Stehlík: Odpustili jsme Němcům, tak proč ne Rusům? Nejdřív ale musí přijít pokání

Má za sebou 30 let ve vojenské uniformě a kandiduje do Senátu v Praze 9 a 14 jako nestraník za ODS a KDU-ČSL. Všímá si, že se v politickém boji vytahují historická témata, o nichž si myslel, že už jsou vyřešená. „Někdo si to vyhodnotil jako věc, se kterou se dá úspěšně pracovat,“ myslí si vojenský historik Eduard Stehlík.

Proč vlastně kandidujete do Senátu? Byl to váš nápad, nebo vás někdo oslovil?
Ne, nebyl to můj nápad. V závěru loňského roku jsem končil po téměř 30 letech v armádě a právě tehdy se mi ozval Miloš Vystrčil, pozvali si mě k sobě ještě s Jaroslavem Kuberou a tato nabídka padla od nich. Jak k tomu došli – znali výsledky mé práce v různých oblastech, kterým jsem se věnoval, ať již jde o historii, nebo péči o válečné veterány, a ozvali se.

Takže je to takové logické pokračování vaší dosavadní kariéry?
To si nemyslím, já jsem o politické dráze neuvažoval. Ještě před rokem jsem počítal s tím, že zůstanu v uniformě. Ale když jsem armádu opouštěl, někteří lidé mi říkali, že by byla škoda, kdybych některá témata opustil, a že v Senátu by byl můj hlas víc slyšet. A já jsem si vzpomněl na to, že se mi jako řediteli odboru pro válečné veterány na ministerstvu obrany často stávalo, že když jsem chtěl něco zlepšit nebo změnit, nepodařilo se mi to s odůvodněním nadřízených, že bych k tomu potřeboval politickou podporu nebo že by se musel změnit zákon. A tak jsem si řekl, že kdybych vstoupil do politiky, mohl bych některé věci možná prosadit, jakkoli si nedělám iluze, že jeden člověk může změnit úplně vše.

Proč chcete do Senátu, a ne do Poslanecké sněmovny?
Na svých předchozích pracovních pozicích jsem měl možnost často vidět, a to z poměrně velké blízkosti, jak Poslanecká sněmovna a Senát pracují, a musím říci, že mi na Senátu vždy imponovala schopnost dohodnout se na zásadních věcech ve prospěch České republiky bez ohledu na stranickou příslušnost. A já také vždy lidi hodnotím podle toho, co říkají, co dělají a co umí, a ne podle jejich politické příslušnosti. Tak i proto právě Senát, který navíc podle mého názoru může výrazně přispět ke zkulturnění naší politické scény, a to my opravdu potřebujeme jako sůl.

Když ve volbách uspějete, čemu se chcete v horní komoře našeho parlamentu věnovat?
To je hodně předčasná otázka, nerad porcuji medvěda, který ještě běhá po lese. Ale pokud bych uspěl, vidím čtyři hlavní oblasti, v nichž bych se mohl angažovat. Všechny vycházejí z toho, co jsem dosud dělal a v čem jsem dosáhl doložitelných výsledků. První je sociální oblast, péče o seniory a hendikepované. Druhá je oblast vědy a vzdělávání, protože jsem původním vzděláním učitel a vždy jsem se vzdělávání, a to i vzdělávání pedagogů, věnoval a dodnes sám přednáším. A v neposlední řadě jsou to pochopitelně oblasti bezpečnosti a zahraničních vztahů. Za své kariéry v armádě jsem navázal řadu zahraničních kontaktů, absolvoval mnoho, často velice složitých jednání na mezinárodní úrovni, takže si dovedu představit, že bych mohl být i v této oblasti svými zkušenostmi užitečný.

Poslední dobou si všímám, že se politickým tématem opět stává výklad historie. Důvodem je možná i letošní 75. výročí konce druhé světové války. Co si říkáte, když se vynoří politik, který začne vykládat dějiny po svém, ačkoli se objektivně mýlí?
Vidíte, a to je další oblast, kde bych mohl v Senátu uplatnit svou kvalifikaci – jako historik. K některým historickým událostem, ať již je to válka, mariánský sloup, či cokoliv jiného, lidé bohužel často přistupují na základě legend, které k tomu vznikly. Jenže skutečnost často nebývá černobílá, pravda je mnohdy někde uprostřed. Nicméně u některých lidí mám intenzivní pocit, že některé věci překrucují a přepisují právě proto, že si dobře uvědomují, že „ten, kdo ovládne minulost, ovládá i budoucnost“. Sem patří i snaha některých lidí vykreslovat nás Čechy jako národ švejků a kolaborantů, přestože to není pravda.

