reklama

Lidé se v Teplicích dusili. Komunistům to bylo fuk, vzpomíná historik Vaněk na rok 1989

Tepličtí patrioti zdůrazňují, že listopadová revoluce v roce 1989 začala právě v tomto městě na severozápadě Čech. Pravdou je, že necelý týden před zásahem na Národní třídě v Praze vyšli do ulic právě Tepličané. Šlo jim doslova o zdraví. Vzduch byl nedýchatelný, koncentrace oxidu siřičitého několikanásobně převyšovaly povolené limity. „Teplice byly strašně důležité, protože do té doby se otevřeně demonstrovalo jenom v Praze, trochu v Brně. V Teplicích zpočátku navíc nešlo o politiku, nýbrž o řešení existenciálních otázek,“ říká teplický rodák Miroslav Vaněk, nynější ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky.

reklama

Krušné hory si v minulém režimu vysloužily pověst mrtvé, odlesněné krajiny. Jak to tam za komunistů opravdu vypadalo?
Oba mí dědové byli nadšení turisté, kteří mě jako dítě brávali často na hřebeny Krušných hor, hlavně do Mikulova, kde jsme měli půjčenou chatku. Všímal jsem si, že lesy byly často rezavé, nejprve v zimě, pak už i na jaře. Nejprve jsme nevěděli proč. Pak se ukázalo, že kvůli emisím oxidu siřičitého z podkrušnohorských elektráren a následným kyselým dešťům, což bylo dost smutné. Druhý obrázek, který mi z dětství utkvěl, jsou komíny v Lovosicích, ze kterých se linul barevný dým. K nim mě pravidelně brával děda a vždycky říkal: „Tohle všechno dýcháme“. Chodil jsem tehdy do deváté třídy, takže mě to spíše fascinovalo, než abych si uvědomoval, o co vlastně jde. Vypadalo to tam jako v nějakých apokalyptických filmech. Dnes je to naprosto nepředstavitelné.

Projevovalo se na vašem zdraví, že jste vyrůstal v dramaticky horším prostředí než třeba děti z okolí Krkonoš?
Často jsem marodil, míval jsem dýchací potíže. Zameškával jsem kvůli tomu stále více hodin ve škole. Nejprve 200, později i 400 hodin ročně, lékaři mi předepisovali antibiotika, sotva jsem otevřel pusu. To samé pak zažívala i moje sestra. Rodiče už se na to nemohli dívat a rozhodli se, že se z Teplic přestěhujeme. Jenže to byl tehdy pro určité skupiny obyvatelstva obrovský problém.

Pro určité skupiny?
Ano, protože kdo se díval kolem sebe a měl informace, chtěl z toho regionu pryč. Jenže pro učitele, lékaře a specifické technicko-hospodářské pracovníky to bylo na přelomu 70. a 80. let skoro nemožné. Šlo o klíčové profese pro ekonomiku regionu a oba mí rodiče do těchto skupin spadali. V roce 1979 vyšla vyhláška s názvem „Stabilizace určitých profesí“ nebo tak nějak, na základě které vás vlastně na daném území drželi.

To znamená, že jste měli zákaz se odstěhovat?
Vyloženě zákaz to nebyl, dělali to chytře. Abyste se mohl přestěhovat, musel jste ve vašem cílovém místě vyřešit bydlení a zaměstnání. No a okresní tajemníci KSČ si hlídali, kdo kam chce odejít, a pak stačilo do daného města zavolat a nařídit, že tomu a tomu nesmí dát práci.

Koncentrace oxidu siřičitého překračovaly povolené limity více než desetinásobně. Za ještě únosnou hranici se považovala koncentrace do 150 mikrogramů na metr krychlový, skutečná koncentrace dosahovala až 1 600 mikrogramů.

Takže ze severních Čech byl takový vnitřní kvazi koncentrák. Tohle trvalo až do sametové revoluce?
Představte si, že by lidem z okolí černobylské elektrárny zakázali po její havárii opustit oblast. Československo bylo obehnané ostnatým drátem, ale pomyslný plot jsme si vytvořili i uvnitř země. Museli jste hledat kličky, jak se přes něj dostat. Nakonec se to podařilo i nám, ale bylo to strašně složité, trvalo nám to asi 2,5 roku. V roce 1982 tato praxe padla, zřejmě byla i na tehdejší poměry příliš.

