Prima Mazlíček: Pomoc pro psy z Gruzie
Každá východní země je specifická v tom, jak se o svá zvířata stará, nebo nestará. Abychom tomu porozuměli, museli bychom poznat místní kulturu, návyky lidí, zákony, informovat se u organizací, útulků, veterinářů a místních obyvatel. A taky bychom si museli dát pozor, čemu věřit, protože bohužel, a to platí všude ve světě, mnoha lidem jde pouze o vlastní prospěch a zbohatnutí. To je také důvod, proč tolik milujeme psy: Jsou nám velice podobní, ale na rozdíl od lidí nežijí pro slávu, úspěch ani peníze.
Nahlédnout do osudů psů v Gruzii, jako je například Didi, o které se dočtete, můžeme právě teď díky komentáři Simony Sterlyové. Mladá cestovatelka se rozhodla pomáhat tamním dobrovolníkům, kteří už dál před osudy gruzínských psů nechtějí zavírat oči.
Potulní psi v Gruzii si zaslouží šanci Zdroj: Simona Sterlyová
Krutá i pohostinná kamarádka Gruzie
Když jsem v listopadu 2021 vystoupila na gruzínském letišti v Kutaisi, ještě jsem netušila, jak mi tahle země přiroste k srdci. Už první den jsme zaznamenali, kolik je všude toulavých psů. Byli ale jiní, než jsem znala třeba ze zemí Balkánu. Jsou to sólisti, nedrží se ve smečkách. Každý den máte nového psa, protože se k vám velmi často některý z nich přidá a doprovází vás, nejsou agresivní a nežebrají, jakoby se se svým osudem prostě smířili. Co jim také zbývá?
Počet volně žijících psů se odhaduje na 250 tisíc Zdroj: Sbal Batoh/Simona Sterlyová
Představte si, že máte kamarádku, která má velké hospodářství. Že je to její hospodářství obklopené vysokými horami ze severu a z jihu a mořem z východu a západu. Že ta kamarádka nemá zas tak moc peněz, ale moc jí to nevadí, protože kolem ní je nemá nikdo a navíc nikdy nikde nebyla, takže se nemá s kým porovnávat. Tohle hospodářství nemá žádná omezení, nejsou zde ploty, ale zvířata jsou vždy někde poblíž svého člověka. Nikdo nikam neutíká, je to celé jejich, jsou doma od hor až k moři a nazpátek. Ta vaše kamarádka zkrátka žije obyčejný, prostý život, má ráda návštěvy a ráda vás pohostí, ráda se taky usměje. A co ti psi? Mezi nimi vyrostla, vždy jich bylo všude mnoho a nic pro ni neznamenají. Že ti psi denně umírají pod koly motorových vozidel, že umírají hlady a v zimě mrazem, že bez léků přenáší různé nemoci a stávají se jejich oběťmi, to kamarádka nevidí. Jméno té kamarádky je Gruzie.
Gruzie leží na rozhraní jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie Zdroj: Sbal Batoh/Simona Sterlyová
I Gruzie má své osvícence
Mnoho místních už prozřelo a snaží se situaci změnit. Množství toulavých psů se odhaduje na 250 000 a dokud nedojde k plošné kastraci ve všech regionech Gruzie, nepodaří se počet nikdy stabilizovat ani snížit. Nejsou zde útulky jako u nás v Česku, je snaha je vytvořit, ale bez finanční dotace by to znamenalo platit je z vlastních zdrojů. A stát na útulky, takové, kde by pes žil, než najde domov, nedává ani korunu. Bohužel platy místních nejsou takové, aby mohli činnosti soukromých azylů podporovat. Stát přispívá alespoň částečně na kastrace a očkování, ale tyto akce jsou spíš nárazové a počty vykastrovaných psů jsou nedostačující.
Příběh Didi a Mariam
Tohle je fenka německého ohaře nalezená v Zugdidi. Jméno nemá, tak jí pojďme říkat podle jejího města Didi. Didi srazilo minulý měsíc auto a ležela na ulici celý týden s poraněnou zadní tlapkou. Naštěstí si jí všimla dobrovolnice Mariam a odvezla ji do veterinární ordinace v Zugdidi. Bohužel srážka s autem byla příliš velká a k zákroku došlo příliš pozdě, veterinář musel zraněnou nohu amputovat. Didi strávila po zákroku další 3 dny na klinice. Mariam, která fenku zachránila, kontaktovala ihned místní organizaci Animal project, díky které byl zaplacen účet u veterináře ve výši v přepočtu cca 3 000 Kč. Další péči a jídlo teď platí Mariam sama. Až to bude možné, čeká fenku Didi ještě kastrace a potom se jí budou snažit najít domov. Je ale dost možné, že tahle třínohá ohařka domov nenajde. Vrátí se potom zpátky na ulici? Kdo bude teď finančně odpovědný za její péči, kastraci a krmivo? Měl by za tento špatně nastavený systém trpět první dobrovolník, který ji tehdy na ulici uviděl?
Kdyby to byla moje země, byla bych to já
Spojila jsem se s místními dobrovolníky a když jsem si uvědomila, že se nachází v bezvýchodné a často alarmující situaci, rozhodla jsem se pomoct. Na popud mnoha podobných příběhů jsem se rozhodla založit sbírku a podpořit místní dobrovolníky tím, že jim pomůžu s náklady na kastrace, léky a krmivo. Protože být v jejich zemi, v jejich kůži, byla bych to já, kdo by denně jezdil ulicemi a krmil ze svých peněz ty psí bezdomovce. Jsem opravdu vděčná, že nemusím. A pokud jste se teď upřímně podívali na svůj život oproti tomu gruzínskému, myslím, že taky cítíte vděk za to, kde jste se narodili.
V titulním videu článku se můžete seznámit s konkrétními osobami a tím, jak denně ve své zemi pomáhají. Vánoční sbírka pro pejsky v Gruzii.