Čím to podle vás je, že Češi mají tendenci tímto způsobem o svém národu uvažovat?
Protože o tisících našich hrdinů vůbec nic nevědí. Přitom právě díky těm „bezejmenným“ tady dnes jsme a mimo jiné i hovoříme česky. Po roce 1948 však byli hrdinové z našich dějin vymazáváni.

Často proto, že se v určitý okamžik svého života vymezili proti komunistické totalitě nebo jako příslušníci naší zahraniční armády přišli ze „špatné“ světové strany – například naši letci z Velké Británie. A tak je bylo třeba z historie naší země odstranit a tvářit se, že dějiny vznikají jakoby samy od sebe. Navíc pokud chce totalitní režim ovládnout nějakou zemi, vždy musí zničit její hrdiny. A to nejen fyzicky, ale také vymazat jejich památku. A u nás se s tím potýkáme dodnes. Často přednáším na nějaké besedě a lidé sedí s otevřenými ústy a říkají, že třeba jméno leteckého maršála Karla Janouška slyší poprvé v životě. Podobně jako Jana Syrového, Aloise Eliáše nebo Josefa Bílého. Neříkám, že každý musí mít encyklopedické znalosti, ale elementární přehled bych očekával. Bohužel se to týká i atentátu na Reinharda Heydricha, jedné z nejvýznamnějších odbojových akcí v celé Němci okupované Evropě. Mohl bych vyprávět neuvěřitelné zkazky, kterých jsem byl svědkem.

Počítám, že něco ve smyslu, že ten útok byl zbytečný a stál životy tisíců Čechů…
Ano. A dokonce se podobné názory nyní opět vrací, a to jsem se před 20 lety domníval, že tyto věci máme jednou provždy vyřešené. Ano, po atentátu následovala krvavá odveta, vyvraždění Lidic a Ležáků, ale právě v souvislosti s tím vším Francie a Velká Británie odvolaly své podpisy pod mnichovskou dohodou a Československo bylo možné po válce obnovit takřka v předmnichovských hranicích – bez Podkarpatské Rusi, ale to je jiný příběh. Nejsou to ale věci jen kolem atentátu na Heydricha, politikou se stávají i vlasovci a jejich role v Pražském povstání.

Proč se to tedy vrací právě teď?
Podle mě si to někdo vyhodnotil jako věc, se kterou se dá úspěšně pracovat. Velice dobře si vzpomínám na složitá dohadování kolem hrobů našich legionářů v Ruské federaci.

Snažili jsme se obnovit hroby, které byly během sovětské éry zničeny, a naráželi jsme na to, že nám z ruské strany nejenže nebylo pomáháno, ačkoli to tak dle mezivládní smlouvy být mělo, ale na některých místech jste se setkali s aktivním odporem. To vše s odůvodněním, že legionáři byli údajně vrazi, kteří se dopouštěli násilností na civilním obyvatelstvu. Když jsme je požádali, aby nám konkrétně řekli, kdy a kde se to stalo, ukázalo se, že v tu dobu byl nejbližší čs. legionář 800 kilometrů daleko. A že ten masakr udělali Rusové Rusům. Ale to se pochopitelně nehodí, je jednodušší to svést na někoho jiného. Obecně se dá říci, že nejen v Rusku, ale i u nás je velice lákavé otevírat některá historická témata, vnášet do nich polopravdy a nejrůznější spiklenecké teorie a tím ovlivňovat veřejné mínění.

Souvisí to podle vás nějak s ruskou anexí Krymu a uvalením protiruských sankcí ze strany Evropské unie?
Po anexi Krymu se aktivity v tomto směru zvýšily. Je možné zmínit dění kolem sochy maršála Koněva v Praze 6. Do té doby si na ni nikdo prakticky nevzpomněl, dokonce nebyly ani námitky proti jejímu přesunutí v souvislosti s uvažovanou výstavbou podzemních garáží, a od roku 2015 se z ní najednou stalo žhavé politické téma.

