Deset let od úmrtí hokejistů v Jaroslavli
Druhý pilot zvolal na kapitána Andreje Anatolijeviče Solomenceva: „Andrjucho!“ a pak už se z kabiny letadla Jak-42 neozvalo nic. Přesně před 10 lety se zřítil stroj s celým týmem hokejové Jaroslavle nedaleko řeky Volhy. Co všechno stálo za tragédií, která 7. září 2011 paralyzovala kvůli smrti reprezentantů Jana Marka, Karla Rachůnka a Josefa Vašíčka i stovky kilometrů vzdálené Česko?
Vzhledem k příčinám nehody, která uvalila na hokejový svět chmury a smutek, byla tragédie ještě smutnější.
Nemohlo za ni špatné počasí – tehdy nebyla nad Jaroslaví hustá mračná, nefoukal silný vítr… Nazavinil ji ani technický problém, letadlo Jak-42 bylo zcela v pořádku – mělo nalétáno jen asi 6 500 hodin. Průměrná životnost je přitom 40 000 hodin.
Byla to pouze lidská chyba.
Jednou z hlavních stop při vyšetřování byl fakt, že na konci dráhy letiště Tunošna našli experti z Mezinárodního leteckého výboru černé šmouhy značící brzdění. Na první pohled celkem nesmysl. Podle záznamu z černých skříněk, které potápěči vylovili z řeky Volhy, bylo patrné, že piloti na runwayi nijak neplánovali přerušit vzlet nebo na poslední chvíli zastavit.
Nevědomé brzdění, zmatky s rychlostí
Délka dráhy v Jaroslavli je 2 700 metrů, přičemž danému typu Jakovlevu stačí na vzlet ani ne polovina. Stroj zrychloval tak, jak měl, až do rychlosti 165 kilometrů za hodinu. Pak se vše zpomalilo. Zaváhání kapitána Andreje Anatolijeviče Solomenceva a druhého pilota Igora Konstantinoviče Ževelova přišlo ve chvíli, kdy chtěli letadlo „poslat“ do vzduchu už při rychlosti 180 km/h místo stanovených 210 km/h. Proto stroj na změnu „výškovky“ nezareagoval. Mylně si mysleli, že už překonali rychlost V1, do které je možné vzlet přerušit a bezpečně zabrzdit.
Ačkoliv letadlo nakonec zrychlilo na požadovanou hodnotu, čumák zůstal neustále přilepený k dráze. Ževelov totiž nevědomky přibržďoval. S kolegou zvýšil tah motorů na maximum, ale než se Jak-42 odhodlal odlepit od země, byl už stroj několik set metrů na trávě. Pak přece jen vystoupal, ale pouze o pár metrů, zavadil o anténní maják a v součtu s tím, že takzvaný úhel náběhu byl najednou příliš velký, přešlo letadlo do samovolného pádu. V pravém náklonu narazilo do země, vznítilo se a takřka kompletně se rozpadlo. Velká část trosek se dostala až do nedaleké Volhy.
Jak je možné, že druhý pilot brzdil? Mnoho kilogramů másla na hlavě měla letecká společnost Yak-Service, u které si tým Lokomotiv Jaroslavl objednal charterový let do Minsku. Dopustila totiž, aby v jejích službách létali piloti, kteří neprošli řádným přeškolením ze zastaralého typu Jak-40 na novější Jak-42. Což mohlo pramenit také z toho, že lidé ve vedení společnosti nebyli oborně kvalifikovaní pro práci v letectví.
Druhý pilot se léčil s neuropatií
Zásadním problémem neznalosti novějšího Jaku bylo položení nohou při vzletu. U letadla Jak-40 bývají u pedálů zvláštní opěrky na paty a nohy proto zůstávají po dobu vzletu na pedálech. Jak-42 má pedály bez opěrek a nohy je třeba pokládat mimo ně na podlahu. A to Ževelov neudělal.
Když se snažil vehementně přitáhnout knipl k sobě, nechtěně zatlačil na pedály. Za normálních okolností by tlak cítil, jenže v jeho tkáních byly nalezeny zbytky fenobarbitalu, látky s tlumivými účinky na nervovou soustavu, která je pro piloty zakázaná. Už dlouhé roky se totiž léčil s poruchou zhoršujícího se přenosu nervových signálů periferního nervstva – neuropatií. Nemocí trpí například český prezident Miloš Zeman.
Sečteno a podtrženo, Ževelov neměl v kokpitu co dělat.
Tragédii nahrálo také to, že nebyla zodpovědně spočítána vzletová hmotnost, což způsobilo snahu zvednout letadlo dříve, než bylo třeba. Yak-Service měl s ledabylým přístupem k rutinním postupům problémy opakovaně.
Nebylo divu, že už během vyšetřování byla společnosti odebrána licence leteckého dopravce. Ale to už život Janu Markovi, Karlu Rachůnkovi, Josefu Vašíčkovi ani nikomu z dalších pasažérů nevrátí. Z celého letadla přežil pouze letový inženýr Alexandr Borisovič Sizov.
Za tragédii navíc nešel ani nikdo „sedět“. Odsouzen byl pouze náměstek generálního ředitele Yak-Service Vadim Timofejev. Ten dostal v roce 2015 – po čtyřech letech od tragédie – pětiletý trest vězení. Za mříže ale nikdy nemusel. „Trest se promíjí v souvislosti s amnestií, vyhlášenou k 70. výročí vítězství ve druhé světové válce, záznam o trestu se vymaže,“ uvedl tehdy soudce.