Pojďme do listopadu 1989 k teplickým ekologickým demonstracím za čistý vzduch. Tenkrát byly Teplice také zahaleny barevným dýmem?
Listopad byl obecně nejhorším obdobím v roce už řadu let po sobě. Ale listopad 1989 nad všechny předchozí roky vyčníval. Koncentrace oxidu siřičitého překračovaly povolené limity více než desetinásobně. Za ještě únosnou hranici se považovala koncentrace do 150 mikrogramů na metr krychlový, skutečná koncentrace ovšem dosahovala až 1 600 mikrogramů. Takže tehdejší demonstrace se opravdu trefily do nejhoršího z nejhorších stavů ovzduší vůbec.

Představitelům režimu nevadilo, v čem lidé na severozápadě Čech, ale i třeba na severní Moravě žijí?
Podle mého jim na tom nezáleželo. Vadilo jim hlavně to, že na ně tlačí Západ, který při jakémkoli jednání s československými představiteli kladl důraz nejen na lidská práva, ale i na stav životního prostředí. Oni sami ale viděli jen tunokilometry přepraveného uhlí, tisíce tun vyrobené oceli, zkrátka především plnění plánu. A byli si vědomi, že severozápad Čech a Ostravsko jsou průmyslovými centry země, která se nemohou zastavit. Z komunistických struktur na tom byli nejhůře funkcionáři na úrovni okresů. Ti totiž viděli, v čem žijí oni, jejich děti, jejich rodiny, ale krajské stranické struktury, či dokonce centrum v Praze, to zpočátku nereflektovaly.

Jaké řešení tehdejší komunističtí funkcionáři nespokojeným lidem nabízeli? A mohli se stavem ovzduší vůbec něco dělat?
Dělal jsem později rozhovory s bývalými špičkami KSČ včetně Jakeše, který se tenkrát rozčiloval a ukazoval mi, jak velké stohy papíru popsali, čímž dokazoval, že to řešili. To ale přece vůbec nic neznamená. Konkrétní řešení ani nabídnout nemohli, protože na něj neměli prostředky. Filtry pro elektrárny, které se tenkrát vyvíjely, byly prakticky neúčinné, minimálně v porovnání s těmi, které se používaly na Západě. Z konkrétních slibů snad zaznělo jen to, že děti z Teplicka, Mostecka a dalších míst budou jezdit častěji na školy v přírodě nebo že se zlepší informovanost o stavu ovzduší.

Tepličtí patrioti rádi zdůrazňují, že protirežimní odpor začal v listopadu 1989 právě v Teplicích, a to ještě o týden dříve než v Praze. Dá se to chápat tak, že kdyby nebylo Teplic, nebyla by ani revoluce v Praze?
Teplice byly podle mě strašně důležité, protože do té doby se otevřeně demonstrovalo prakticky jenom v Praze, trochu v Brně. A navíc to byly demonstrace „jen“ za lidská práva. Teplice tomu daly další rozměr, nešlo o politiku, nýbrž o řešení existenciálních otázek. Později to už dostalo další level a lidé se scházeli každý den. Davu se podařilo před sídlem OV KSČ (Okresní výbor Komunistické strany Československa, pozn. red.) vyvolat okresního tajemníka Váňu a donutit ho k dialogu. Dnes už se ale nedozvíme, jak by se situace vyvinula, kdyby nepřišel 17. listopad na Národní třídě v Praze. Váňa totiž slíbil setkání s veřejností na 20. listopadu. Konalo se na teplickém zimním stadionu a už se neřešila jen ekologie, ale i politika. Občas si říkám, jak by se vše vyvíjelo, kdyby 17. listopad v Praze přišel o něco později, nakolik by stav životního prostředí byl výbušným tématem. K Teplicím se totiž začala přidávat další města, která měla pořádat stejné protesty, ale byly naplánované až na týden po 17. listopadu.