Zanedlouho bude další smutné výročí našich dějin, a to podpis mnichovské dohody. I to mi připadá jako neustále aktuální politické téma. Jsme s událostmi kolem Mnichova vyrovnáni nebo vidíte aspoň světlo na konci tunelu?
Myslím, že s ním vyrovnáni nejsme. S jistou nadsázkou říkám, že v každé české hospodě najdete odborníka na tři věci: fotbal, hokej a Mnichov.

I to, že o tom neustále mluvíme, je důkazem, že je to pro nás stále bolestné. Cítíme, že na nás byla spáchána velká křivda a nespravedlnost a mnoho lidí je navíc přesvědčeno, že tehdejší krizi ani naše politická reprezentace nevyřešila dobře. Kdybychom to vnímali opačně, neměli bychom potřebu se k tomu pořád vracet. Má to ještě další přesah. Nedávno jsem dostal v Českém rozhlase od posluchače dotaz, proč když jsme odpustili Francouzům a Britům Mnichov a Němcům válku, nejsme schopni odpustit Rusům srpen 1968. Řekl jsem tehdy, že pokud má přijít odpuštění, musí mu předcházet pokání. A to bohužel u současného Ruska nevidím. V 90. letech sice zazněla slova omluvy, ale nyní se již opět hovoří o internacionální pomoci proti údajné kontrarevoluci, a dokonce bylo navrhováno, aby měli příslušníci intervenčních jednotek v Rusku status válečných veteránů.

Co se bude muset změnit, abychom se třeba právě s Mnichovem dokázali vyrovnat a už nás to tak nebolelo?
Vzdělávat naši mladou generaci a ukazovat jí, že jsme se po Mnichovu trpně nesmířili s tím, co přišlo, ale aktivně jsme se zapojili do odboje, ať již v zahraničí, nebo na domácí frontě, která si svou krutostí nijak nezadala se skutečným bojištěm. A že jsme se na získání svobody a porážce nacismu jako národ aktivně podíleli. V tomto vzdělávání však není důležitá jen škola, ale zásadní roli hraje především rodina. Bude to ještě běh na dlouhou trať, ale nesmíme to vzdát. Říká se, že politický režim změníte za šest měsíců, ekonomický systém za šest let, ale myšlení lidí za let šedesát. A my jsme teprve v polovině.

Hned po výročí Mnichova přijde 30. výročí sjednocení Německa. Vzpomínám si, jak byl v té době místy kritizován tehdejší prezident Václav Havel za to, že z tohoto faktu nevytěžil větší záruky pro Československo. Například že Němci nebudou žádat odškodnění za poválečný odsun.
Popravdě řečeno, nevím, jestli se z toho dalo vytěžit něco víc než vzájemné usmíření. Z vlastní zkušenosti vím, že si Němci neustále připomínají zločiny, které za války napáchali. Mohu vám tady citovat z dopisu, který jsem nedávno obdržel od německého velvyslance, který opakovaně navštěvuje Lidice. Mimo jiné v něm uvedl: „Spolková vláda a německé velvyslanectví budou i nadále aktivně připomínat zvěrstva, která Němci na území dnešní České republiky jakož i jinde v Evropě spáchali. Jen tak se nám podaří posílit spolupráci a přátelství v srdci Evropy.“ Co k tomu jiného dodat?

Povídáme si v Lidicích, kde jste se stal ředitelem místního památníku, a to za poměrně dramatických okolností. Už se situace uklidnila?
Máte pravdu, že jsem po úspěšně absolvovaném výběrovém řízení přišel v závěru února 2020 do hodně rozjitřeného prostředí a navíc byl vzápětí vyhlášen nouzový stav v souvislosti s epidemií koronaviru. Ale vše se podařilo zvládnout, o čemž svědčí i úspěšné uskutečnění obou pietních aktů v Lidicích i Ležákách, které patřily nejen podle reakcí místních, ale i široké veřejnosti k těm nejdůstojnějším a nejhezčím.

Eduard Stehlík (55)

• Je český vojenský historik, spisovatel a bývalý voják. Zaměřuje se na československé vojenské dějiny, a to zejména na období 1914 až 1956.
• Pracoval jako ředitel odboru pro válečné veterány na ministerstvu obrany a působil také jako historik Vojenského historického ústavu Praha.
• Je předsedou Rady Ústavu pro studium totalitních režimů a od února zastává funkci ředitele Památníku Lidice. V říjnu 2006 získal čestné občanství obce Lidice.
• Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor ruština–dějepis.