Martina porodila holčičku, která vážila ani ne půl kila. To nejhorší je čekalo mnohem později

Přestože Martina docházela do centra asistované reprodukce, dcera Rozárka byla počata přirozeně. „Stimulovali jsme na umělé oplodnění a já najednou zjistila, že jsem těhotná,“ vzpomíná na první těhotenství Martina. Vše proběhlo v pořádku a narodila se zdravá holčička Rozárka. Když bylo malé 11 měsíců, Martina otěhotněla podruhé, tentokrát zcela neplánovaně. „Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by mohlo být náročné vychovávat dvě děti tak blízko po sobě. Hrozně jsem se těšila,“ říká.

Druhé těhotenství už nebylo tak pohodové. Zpočátku se objevilo krvácení a lékaři zjistili, že dítě je asi o týden menší. Martina musela dodržovat klidový režim. Později se dozvěděla, že čekala dvojčata a jedno miminko odešlo. Druhé ale bylo naštěstí v pořádku. Její manžel mezitím dostal pracovní nabídku na Gibraltar a rodina s ním odjela. Vše probíhalo normálně, termín porodu měla Martina až v listopadu. „Bydleli jsme na Gibraltaru, nemocnice byla naštěstí přes silnici,“ pokračuje Martina. V té době začala opět silně krvácet a k tomu se přidaly bolesti připomínající kontrakce. „Krvácela jsem neustále. Z posledních peněz, co jsme měli, jsme zaplatili taxíka a odjeli do vzdálené Malagy do místní nemocnice na 4D ultrazvuk, kam nás poslali. Neměli jsme totiž tehdy ještě ani auto,“ vypráví. Manžel Martině tehdy řekl, že je vše v pořádku. Ve skutečnosti jim ale lékaři doporučovali potrat. To se Martina od manžela dozvěděla až mnohem později.

I přes silné krvácení lékaři nic nedělali

Martina byla ve 23. týdnu těhotenství. Plodové vody měla málo, a navíc byla zakalená krví. „V té době už jsem věděla, že čekáme holčičku. Bylo nám řečeno, že krev s plodovou vodou se jí dostala do bříška. Váhový odhad malé byl 397 g. Krvácení se ale vracelo a my vždy jeli do nemocnice, odkud nás poslali domů, že je to jen krvácení z placenty. Žádné testy mi nedělali, žádné léky, ani hospitalizace,“ pokračuje. Na konci července šla Martina na první konzultaci s lékařem ohledně porodu. Opět se nic významného nedělo. Do Prahy se vrátit nemohli, neměli peníze a manžel se bál, že přijde o práci.

„Pořád jsme čekali, ale mně bylo hůř a hůř. Manžel to nevydržel a zařídil letenky zpět. Byla středa 2. srpna kolem poledne a manžel mi volal, ať si zabalím věci, že odlétáme do Prahy. Předchozí noc totiž byla nejhorší ze všech, už jsem si myslela, že umírám. Dokonce jsem i blouznila a ztratila hrozně krve. Letenky nám zařídili u manžela v práci, vzal si půjčku. Jenže letadlo mělo velké zpoždění. Nakonec jsme v pořádku doletěli domů a po návratu jsem se vydala hned do Podolí,“ říká Martina.

Dítě bylo na hranici životaschopnosti

V Podolí nejprve neshledali nic divného a pustili Martinu domů. Dostala vysokou dávku magnézia, která však nezabírala a bolesti byly neustálé. Martina měla kontrakce a plodové vody bylo stále méně, navíc se čípek začal zkracovat a rozběhl se porod. „Začal šílený fofr. Střídalo se u mě několik lékařů, snad každých pět minut. Pořád kontrolovali Fanynku, dostávala jsem injekce s kortikoidy na dozrání plic maličké. Váhový odhad byl 600 g. K tomu jsem měla antibiotika. Do toho mi neonatolog oznámil, že dítě je na hranici životaschopnosti a jestli mají se všemi těmi riziky malou zachraňovat,“ pokračuje Martina se slzami v očích.

Lékaři zjistili, že se pravděpodobně jednalo o zánět, Martina měla vysoké CRP, které po nasazení antibiotik pomalu klesalo. Další dny Martina strávila v nemocnici v nejistotě. Až 9. srpna se rozjely kontrakce po pěti minutách a porod už byl nevyhnutelný. „Slzy nešly zastavit, prosila jsem všechny, ať Fanynku zachrání. Snad každých 30 minut malou kontrolovali. Nesměla jsem jíst ani pít. O půlnoci za mnou přišel primář a řekl mi, že je nutné udělat císařský řez. Porod už nešlo zastavit,“ popisuje Martina svůj předčasný porod.