Z projektu Audioteplice.cz k listopadovým událostem roku 1989 v Teplicích

Atmosféru Benešova náměstí v oněch listopadových dnech roku 89 líčil dnes již zaniklý měsíčník Revue Teplice. V článku Studentský listopad ji popisuje Pavel Ryjáček:
10. listopadu, pátek: Teplice leží pod příklopem mlhy, a tak se dětem opět zakazuje chodit ven… Kdesi v ulicích se objevují pozvánky na ekologickou demonstraci. Nikdo neví, kdo je psal, zpráva se ale šíří od úst k ústům.
11. listopadu, sobota: Občané města poprvé porušují letitou zvyklost a scházejí se v centru města i přesto, že jim to nikdo nepovolil. Smysl akce je však úzkostlivě jenom ekologický. Lidé mají strach zazpívat hymnu.
12. listopadu, neděle: Lidé se scházejí znovu, tentokrát však už za asistence Bezpečnosti. Prý narušují průjezdnost města… Rozhlas i televize o věci přísně mlčí.
13. listopadu, pondělí: Třetí demonstraci nemůže už nikdo ignorovat. Pořádkové síly zasahují nehorázným způsobem. Po Praze a dvou dalších největších městech jsou Teplice první, které poznávají na vlastní kůži tvrdost Bezpečnosti, ale i opojení z účasti v demonstraci… Je položen základ k tomu, aby zanedlouho studentská Praha skandovala: „Teplice, Teplice“…

Za iniciátora demonstrací je považován tenkrát šestnáctiletý učeň Zbyšek Jindra. Byl podle vás skutečně klíčovou osobou?
Myslím si, že jeho role je trošku přeceňovaná. Určitě měl dobrý nápad a možná toho měl opravdu dost, minimálně se mu podařilo být jakousi rozbuškou. Center nebo skupinek lidí, kteří se situací už něco chtěli dělat, ale bylo více. Nešlo jen o takzvaný underground nebo punkové skupiny, ale po teplických hospodách se scházeli naprosto běžní lidé. Ale i další mladí lidé, třeba studenti z gymnázia, také připravovali akce, na nichž se mělo na žalostný stav životního prostředí upozornit. Byl tam také Lubomír Voleník (pozdější prezident Nejvyššího kontrolního úřadu, pozn. red.) nebo Ivan Dejmal (pozdější ministr životního prostředí ČR ve vládě Petra Pitharta, pozn. red.). Později se jádrem demonstrací stali lidé ve věku do 30 let, a to zcela logicky. V tomto věku řešíte budoucnost svou, svých dětí, takže je pro vás nesmírně důležité, v čem žijete.

Jak složité bylo takovou demonstraci svolat? Ať už první, nebo následující. Dnes se lidé domluví přes sociální sítě, ale tenkrát nebyla standardem ani pevná telefonní linka.
Dělo se to prostřednictvím výlepu plakátů. Zbyšku Jindrovi pomáhali, tuším, dva další lidé. Lepili to na místa, kde chodilo hodně lidí, takže povědomost, že se něco chystá, byla. No a lidé přišli, obzvláště když stav ovzduší byl takový, jaký byl, a lidé na sebe přes špinavý vzduch téměř neviděli. Na konci si vždy řekli, že se potkají druhý den zase.

Minulý režim se o lidi z ekonomického hlediska vlastně postaral, neměli nouzi o práci, což byl po listopadu 1989 problém.

Byly protesty nějak organizované? Měly nějakého svého mluvčího?
Nebyly, ani žádný mluvčí nebyl. Vše probíhalo velice spontánně, z davu vždycky někdo vystoupil na kašnu, dal povel, že se někam půjde. Byl to spíš takový průvod kolem Benešáku (Benešovo náměstí v Teplicích, nesoucí před listopadem 1989 název náměstí Dr. Zdeňka Nejedlého, pozn. red.), odtud před sídlo OV KSČ a pak zase zpět.

