Když Sověty chtěli zbít maďarští fanoušci. 65 let od Melbournské krvavé lázně
Ikonická fotografie maďarského hráče Ervina Zádora, který se v závěru stal terčem doslova brutálního útoku sovětského reprezentanta Valentina Prokopova. Zdroj: AP
O sovětské okupaci své země se dozvěděli při cestě do Austrálie na letní olympijské hry. Obhajoba olympijského zlata se tak pro maďarské vodní pólisty stala symbolem boje za čest svého národa. 6. prosinec 1956 se tučným písmem zapsal do olympijské i politické historie. Pojďme si připomenout příběh „Melbournské krvavé lázně“, kdy voda v olympijském bazéně zčervenala a fanoušci Maďarska chtěli zmlátit sovětské sportovce.
„Tohle byl pro nás finálový zápas. Měli jsme v hlavách jen odplatu za to, co provedli u nás doma. Nemysleli jsme na nic jiného než na vítězství,“ řekl několik let po památném utkání Ervin Zádor, jedna z ústředních postav památného duelu. Nejenže v zápase vstřelil dvě branky, v závěru se stal terčem doslova brutálního útoku sovětského reprezentanta Valentina Prokopova. Ten nic netušícího Zádora udeřil pěstí do oka a fotografie maďarského hráče se stala symbolem nejen tohoto klání, ale i celých olympijských her v Melbourne.
„Otočil jsem se a on byl s napřaženou rukou po pás venku z vody. Úder jsem ani neviděl, jen jsem cítil obrovskou bolest. Pomyslel jsem si, že nebudu moc hrát příště, že je to můj konec,“ vzpomínal Zádor na incident, kdy Maďaři už vedli nad podrážděnými Sověty 4:0. Krev stále více tekla do bazénu a maďarští fanoušci, kterých 5,5tisícovém hledišti byla většina, začali skákat z tribun. Se Sověty si to chtěli vyřídit osobně.
Čtěte také
Ani největší možná vzdálenost od ohniska tehdejšího vojenského napětí tak neuchránila olympijské hry od politického podtextu. Pořadatelé se snažili, aby se sportovci Maďarska a Sovětského svazu nikde nepotkali, jenže když oba celky postoupily společně s Jugoslávií do finálové skupiny, nedalo se už nic dělat.
Sovětští sportovci ale neútočili jako jeden muž. Někteří si stěžovali, že maďarští fanoušci prý nerozlišovali, kdo koho praštil, chtěli zkrátka zbít všechny.
Utkání už se 6. prosince 1956 nedohrálo a výsledek 4:0 byl uznán jako konečný. Maďaři pak zvítězili i v posledním zápase nad Jugoslávií 2:1 a stali se olympijskými vítězi. Zádor ale nenastoupil. Na ošetřovně mu museli ránu sešít 13 stehy a kvůli otoku hrát nemohl. Po historicky první olympiádě v Austrálii většina maďarských sportovců včetně Zádora emigrovala. Hry si kvůli zčervenalé vodě vysloužily označení „Melbournské krvavé lázně“, někteří odborníci to ale považují za přehnané.
Co se stalo před olympiádou?
Co už ale podle expertů není přehnané, byl maďarský chtíč svého soka udolat. Pojďme si připomenout, co se událo před samotnými hrami.
Čtěte také
V Maďarsku byly počátky destalinizace rozpačité. Kritika uvnitř komunistické Maďarské strany pracujících (MSP) vyústila v rezignaci premiéra Mátyáse Rákosiho, kterého nahradil Imre Nagy. Zejména díky nápravě hospodářství, zvýšení životní úrovně či konci teroru bezpečnostních složek se rychle stal mezi obyvateli oblíbený.
