machala a ukazuje k zarostlé louce, tráva je tam vysoká po pás. „Tohle je velká hrůza, stojíme na bývalém městském hřbitově,“ vypráví Machala. „Rusáci jednoho dne rozhodli, že hřbitov vybagrují a na jeho místě postaví tělocvičnu.“
Ztracené ostatky
Ruské buldozery náhrobky i pod nimi ležící lidské ostatky nahrnuly na obrovskou hromadu. „A z té vykukovaly kosti i lebky,“ líčí Machala. Pak celá kupa někam zmizela. „Nikdo neví, kam to Rusáci odvezli, i když teď mám jeden tip, kde by to snad mohlo být,“ vypráví předseda spolku. Plechová tělocvična na hřbitově byla sice po odchodu okupantů zbořena, obsah pohřebiště ale zůstává ztracený. „Snad ty náhrobky ještě najdeme,“ věří Machala.
Násilný konec pražského jara. Od okupace Československa uběhlo 52 let
Před 52 lety vojska armád Varšavské smlouvy vpadla do tehdejší Československé socialistické republiky, aby ukončila takzvané pražské jaro. O rok později, při výročí okupace, se konaly občanské protesty. Ty už rozehnaly tuzemské bezpečnostní složky. Výročí 21. srpna letos připomene řada akcí.
Nejvíc by si to přál Fridrich Zipps, který se ve Městě Libavá narodil v roce 1941 do německo-české rodiny. A na zdejším hřbitově byla pohřbena jeho babička i dědeček. „Chtěl bych se dožít, až spolek vypátrá, kam mi Rusáci odvezli kosti prarodičů,“ zasní se Zipps. I on je členem Okrašlovacího spolku Lubavia. Libavá je vůbec krajem vyhnanců. Napřed odtud na podzim roku 1938 museli odejít čeští úřednicí a v letech 1945 a 1946 byli vyhnáni libavští Němci. Po válce se tu pak roztáhla Československá lidová armáda a farní kostel v Městě Libavá proměnila ve vojenský objekt. Chrám dnes stojí za zrezivělým armádním plotem a místo kostelních lavic jsou na dlažbě nakresleny sektory armádního skladiště.
Po srpnu 1968 si Libavsko vybrala za dočasné sídlo sovětská armáda, ta dočasnost však trvala třiadvacet let. A co předtím nestačilo zničit naše vojsko, to zdevastovali Rusové. Třeba barokní poutní kostel sv. Anny ve Staré Vodě, čtyři kilometry od Města Libavá. Zdálky a zvenku sice kostel svítí zářivou růžovou barvou (především díky darům starousedlíků z Německa), zblízka je ale fasáda poznamenána azbukou okupantů. „Památkáři se tam ty nápisy rozhodli zanechat,“ vypráví Jindřich Machala.
Pozdrav z Běloruska
Vnitřní prostor skvostné barokní stavby je mementem okupace z let 1968 až 1991. Stěny jsou komplet popsány stovkami nápisů v azbuce. Osobní jména jsou spíš výjimkou, převažují názvy měst a obcí, odkud pocházeli. „Z celého Ruska, najdeme tu sídla z Dálného Východu v oblasti Vladivostoku, ze Střední Asie a mnohokrát se opakuje Moskva,“ ukazuje Machala na stěny. Do paměti se zarývá především nápis s aktuálním poselstvím, přeloženo z ruštiny zde stojí psáno: „BSSR, Minsk.“ Běloruská sovětská socialistická republika a název jejího hlavního města.
Invaze v srpnu 1968 byla ospravedlňována zvacím dopisem. Tady je jeho text i historie
Okupace Československa Sovětským svazem, která odstartovala 21. srpna 1968, se později obhajovala tzv. zvacím dopisem. Pětice československých komunistů ho adresovala přímo nejvyššímu představiteli SSSR Leonidu Iljiči Brežněvovi. Samotný dopis ale dlouhou dobu nebyl k nalezení, v archivu se našel až na začátku 90. let – s poznámkou, aby se bez souhlasu sovětského vůdce neotvíral.
„To jsou paradoxy dějin,“ pokrčí rameny Machala. Stejně jako ostatní národy totalitního Sovětského svazu se totiž i Bělorusové museli účastnit vojenských akcí Moskvy. Invaze do Maďarska v roce 1956, do Československa v roce 1968 či do Afghánistánu v roce 1979. Nyní se ale svobodně smýšlející obyvatelé Běloruska bojí, aby se Rusko v čele s Putinem nepokusilo vojensky umlčet minský pokus o revoluci.
Olomoucký historik Jiří Glonek považuje záchranu starovodského kostela z konce osmnáctého století za zázrak. „Pro chrám by se určitě dalo udělat mnohem více, ale musíme být trpěliví,“ myslí si. „Fascinující je, že ruské nápisy jsou i na vrcholu klenby, zřejmě vojáci prováděli jakousi akrobatickou soutěž, kdo se podepíše nejvýše.“ Neměl by ale chrám opravit ten, kdo ho zničil? „Toho se nedočkáme,“ mávne rukou historik Glonek. Nápravy škod po sovětské armádě už stály miliardy korun, z účtu státu i dobrovolníků. Michael Kocáb, který byl hlavním vyjednavačem odchodu sovětských vojsk po sametové revoluci, vzpomíná, že Sověti napřed slíbili odškodnění ve výši pěti miliard korun. Brzy poté ruská generalita slib shodila ze stolu a s Putinem už na dané téma nikdo z českých politiků nikdy ani nehovořil.