Jak se na to tvářily pořádkové síly? Proběhl proti demonstrantům nějaký zásah?
První den ještě ne, pak už byl zásah poměrně tvrdý. Na pomoc byly přivolány pohotovostní jednotky z Ústí nad Labem, které měly obušky, jak je známe z Prahy. Snažily se proudy demonstrantů rozdělovat, byla to taková naháněná. Nakonec tomu ale stejně nezabránily.

Jak si vysvětlujete, že se v tomto regionu po všech těchto zkušenostech stále teskní po minulém režimu?
Myslím si, že tento problém sahá nejméně do období po skončení druhé světové války, kdy bylo z pohraničních oblastí vysídleno původní německé obyvatelstvo. Lidé, kteří přišli po nich, ani nemohli mít ke krajině stejný vztah. Když přijdete někam, kde to vlastně není vaše, nezáleží vám na tom, v jakém stavu to tam je. Minulý režim se o lidi z ekonomického hlediska vlastně postaral, neměli nouzi o práci, což byl po listopadu 1989 problém.

Nyní žijete v Praze. Vracíte se do Teplic? A vidíte, že se situace zlepšuje, nebo spíše zhoršuje?
Minimálně jednou za rok se tam podívám. Určitě se situace v regionu výrazně zlepšila a zlepšuje. České středohoří i Krušné hory jsou nádherné. Řekl bych také, že je konečně vidět i ekonomický vzestup, který je ale podle mě mnohem zdravější než v jiných pohraničních regionech České republiky. Myslím, že už se mění i vztah lidí k místu, kde žijí. Vzniklo mnoho rekreačních oblastí po bývalé těžbě, vidím to optimisticky.

Prof. PaedDr. Mgr. Miroslav Vaněk, Ph.D. (59)

Rodák z Teplic vystudoval učitelství pro první stupeň, psychologii a historii na Západočeské univerzitě v Plzni. Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci získal v roce 2000 doktorský titul, o sedm let později byl habilitován na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 2010 byl jmenován profesorem na Slezské univerzitě v Opavě. Zabývá se zkoumáním českých moderních dějin a je jedním z průkopníků české orální historie. Od roku 2017 je ředitelem Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. Je autorem mnoha vědeckých i populárně-naučných publikací.

Tagy:
historie rozhovor 17. listopad sametová revoluce Teplice Miroslav Vaněk Ústav pro soudobé dějiny
Noční můra, kritizují české děti karanténu na Maltě. Zbytečné emoce, mírní věc konzul
Koronavirus

Noční můra, kritizují české děti karanténu na Maltě. Zbytečné emoce, mírní věc konzul

Nepříliš povedený výlet na Maltu zažili mladí Češi a Slováci. Na ostrov poblíž Itálie vyrazili na jazykový pobyt, ale kvůli nákaze koronavirem jedné ze studentek museli do karantény. Zde si děti a mladiství stěžovali na její podmínky. Tvrdili, že k jídlu dostávají syrové maso a další nekvalitní jídlo, nebo že jim místní personál neuklízí a v pokojích se tak hromadí odpadky. Český konzul na Maltě ovšem jejich vyjádření mírní a hlásí, že podmínky rozhodně nebyly tak dramatické.

PŘEHLEDNĚ: Španělsko je velmi rizikové. Co potřebujete pro návrat z jednotlivých zemí?
Cestování

PŘEHLEDNĚ: Španělsko je velmi rizikové. Co potřebujete pro návrat z jednotlivých zemí?

Nizozemsko, Španělsko a Baleárské ostrovy se v pondělí na takzvané mapě cestovatele, která stanovuje podmínky pro příjezd z dané země, přesunou do tmavě červených území s velmi vysokou mírou rizika nákazy koronavirem. Pohorší si i několik dalších států – Irsko, Řecko a Monako se posunou do červené a Estonsko do oranžové kategorie. V páteční zprávě o tom informovalo ministerstvo zdravotnictví.

