80 let od útoku na Pearl Harbor
Zatímco v Evropě zuřila koncem roku 1941 válka již přes dva roky, Spojené státy se mohly ještě stále těšit z míru. Již od jara toho roku se sice po přijetí zákona o půjčce a pronájmu nedalo hovořit o úplné neutralitě USA, které dodávaly zbraně zejména do vzdorující Británie, drsná realita bojiště ale zůstávala běžným Američanům na hony vzdálena. Situaci změnil až 7. prosince 1941 překvapivý japonský útok na vojenskou základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech. Japonci tam slavili velké vítězství, z dlouhodobého hlediska ale šlo spíše o debakl – nepodařilo se jim zničit hlavní cíle, což jim ve výsledku prohrálo válku.
Napětí mezi USA a zemí vycházejícího slunce přitom rostlo už delší čas a napadení přístavu, který se kvůli zhoršující se situaci v Pacifiku stal začátkem roku 1941 sídlem americké tichomořské flotily, jen „upustilo páru z kotle“. Pod něj už od půlky 30. let přikládali Japonci hlavně svou expanzí v Asii, ale také spojenectvím s Německem a Itálií, které uzavřeli v září 1940. Už o několik měsíců dříve začal velitel japonského loďstva admirál Isoroku Jamamoto chystat útok na havajskou základnu.
Přípravy byly již v plném proudu, když v červenci 1941 Japonci okupovali Indočínu a Američané v reakci na obsazení francouzské kolonie zmrazili japonské účty v USA a uvalili embargo na dodávky ropy a dalšího strategického materiálu do Japonska. Přestože mezi oběma tichomořskými rivaly pokračovala diplomatická jednání, souhlasil v půli podzimu s útokem na Pearl Harbor i císař Hirohito.
„Japonci museli expandovat – jednoduše neměli suroviny a byli závislí na importu, tak je to dodnes. Potřebovali ropu, tu mohli získat buď od USA, nebo jinde skrze vojenskou agresi,“ připomněl vojenský analytik Lukáš Visinger. Po uvalení spojeneckých sankcí Japonsko tušilo, že válka s Američany bude zřejmě nevyhnutelná, proto se pokusilo co nejdříve vyřadit z provozu tichomořskou flotilu Spojených států.
Směrem k Pearl Harboru vyplulo šest letadlových lodí s doprovodem 26. listopadu 1941, na palubách měly přes 400 letounů, většinou bombardérů (ať už klasických, nebo nesoucích torpéda), za jejichž řídicí páky usedala elita námořního letectva. Piloti, zoceleni boji v Asii, měli za sebou náročný výcvik, při kterém si vyzkoušeli i simulované útoky na město Kagošima na hornatém ostrově Kjúšú, jehož okolí se podobalo krajině kolem Pearl Harboru.
Po cestě dlouhé 6 300 kilometrů zakotvila japonská plavidla 440 kilometrů severně od Havaje a čekala na poslední rozkaz. Ještě předtím, než se stovky letounů vrhly do akce, zaútočilo na americkou základnu několik miniponorek, ovšem bez většího úspěchu. Jednu z nich Američané potopili už krátce po půl šesté ráno, což ale nic nezměnilo na překvapivosti následujícího leteckého úderu.
Americké radary sice přilétající letouny zaznamenaly, operátoři je ale omylem považovali za vlastní bombardéry, které měly dorazit na zdejší základnu z pevniny.
První vlna japonských bombardérů přilétla k cíli krátce po tři čtvrtě na osm ráno a jejich posádky měly před sebou přístav jako na dlani. Překvapení bylo dokonalé a obránci americké základny nedokázali nalétávajícím Japoncům účinně vzdorovat. Ze čtyř stovek letounů s bílými hvězdami jich zůstalo nepoškozeno jen pár a pouze necelé desítce pilotů se ve všeobecném zmatku podařilo vzlétnout a utkat se s nepřítelem. O moc lépe na tom nebyly ani obsluhy protiletadlových děl a kulometů.
Triumf v bitvě, prohra ve válce
Mezi první a druhou vlnou náletů se ale obrana vzpamatovala, o čemž svědčí i počet sestřelených japonských letadel – zatímco z první vlny se nevrátilo devět strojů, druhá se stala osudná dvaceti posádkám. Celý nálet, k jehož neočekávanosti přispělo i to, že Japonsko předalo nótu s vyhlášením války až po útoku, trval jen necelou hodinu a půl. Následky ale byly na první pohled hrozivé. Zahynulo přes 2 400 Američanů, na dně skončily čtyři bitevní lodě a potopena či poničena byla i řada dalších plavidel.
Japonské ztráty byly na druhou stranu minimální, přesto se ale nedá mluvit o jasném vítězství. Kvůli obavám z možného protiútoku totiž Japonci nepodnikli uvažovanou třetí vlnu náletu, a tak přístavní zařízení v Pearl Harboru uniklo vážnému poškození a mohlo i nadále sloužit námořnictvu. Ještě podstatnější bylo, že zničení či poškození unikly tři americké letadlové lodě – dvě právě vezly letouny na vzdálenější ostrovy, třetí čekala na své letecké osazenstvo v San Diegu.
„Zatímco miniponorky totálně selhaly, letouny zaznamenaly velké úspěchy. I přesto se ale z osmi bitevních lodí vrátilo do služby šest. Hlavní byly letadlové lodě, které pak po celou dobu války sehrály zásadní roli. Z dlouhodobého hlediska byl Pearl Harbor vlastně debakl,“ doplnil Visinger.
Pouhé náhodě tak Američané vděčili za to, že hned od začátku války měli své námořní letectvo připravené k boji. A jak se ukázalo v dalším průběhu bojů v Tichomoří, právě letadlové lodě a jejich letouny rozhodovaly o vítězství v námořních bitvách a tím i o výsledku války. Stejná náhoda pak také způsobila, že Japonci sice „dosáhli v Pearl Harboru velkého taktického vítězství, ale zároveň prohráli válku“, jak výsledek prozíravě zhodnotil jeden z velitelů útoku admirál Čiuči Hara.
