10 let od havárie elektrárny ve Fukušimě (zdroj: CNN Prima NEWS)
Japonsko si ve čtvrtek minutou ticha připomnělo oběti zemětřesení a tsunami, jež před deseti lety zasáhly zemi a při kterých zemřely tisíce lidí. Vlna mimo jiné způsobila havárii v jaderné elektrárně Fukušima. Premiér země Jošihide Suga uvedl, že je stále nesnesitelné představit si pocity těch, kteří ztratili své blízké. Jak to v oblasti vypadá dnes a kdo se rozhodl tam žít nadále?
Sacuki Taniová a krávy Zdroj: Profimedia.cz
Okuma výstavba Zdroj: Getty Images
Fukušima pytle zeminy Zdroj: Getty Images
Fukušima letecký pohled Zdroj: AP
Fukušima měření radiace Zdroj: Getty Images
Fukušima farmáři Zdroj: Getty Images
Fukušima dům Zdroj: Getty Images
Fukušima půda v pytlích Zdroj: Getty Images
Sacuki Taniová a krávy Zdroj: Profimedia.cz
Okuma výstavba Zdroj: Getty Images
Fukušima pytle zeminy Zdroj: Getty Images
Fukušima letecký pohled Zdroj: AP
Fukušima měření radiace Zdroj: Getty Images
Fukušima farmáři Zdroj: Getty Images
Fukušima dům Zdroj: Getty Images
Fukušima půda v pytlích Zdroj: Getty Images
V osudový den 11. března roku 2011 kolem třetí hodiny odpolední zasáhlo severovýchodní pobřeží, ležící zhruba 240 kilometrů od hlavního města Japonska, zemětřesení o síle devíti stupňů Richterovy škály. To vyvolalo vlnu tsunami o výšce 15 metrů, která se ze severního Tichého oceánu přiřítila do objektu jaderné elektrárny Fukušima II a smetla vše, co jí stálo v cestě. Chladicí systém vypadl a ve třech ze šesti reaktorů došlo k tavení jádra.
Nejvíce lidí zahynulo právě kvůli následkům tsunami. Japonská policie hlásila na konci loňského roku v souvislosti s havárií v elektrárně 15 899 obětí, pohřešuje stále 2 527 osob. Na šest tisíc lidí utrpělo zranění při samotném zemětřesení. V roce 2018 oznámily úřady zatím jediné úmrtí na rakovinu v důsledku ozáření.
Po katastrofě museli tamní farmáři opustit svá obydlí, roky budované statky či farmy a zanechali na místě tisíce kusů dobytku, ovcí či kuřat. Mnohá zvířata pošla hladem, jiná musela být utracena.
Sacuki Taniová vše sledovala v televizi ze svého bytu v Tokiu a rozhodla se vyrazit na pomoc. Poté, co vláda oblast aspoň částečně otevřela, se žena rozhodla vybudovat novou farmu pouhých deset kilometrů od elektrárny, ve městě Okuma. Důvodem bylo, aby i krávy, které havárii přežily, mohly zestárnout a dožít tam, kde byly zvyklé. A to i přesto, že jde o tzv. uzavřenou zónu.
Žena popsala, jak si dobytek prošel peklem, právě proto mu nyní chce „nabídnout“ ráj. „Tohle je matka. Bývala vychrtlým telátkem. A teď má tele sama,“ poukázala Taniová na jedno z přeživších zvířat. Na její farmě v uzavřené zóně žije totiž několik kusů dobytka, které lidé opustili, a tak se o ně stará sama. Vylíčila navíc až lidsky dojemný příběh setkání zvířat po měsících odloučení: „Krávy okamžitě začaly bučet, přistoupily k sobě blíž a navzájem se olizovaly. Jakoby si říkaly: ,Jsi stále naživu.‘“
Sacuki Taniová se přistěhovala po havárii ve Fukušimě, aby se starala o dobytek. Zdroj: Profimedia.cz
Sacuki Taniová se přistěhovala po havárii ve Fukušimě, aby se starala o dobytek. Zdroj: Profimedia.cz
Svou pomoc dobytku financuje z darů, které ještě stále posílá celé Japonsko, žena tak má na krmivo a postupné zvelebování farmy. Ví, že dříve tam místní žili i z prodeje skotu, případně masa a vajec. To však teď není kvůli záření možné. Přesto chce, aby se zvířatům vedlo dobře.
Ozáření se nebojím, říká farmářka
Žena si nemyslí, že se o ně stará s nasazením vlastního života. Do uzavřené zóny však může pouze na hodinu denně. Za tu musí zvládnout na farmě vše. „Nemyslím na sebe, už se ani nebojím, denně si sama počítám možnou dávku ozáření,“ říká Sacuki Taniová s dozimetrem na měření radiace v ruce.
I přes pár navrátilců, především těch starších, se o Okumě stále mluví jako o městě duchů. Raritou mezi 300 příchozími je pětatřicetiletý Šigeki Sato. Nikdy předtím v Okumě nebyl. Přiznává, že sám považuje za bláznovinu přestěhovat se do místa nedaleko jaderné katastrofy. Ale bere to i jako určitý způsob dobrodružství. Proto si může dovolit být až příliš upřímný a říká i to, co si ostatní raději nechávají pro sebe: „Neměli bychom pokoušet ďábla a zkoušet sem všemi prostředky dostat lidi. A navíc na to vydávat tolik peněz daňových poplatníků.“
Šigeki Sato chodí jen do posilovny, jinak se s nikým nestýká a vše nakupuje on-line. „Každý, kdo sem přijde, je vlastně hlupák,“ tvrdí a doplňuje, že hloupé je i stavět poblíž ohromné skleníky, ve kterých se pěstují jahody. Jeho samotného bezvýchodná situace oblasti kolem Fukušimy fascinuje, proto se rád ještě před svým příchodem liduprázdnou a zpustošenou zemí potuloval jako turista.
Jednoho dne však na farmě „přistál“. „Dříve tu nebylo vůbec nic. Všechno se buduje až zásahem státní moci. Ale kdo tu staví, je idiot,“ kritizuje záměr vlády a místní samosprávy navrátit uměle do Okumy a Fukušimy běžný život. Záření – i ve sklenících – se denně kontroluje. Jahody jsou sice v pořádku, ale prodat je mimo region téměř nejde, a to i kvůli image.
Tragédii, která se odehrála, nejde vymazat. Radioaktivní půda leží v černých pytlích po celém okolí. Když Sacuki Taniová odjíždí ze své farmy a uzavřenou zónu opouští, musí po cestě zastavit, otevřít dveře a nechat si změřit radiaci na botách, v autě i na oblečení. Bude tak muset žít ještě roky, desítky let. Přesto bojuje proti těm, kteří nad „šílenou ženskou s krávami“ kroutí hlavou. „Přistěhovala jsem se sem, jsem mladá, hloupá a žena. Zkušenosti se zemědělstvím nemám,“ vypočítává. Možná je prý příliš naivní, když si myslí, že jí někdo pomůže.
Vzpomínky však podle ní nesmějí vyblednout. Proto Sacuki Taniová píše knihu pro děti, kdy každý detail díla rozebírá se spoluautorkou. Vypráví příběh svých krav, od telete, které ztratilo matku. „I v této beznadějné a zoufalé situaci přežívají. Je to zázrak, zvlášť když máme jadernou elektrárnu, co by kamenem dohodil,“ uzavírá Sacuki Taniová. Nechat růst něco nového, i když už nic není jako dřív, je totiž její sen.