Olympiáda se do Japonska vrací počtvrté. Na prvních hrách zazářila Věra Čáslavská

Tokio, Sapporo, Nagano a letos opět Tokio. V zemi vycházejícího slunce již počtvrté vzplane olympijský plamen. První olympiáda v Japonsku se odehrála v roce 1964 a pro ostrovní císařství představovala zásadní historický milník. Japonci úspěšným uspořádáním letních her ukázali, že i na hlavu poražený národ dokáže znovu vstát z popela. Pro českou gymnastku Věru Čáslavskou znamenalo Tokio také start její zlaté olympijské kariéry.

Sluková na kyslíku a s těžkým průběhem covidu? Vojtěch zveličil informaci z rozhlasu

Není pravda, že by beachvolejbalistka a jedna z nakažených sportovkyň Markéta Nausch Sluková byla v nemocnici s těžkým průběhem nemoci COVID-19, jak uvedl ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO). Sportovní agentura, která sportovkyni zastupuje, takovou informaci vyvrátila, to samé udělal Český olympijský výbor (ČOV). Zdrojem zmatku se nakonec stala nešikovně interpretovaná zpráva z rádia, ani tam ale nepadla žádná zmínka o tom, že by sportovkyni trápil těžký průběh covidu. Ministr tím nevědomky nahrál i odpůrcům vakcín.

Z internetu před domy odborníků. Popírači covidu hrozí i useknutím hlav dětem experta

Je hlavní tváří slovenského boje proti koronaviru. Infektolog Vladimír Krčméry je u našich východních sousedů nejvyhledávanějším odborníkem, který spolupracuje se slovenskou vládou. Stal se i prvním očkovaným člověkem na Slovensku, tudíž šel od začátku vakcinace příkladem. Jak ale nyní přiznává, kvůli jeho varováním a predikcím mu pravidelně chodí výhrůžky smrtí. Ty prý míří i na jeho děti.

Delta má tisíckrát větší virovou nálož. Nakažlivější respirační nemoc neznám, říká vědkyně

„Delta varianta koronaviru je jedna z nejnakažlivějších respiračních onemocnění, se kterým jsme se kdy setkali,“ uvedla Rochelle Walenská, ředitelka amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC). V současné době tvoří infekčnější kmen více než 83 procent sekvenovaných případů ve Spojených státech. Drtivá většina hospitalizovaných lidí s příznaky covidu nebyla očkována.

reklama

Domácí zpravodajství

PŘEHLEDNĚ: Španělsko je velmi rizikové. Co potřebujete pro návrat z jednotlivých zemí?

Nizozemsko, Španělsko a Baleárské ostrovy se v pondělí na takzvané mapě cestovatele, která stanovuje podmínky pro příjezd z dané země, přesunou do tmavě červených území s velmi vysokou mírou rizika nákazy koronavirem. Pohorší si i několik dalších států – Irsko, Řecko a Monako se posunou do červené a Estonsko do oranžové kategorie. V páteční zprávě o tom informovalo ministerstvo zdravotnictví.

Nejtěžší chvíle Karla Gotta: Dávali mi šest měsíců života. Měl jsem ukrutné bolesti

Rok a půl poté, co se Karel Gott vyléčil z rakoviny, měl novou diagnózu, onemocnění krvetvorby. Jeho zdravotní stav se zhoršil a lékaři mu předpovídali pouze šest měsíců života. O době před smrtí napsal nejznámější český zpěvák v autobiografii Má cesta za štěstím, která vyšla 14. července při příležitosti jeho nedožitých 82. narozenin. Přiznal, že měl ukrutné bolesti i halucinace.

Šmucler: Obličej mi stále nefunguje na 100 %. Očkování je třeba lidem lépe vysvětlovat

Šéf České stomatologické komory Roman Šmucler tvrdí, že část tváře, která mu ochrnula po očkování, stále nefunguje na 100 procent. O možných vedlejších účincích nicméně věděl a již dříve uvedl, že vakcinace nelituje. Jen by byl rád, kdyby se lidem vedlejší účinky vysvětlovaly lépe. Když se trhá zub, taky existuje vzácná šance, že se během zákroku třeba zlomí čelist, uvedl Šmucler na CNN Prima NEWS.

reklama