Honza si vždy přál mít syna hokejistu, říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS Lucie Marková, manželka zlatého reprezentanta Jana Marka. Ten společně s Karlem Rachůnkem, Josefem Vašíčkem a celým hokejovým týmem před deseti lety tragicky zahynul při pádu letadla u Jaroslavli. Jeho synovi přitom tenkrát byly jen dva měsíce. Neměla jsem srdce Honzův sen nevyplnit, aby se na mě jednou nezlobil, až se v nebi potkáme, přiznává manželka.
Váš syn Honzík hraje hokej za pražskou Spartu. Má talent po otci?
Honza si vždy přál mít syna hokejistu. Já ho škádlila, že to nedovolím, že chci zubaře. Potom jsem ale neměla to srdce Honzův sen nevyplnit, aby se na mě jednou nezlobil, až se v nebi někdy potkáme. Takže Honzíka na hokej vozím, ale víc tomu dát neumím, jsem jen taxikář. Neumím mu poradit, namotivovat ho. Kdyby kluci chodili na zimní stadion spolu, bylo by to určitě jiné, byl by hokejem nasáklejší.
Zkoušel váš syn i jiné sporty?
Zkoušela jsem Honzíkovi vnutit i jiné sporty než hokej, ale moc jsem neuspěla. Říká o sobě, že je hokejista. Myslím, že nechce zklamat tatínka ani dědu Marků. Hokej ho baví a pro mě je důležité, že sportuje v kolektivu, že se hýbe a že tam chodí rád.
Váš manžel Jan Marek tragicky zemřel, když byly synovi teprve dva měsíce. Mluvíte o něm spolu?
O tatínkovi se bavíme často, ví o něm všechno. Je jeho velkým vzorem. Nejen hokejovým, ale především lidským. Dávám mu ho často za příklad.
Honza byl má nejlepší kamarádka. Vyrostli jsme spolu z dětí do maminky a tatínka.
Jaká je vaše nejoblíbenější vzpomínka na vašeho manžela?
Byli jsme spolu od sedmnácti let, krásných třináct roků celkem. Byl moje druhá půlka, má „nejlepší kamarádka“. Vyrostli jsme spolu z dětí do maminky a tatínka, i když této role jsme si spolu užili pouhé dva měsíce. Těch vzpomínek na něj je nespočet. Promítají se mi denně při běžných situacích. Nemám jednu nejoblíbenější, všechny jsou krásné. Zažila jsem s ním tak nádherný život, dal mi tolik lásky, měla jsem štěstí. Někdo tohle nezažije ani za tři životy.
Od tragické události v Jaroslavli uplynulo už deset let. Je to dost dlouhá doba na to, aby šel člověk v životě dál?
Dřív jsem si nedovedla představit, že budu někdy o Honzovi vyprávět či na něj vzpomínat, aniž by mi netekly slzy. Teď, když se potkáme s Kačenkou Rachůnkovou a Miškou od Pepči Vašíčků, vyprávíme si o klucích a smějeme se u toho. Samozřejmě, že jsou i momenty, kdy to bez slz nejde. Ale je jich o mnoho méně než dřív, čas hodně pomohl. Díra v našich srdcích zůstane navždy obrovská, ale musíme žít dál. Kluci by si to určitě tak i přáli, slz už bylo strašně moc.
S manželkami Karla Rachůnka a Josefa Vašíčka vás tragédie spojila. Vídáte se tedy stále často?
S holkami se potkáváme neustále, kdykoliv je to možné. Na WhatsAppu máme skupinu a píšeme si skoro denně. Jsem strašně ráda, že mi přišly do života a že je mám. Jsou to mé spřízněné duše. Podržely jsme se navzájem, člověk neměl pocit, že je na to všechno sám. Tahaly jsme se z bláta a jsem jim za hodně vděčná.
Chystáte se 7. září společně zavzpomínat?
To ne, každá si chceme zavzpomínat sama po svém. Vždy si jen napíšeme, že na sebe myslíme a ať to zvládneme. Kolem výročí tragédie je to hodně bolavé a těžké období, nejraději bych ten den vymazala a schovala se. Není nálada potkávat se s kýmkoliv.
