Pavel Ploc patří mezi legendy českého sportu. V 80. letech patřil ve skoku na lyžích ke světové špičce. Na olympijských hrách v Sarajevu v roce 1984 na velkém můstku získal bronzovou medaili, o čtyři roky později v Calgary na středním můstku vybojoval stříbrný kov.
Sledujete olympiádu v Pekingu?
Asi jako každý sportovní fanoušek. Nejvíce klasické lyžování a samozřejmě skoky na lyžích. Podle času se dívám i na ostatní sporty, které zrovna jsou. Olympiáda je celosvětový fenomén.
Jak zatím hodnotíte výkony českých sportovců?
Klobouk dolů před Ester Ledeckou. To je naše stálice, která zaručuje olympijskou medaili. Skvělá je i Martina Sáblíková, která má bronz. Ostatní sportovci se také snaží a myslím si, že se nemáme za co stydět. Některým chybí i kousek toho pomyslného sportovního štěstí, jako biatlonistce Markétě Davidové ve vytrvalostním závodě, kdy nešťastně minula poslední ránu a místo zlata skončila šestá.
Záleží na tom, kdo co považuje za úspěch. Podle mě v dnešní době, pokud by se český skokan dostal do 10. místa, tak by to úspěch byl. Na medaile v dané situaci pomýšlet určitě nemůžeme.
Kolik podle vás získá na letošních hrách ČR medailí?
Nerad tipuji, ale řekl bych, že jich nebude tolik jako na předchozích olympijských hrách. Každopádně věřím, že ještě nějaký cenný kov přibude.
Pavel Ploc (57)
Bývalý skokan na lyžích, který v minulém století patřil mezi nejslavnější československé sportovce. V roce 1983 vytvořil na MS výkonem 181 metrů světový rekord. Na OH v Sarajevu v roce 1984 získal bronz, na OH v Calgary v roce 1988 stříbro. Po skončení závodnické kariéry trénoval národního družstvo. Kvůli rozporům s lyžařským svazem však skončil a věnoval se podnikání a politice. V letech 2006 až 2017 byl poslancem za ČSSD.
Jaké šance dáváte skokanům? Má některý z nich šanci uspět?
Záleží na tom, kdo co považuje za úspěch. Podle mě v dnešní době, pokud by se český skokan dostal do 10. místa, tak by to úspěch byl. Na medaile v dané situaci pomýšlet určitě nemůžeme.
Čeští skokani na lyžích v individuálních závodech z olympiády nepřivezli medaili už dlouhých 34 let. Čím si vysvětlujete ústup ze světové špičky?
Vzhledem k tomu, že u tohoto sportu už delší čas nepůsobím, nepřísluší mi to hodnotit. Ale jako divák, který skoky sleduje, mi připadá, že tam chybí taková jiskra, šmrnc, více bojovnosti a zarputilosti.
Pojďme zavzpomínat na zlaté časy, kdy jsme patřili k elitě. Co se vám vybaví při vzpomínce na OH v Sarajevu v roce 1984, kde jste si doletěl pro bronz?
Bylo mi devatenáct let, byl jsem na vojně, ale už tehdy jsem byl jedním z adeptů na medaili. Jsem šťastný, že se mi to podařilo. Byla to nádherná olympiáda. Tenkrát měl ten závod ještě atmosféru, bylo tam 80 000 diváků. Měl jsem dva velmi těžké soupeře: Matti Nykanen a Jens Weissflog. Byla to pro mě obrovská zkušenost a velký zážitek.
Na olympiádě v Calgary o čtyři roky později, jste byl ještě o stupínek úspěšnější a vybojoval stříbro...
Obhajovat medaili je vždycky těžší než ji získat poprvé. Opět tam řádil Matti Nykanen a mně se podařilo být hned za ním. Z každé olympiády jsem přivezl medaili, což považuji za úspěch. Chtěl bych i po těch letech poděkovat fanouškům, rodině, rodičům a trenérům, kteří se na tom podíleli.
Ráno před závodem v Calgary jsme s kolegou Jirkou Malcem zašli na snídani do olympijské vesnice. Najednou k nám přiběhl Matti Nykänen a sedl si k nám ke stolu. Dali jsme si ovesné vločky s jogurtem a šli na to. Všichni tři jsme se pak večer sešli na stupních vítězů. Matti byl první, já druhý, Jirka Malec třetí.
Prozradíte něco ze zákulisí tehdejších olympijských her?
Mám jeden takový úsměvný příběh. Ráno před tím závodem v Calgary jsme s kolegou Jirkou Malcem zašli na snídani do olympijské vesnice. Najednou k nám přiběhl Matti Nykänen a sedl si k nám ke stolu. Dali jsme si ovesné vločky s jogurtem a šli na to. Všichni tři jsme se pak večer sešli na stupních vítězů. Matti byl první, já druhý, Jirka Malec třetí.
Mezi závodníky tehdy nepanovala rivalita nebo snad nevraživost?
Jak říkával Andreas Felder (rakouský skokan na lyžích, mistr světa – pozn. red), my skokani jsme jedna velká rodina. Tak to bylo. Byli jsme velcí kamarádi, ale zároveň soupeři. Jeden druhému jsme přáli to nejlepší, zároveň jsme chtěli každý vyhrát.
Jak jste během olympiád trávil volný čas?
V Sarajevu jsme chodili fandit našim hokejistům. My skákali přes den, oni mívali zápas většinou večer. Na olympiádě v Naganu v roce 1998, kde jsem byl už jako trenér, jsem na hokej chodil také. Byl jsem na stadionu i na čtvrtfinálovém zápase s USA. Brankář Dominik Hašek svým umem Američany vychytal, postoupili jsme dál a já si po utkání od něj sebral vítězný puk. Mám ho dodnes vystavený mezi svými poháry. Semifinále s Kanadou už jsem bohužel neviděl, skončili nám závody a jeli jsme domů. Výsledek jsme se dozvěděli až po přistání na letišti v Praze.
Co říkáte na bojkot olympijských her v Číně od některých politiků a významných světových osobností?
Sport s politikou by se neměl dávat dohromady. Když Mezinárodní olympijský výbor jednou rozhodl, že se hry uskuteční v Číně, tak by se to mělo akceptovat. Ale samozřejmě každý má právo vyjádřit svůj názor. Olympiáda je pro sportovce vrchol kariéry, nejvíce co mohou dokázat.