Fanynka se narodila císařským řezem 11. srpna 2012 s mírami 450 g a 32 cm. Její šance na přežití se pohybovaly kolem 10 – 12 %. Přesto všechno byla malá neuvěřitelná bojovnice. Martina jí každé tři hodiny odstříkávala mléko a každý den u ní strávila několik hodin. Každý den byl jiný. Stav malé byl jako na houpačce, jeden den to vypadalo lépe, druhý bylo vše zase horší. Ale přes to všechno byla Fanynka většinou stabilizovaná. Lékaři však byli skeptičtí a říkali rodičům, ať počítají spíše s tou horší variantou. „Já jsem ale věřila, že to malá zvládne. Začínali jsme na 1 ml mléka hadičkou přímo do bříška a dávky postupně zvyšovali,“ pokračuje Martina.

Na konci srpna už byla malá zcela bez infuze a Martina si ji mohla konečně pochovat. V té době byla Martina na děti sama, protože manžel musel znovu pracovně odletět na Gibraltar. Byl jí ale i tak neskutečnou oporou. Dva měsíce po porodu vážila Fanynka konečně 1 kilo. Všechny kontroly a výsledky dopadly dobře. I když snadná cesta to nebyla.

Fanynka strávila v nemocnici 111 dní

Fanynka měla velké štěstí. Zvládla vše dobře a po návratu z porodnice se život vrátil do normálu. Asi do dvou let byla malá kontrolována na kardiologii, na očním pro retinopatii, která posléze zcela zmizela. Pravidelně chodili také na neurologii, ale Fanynka má zcela běžný psychomotorický vývoj s ohledem na věk, dokonce ani brýle nepotřebuje. „Měli jsme neuvěřitelné štěstí, že jsme si domů odvezli zdravou a bezvadnou holčičku, na které by dnes nikdo nepoznal, že se narodila předčasně,“ dodává Martina. Je nesmírně pyšná i na svou starší dceru Rozárku, která je podle jejích slov úžasná a Fanynku táhla a táhne dopředu. „Pro Fanynku je Rozárka velkým vzorem a mnohé ji naučila.“

Rozsáhlý zápal plic Fanynka málem nepřežila

Rodina si prošla další velkou zkouškou v roce 2016, když Fanynka onemocněla zápalem plic a opět bojovala o svůj život. Tentokrát to bylo o dost horší než po samotném porodu. Fanynka bez jakýchkoliv příznaků onemocněla na sklonku léta zápalem plic. Zničehonic ji Martina našla po noci celou promodralou ležet na zemi. Byl to šok, protože nevěděla, co se děje. Večer ještě běhala po zahradě. „Okamžitě jsme jeli k pediatričce a ta nás obratem poslala do kladenské nemocnice na příjem. Tam jsme strávili 4 nekonečné dny, kdy byla malá na pokraji smrti,“ vzpomíná na další nelehké životní zkoušky Martina.

Rehabilitační sestra jí řekla, ať malé masíruje hrudník, že tam má hleny a potřebuje se jich zbavit. Nikdo z lékařů nerozeznal, jak moc závažné to je. Fanynčin stav se neustále zhoršoval, dětská lékařka však nezaznamenala nic neobvyklého a víceméně se nic nedělo. „Až na moje neustálé prosby ji konečně převezli do nemocnice VFN Karlov, kde ji museli hned oživovat. Fanynka prodělala několik operací plic, kdy nejzávažnější bylo napojení na oscilační přístroj, který za ni dýchal. Vzpomínám si, jak byla malá celá oteklá, loupala se jí kůže, byla v umělém spánku,“ pokračuje Martina. Posléze museli lékaři malou napojit na ECMO přístroj, který za holčičku dýchal. Aby se plíce mohly uzdravit, museli je doktoři zcela vysadit z oběhu.

I když lékaři dávali holčičce pouhé 2 % na přežití, Fanynka opět ukázala, jak velká je bojovnice. Léčba byla dlouhá, musela se znovu učit chodit, mluvit, rok byla v karanténě. Nesměla ani na zahradu a už vůbec ne mezi své vrstevníky. V té době jí byly pouhé čtyři roky. Dnes je Fanynka už sedmiletá holčička, která půjde o první třídy.

Martina by tímto chtěla podpořit rodiče, kteří procházejí stejnou či podobnou životní zkouškou. „Nikdy to nevzdávejte a nikdy nepochybujte. Jen v takovém případě zvládnete cokoliv.“