Konec zvoníků v Čechách? Jsem s tím srostlý. Až nebudu moct, vezme to elektřina, říká Šerák
Krasoňov na Vysočině je jedním z posledních míst v Česku, kde poledne a klekání oznamuje zvon s pomocí člověka. Konkrétně Františka Šeráka, který tahá za provaz ke zvonu v místní kapličce už déle než 30 let. Původně zvonila celá rodina, dnes už na to zbývá sám. A na otázku, kdo tradici převezme po něm, odpovídá lakonicky: „Kdo by sem lítal dvakrát denně?“
Zvon z kaple v Krasoňově zní už dlouhá desetiletí. Podle vyprávění jednoho z nejpovolanějších, tedy samotného zvoníka, v obci původně stávala kaplička ze dřeva. V letech 1872-1873 se zásluhou starosty a podnikatele z nedalekého Humpolce postavila nová, zděná kaple. Za dobu své existence se podle místního rodáka dočkala pár úprav a především nucené výměny zvonu.
„Původně tu byl pěkný zvon ze zvonoviny (speciální slitiny určené právě pro výrobu zvonů, pozn. red.), jenže během první světové války ho zrekvírovali, použili ho na válečné účely. Pár let tady nebyl vůbec žádný zvon a po první světové válce ho obnovili, od té doby je tady ocelový zvon. Ten prý ale nemá tak pěkný hlas,“ vypráví František Šerák. Dodává, že to byl právě materiál, který zvon zachránil za druhé světové války, když opět došlo na zabavování majetku pro válečné účely. „Vybírali jen zvonovinu... Ten první se nenašel.“
ČTĚTE TAKÉ: Žádné tahání saní do kopce. Na dráze v Jizerských horách nasednete a jedete a jedete
Prapůvodně podle Františka Šeráka roli zvoníků plnili obyvatelé obecní pastoušky. „V ní žili lidé, kteří neměli kde bydlet, a tak se o ně obec musela starat. Byli chudí a chodili na jídlo po chalupách a říkalo se, že jednou z jejich povinností bylo právě chodit zvonit, ráno, v poledne a večer, případně tedy zvonit umíráček, když někdo zemřel. Dostávali za to nějakou peněžní odměnu,“ vykládá pamětník s tím, že pastouška stávala zhruba v místě dnešního pomníku. Zmizela prý pár let po skončení druhé světové války. „Pak se přestalo zvonit. A v roce asi 1947 tak nějak vzešlo z obce, že by zvonění mělo pokračovat. A že my jsme nejblíž. A tak se to dostalo do naší chalupy,“ vypráví dále zvoník v pořadu Prima Česko s tím, že se role ujala postupně celá rodina. Zvonila maminka, tatínek i oba bratři a nakonec taky František Šerák.
Kdo byl doma, zvonil
On sám pravidelně zvoní od roku 1995, jak ale podotýká, pár let tradici udržoval i člověk mimo rodinu Šerákových. „Když zemřela mamka, naučil jsem zvonit souseda, pana Vondráčka, protože jsem v tu dobu bydlel v Humpolci a sem jsme jezdili jen na chaloupku za rodiči,“ vypráví a přidává jednu z příhod z těch dob: „Pan Vondráček dělal v místním statku, neměl hodinky a chlapi ho posílali zvonit v jinou dobu.“
V průběhu let se přestalo zvonit ráno a zbylo jen poledne a klekání, které se oznamuje při západu slunce. Stává se ovšem, že zvon také mlčí. „Když třeba jdeme k doktorovi nebo zkrátka nejsem doma, tak nikdo nezvoní. Manželka zvonit nechodí. Ale já jsem s tím srostlý, dokud budu moct, budu zvonit,“ říká František Šerák s tím, že až nebude moct zvonit on, převezme tradici automatický systém. „Stejně jako všude i tady bude elektrické zvonění. Je to naplánované, protože kdo by sem lítal každý den v poledne a večer?“
Má vůbec zvonění nějaká pravidla? „Musí to mít pořád stejný rytmus. Jen umíráček se zvoní jinak,“ uvádí František Šerák a pokračuje: „Nejdou s tím dělat žádná kouzla, je to dost napevno. Když se přetrhne provaz, je třeba vylézt nahoru a vyměnit ho. Věžička není v moc dobrém stavu, ale město slíbilo, že s tím bude něco dělat, tak uvidíme,“ zakončuje krasoňovský zvoník své vyprávění.
Pokud tedy někdy budete projíždět Krasoňovem a uslyšíte, jak místní kaple vyzvání poledne nebo klekání, vzpomeňte si, kdo v ní právě tahá za provaz. Jeden z posledních zvoníků v Čechách.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Zažít Česko dávných předků? Podaří se vám to v památkové rezervaci Krátká na Vysočině