Oběti okupace
Smutnou a nepřehlédnutelnou položkou na pomyslném účtu za invazí je i počet obětí. Okupace stála život 425 Čechoslováků, kteří z různých důvodů zahynuli od 21. srpna 1968 do 27. června 1991, kdy republiku opustil poslední sovětský voják. Napřed umírali pod ruskými samopaly, později spíš při autonehodách se sovětskými vozidly včetně tanků.
Také všechny skulptury v poutním kostele ve Staré Vodě jsou „mrtvé“, mají ustřelené hlavy. „Zábava ruských oficírů,“ poznamená Machala. Bezhlaví andělé i svatí, sochy působí až mysticky děsivě. Prohlížíme si svatého Jakuba, kterého členové spolku překřtili na svatého Kujbyševa, pod plastikou se dlouho skvěl název města v Novosibirské oblasti – Kujbyšev. Nápis je dnes zamalován, stovky dalších zůstaly. Třeba jméno obce Karagas, u kterého je půlmetrovým písmem napsáno, že leží v Dagestánu. Hledáme obec v aplikaci Google.maps, je to vesnice s pěti ulicemi asi sto kilometrů od Kaspického moře.
Kvůli invazi se umíralo i po odchodu posledního okupačního vojáka. Munice na Libavé v devadesátých letech zabila minimálně dva české občany. „Před několika dny se chytila srna do pytláckého oka, které tady nastražili ještě Rusové, lovili tady ve velkém, často z hladu,“ vypráví předseda spolku a ukazuje pozinkovaný sovětský drát. Takový se v Československu nikdy nevyráběl, past čekala na oběť třicet a možná i více let. „Zalehl jsem tu srnu a zkoušel oko povolit. Nešlo to, drát byl až v kosti, tak jsme srnu museli utratit.“
Dezerce a Malá Moskva
Na Libavé se vypráví legenda, že v poutním chrámu ve Staré Vodě sovětská armáda popravovala dezertéry. „Tomu nevěřím, dezertéry buď zastřelili rovnou na útěku, anebo je odvezli k polnímu soudu do Olomouce,“ odmítá pověst Machala. Autor tohoto textu jezdíval v osmdesátých letech na turistické tábory přímo na hranici ruského vojenského prostoru. Jednoho dne utíkal přes tábořiště vyděšený sovětský vojáček, v patách mu byla hlídka. Pak se ozvala salva ze samopalu a dezertéra odnesli táborem v krvavé celtě.
Členové Okrašlovacího spolku ukazují i další neutěšené místo, které hned tak nepůjde okrášlit. „Tohle je takzvaná Malá Moskva, obrovský sovětský tábor v lesích,“ popisuje Machala asfaltový plac v hlubokém hvozdu. „Tady byl autopark pro bojovou techniku, obyčejní vojáci žili v příšerných podmínkách. Ve stanech částečně zapuštěných v zemi, v jakýchsi zemljankách, v nichž museli vydržet i ve dvacetistupňových mrazech,“ vypráví. Tábořily tu stovky vojáků, možná jich bylo přes tisíc. Stále zde stojí i trosky panelových budov sovětských učeben či jídelny.
Jaderný sklípek
Na Libavé sovětská armáda vybudovala i tři raketové základny. Ty byly vybaveny zařízeními pro odpal známých raket SS-23, kterými Sovětský svaz strašil Západ. Konkrétně se sovětské raketové brigády usídlily v Přáslavicích a Zeleném Kříži. „A také tady kousek od poutního kostela ve Staré Vodě, téhle raketové základně se ve vojenské řeči říkalo točka sever,“ zjistil Machala.
V jednom oficiálním českém kresleném „vtipu“ z počátku osmdesátých let si bavorská rodina libuje: „Meine Lieben, odtud je nádherný pohled na Východ.“ Rodinka je zobrazena poblíž americké základny v Německu s raketami Pershing 2, které jsou namířeny na Československo. O sovětských raketách SS-23 umístěných mimo jiné i na Libavé humoristi museli mlčet. Oba typy raket přitom mohly v případě konfliktu mezi Západem a Východem nést i jadernou munici. „Pořád se vedou spory, zda tady na Libavé Rusové opravdu měli i jaderné hlavice, já tomu nevěřím,“ říká Machala. A překvapivě dodá: „Z části sovětské raketové základny jsem si postavil sklípek na zahradě.“
O patnáct minut později už nám předseda Okrašlovacího spolku ukazuje betonový sklad na zeleninu, slivovici i víno. „Je to taková skládačka, jeden díl jsme s kamarády vykopali bagrem přímo na raketové základně. A teď mám výborný sklípek,“ směje se starousedlík z Města Libavá. V té spoušti, kterou po sobě zanechala sovětská vojska, je to alespoň jeden pozitivní moment. Byť až cimrmanovsky bizarní.