Jeho nový kurz politiky však trval jen deset měsíců. K moci se s podporou Moskvy, stále většího odpůrce maďarské reformy, vrátilo Rákosiho křídlo. Rozepře ve společnosti však už nešlo zastavit. Část strany se přidala k opoziční skupině kolem Nagye. Definitivní problém pro Rákosiho znamenal tajný několikahodinový projev tehdejšího prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Nikity Sergejeviče Chruščeva. Ten vylíčil obludnou řadu represí a čistek, zejména mezi komunisty. Novým šéfem maďarských komunistů se pak v červenci 1956 stal Ernö Gerö, výrazný představitel Rákosiho křídla.
Demonstranti rozbili Stalinův pomník
Brzy poté hlavně mládež zaujaly události v Polsku, kde se po potlačení dělnických stávek dostal v říjnu do čela komunistické strany poměrně populární Wladyslaw Gomulka. Studenti začali v Budapešti pořádat pravidelná shromáždění, na kterých projevovali nesouhlas s tamními poměry. Chtěli svobodné volby, zrušení cenzury, svobodu politickým vězňům, povolení politických stran nebo odstranění stalinistů. A také odchod Rudé armády, která v zemi zůstávala od konce druhé světové války.
Čtěte také
Zlom nastal 23. října, kdy na demonstraci přišlo až 200 tisíc lidí. Protestující ničili symboly vládnoucího režimu, rozbili Stalinův pomník a pokusili se obsadit budovu tehdy nejdůležitějšího masového média – rozhlasu. Začali také odzbrojovat policisty a vojáky a nakonec vše vyústilo v povstání.
Politbyro komunistické strany požádalo Moskvu o pomoc a dočasně jmenovalo premiérem populárního Nagye. Nepokoje se ale šířily do dalších měst. Následující den vjely do Budapešti sovětské tanky a povstání se změnilo v boj za nezávislost. Až 28. října se podařilo vyjednat příměří, po kterém se situace se zklidnila a Sověti se začali stahovat.
Nagy sestavil koaliční vládu a oznámil, že země vystupuje z Varšavské smlouvy. Vyzval Organizaci spojených národů (OSN) k uznání maďarské neutrality a začal vyjednávat o odchodu sovětských jednotek ze země. Chruščovovo vedení už ale ve skutečnosti rozhodlo o intervenci a tajně posilovalo své síly v Maďarsku.
4. listopad, den těžkých bojů a barikád
Západní politici se nechtěli plést do situace v sovětském bloku plést. „Nepohlížíme na státy Varšavské smlouvy jako na možné vojenské spojence,“ prohlásil 27. října americký ministr zahraničí John Foster Dulles. Pozornost světa tehdy navíc poutala suezská krize. Po vyhlášení neutrality odmítl podporu maďarskému vývoji i jeho polský vzor Gomulka.
Čtěte také
V noci na 4. listopadu 1956 zahájilo 16 divizí sovětské armády masivní útok na Budapešť za použití tanků i dělostřelectva. V ulicích vypukly těžké boje a obyvatelé stavěli barikády. Nagyova vláda marně žádala o pomoc OSN. Veškerý odpor byl rozdrcen. Zemřelo nejméně 2 700 Maďarů a 722 sovětských vojáků, počet zraněných podle tamních médií přesáhl 30 tisíc.
Na popravišti skončilo 229 lidí, dalších 22 tisíc Maďarů poslal režim do vězení, 210 tisíc obyvatel emigrovalo. Nagy, který pod příslibem beztrestnosti opustil azyl na jugoslávské ambasádě, byl odsouzen k smrti a popraven v červnu 1958.
Nepřipomíná to znalcům nejen politické a sportovní historie něco? Situace v kontextu olympijských her byla podobná té, co se stala o 12, respektive 13 let později v Československu. Vpád vojsk Varšavské smlouvy odčinili tehdy Čechoslováci vítězstvím nad týmem SSSR na Mistrovství světa v hokeji 1969.
A ještě jedno spojení. Maďarští vodní pólisté byli v době událostí v Maďarsku na soustředění na Visegrádských vrších, kde slyšeli střelbu a viděli kouř z hořících budov v Budapešti. Dříve, než mohli zjistit, co se vlastně děje, byli odesláni přes Československo do dějiště her v Melbourne.
Čtěte také
