Vzácná a náročná textilní technika, jejíž umění ovládá v Česku už jen pár řemeslníků. To je modrotisk. Od roku 2018 zapsaný do seznamu nehmotného dědictví UNESCO. Dlouhodobě s ním pracuje módní návrhářka Alice Klouzková.
Na podzim roku 2020 se jí podařil mistrovský kousek, když do modrotisku oblékla bruselského Čurajícího panáčka. Slavná bronzová soška do té doby český kostým na sobě neměla. Přitom garderoba tohoto legendárního symbolu Belgického království čítá stovky kostýmů.
Jak jste přistupovala k návrhu modelu pro slavnou bruselskou sošku Čurajícího chlapečka, Manneken Pis?
S modrotiskem pracuji už několik let a od počátku propojuji tento tradiční výrobní postup se současnou módou. Také u kostýmu pro Manneken Pis jsem chtěla spojit modrotisk a oděv v aktuálním designu. Jeho modrotiskový komplet se skládal z košile, kalhot a výrazné kšiltovky, nechyběly ani tenisky. Rozhodla jsem se propojit látky potištěné dřevěnými formami ve Strážnici s ručně malovanými vzory, které vznikly v mém ateliéru.
Čím je tento miniaturní obleček výjimečný?
Už jen tím, že je ušitý právě z modrotiskové látky. Modrotisk je velmi speciální a pracný způsob zdobení textilií. Jedná se o časově náročný proces trvající i několik týdnů, tiskař musí být také značně řemeslně zručný a znát unikátní receptury a postupy. Vzor vzniká tak, že se na bílou látku nanese rezerva, tedy krycí vzor, zabraňující proniknutí indigové barvy. Ta dodá látce konečnou temně modrou barvu.
Jak samotné barvení látek probíhá?
Ve speciální barvící lázni v modrotiskové dílně. V republice se mu věnují poslední dvě na jižní Moravě. Nesmím zapomenout ani na výrobce tiskařských forem, bez kterých by modrotisková výroba nemohla existovat. Dřevěné formy vyrábí a opravují v současnosti už jen dva poslední řemeslníci, takzvaní formštechři, pan Bartoš a pan Plucha ze Dvora Králové nad Labem.
Kam sahají kořeny této výjimečné techniky?
Najdeme je v Číně už v druhém tisíciletí před naším letopočtem, kde se k barvení textilií začalo poprvé používat přírodní indigo. Na našem území vzniky první manufaktury využívající modrotisku až v druhé polovině 18. století. Velkého rozvoje dosáhlo toto řemeslo hlavně v druhé polovině 19. století. Podle dobových pramenů byla v té době modrotisková dílna v každém větším městě. Díky rozvoji průmyslové výroby ale začala tato produkce od počátku minulého století upadat. Nejdéle se modrotisk udržel na Moravě, kde byla poptávka po materiálech na tradiční lidové oděvy. V České republice tak nyní fungují dvě modrotiskové dílny. První z nich je Modrotisk Danzinger v Olešnici na Moravě a druhým místem je Strážnický modrotisk ve Strážnici.
V čem tkví výjimečnost modrotisku?
Patří mezi speciální negativní, rezervážní (rezerváž je technika leptu, pozn.) metody potiskování textilií. Je tak svou povahou blízký třeba batice. Výjimečná je jeho dlouhá historie, sahající na našem území až do středověku, unikátní receptury, které jsou rodinným dědictvím předávaným z generace na generaci, a také tradiční ruční práce, při které je potřeba léty budovaná zručnost.
Co vás při studiu modrotisku nejvíc překvapilo?
Asi to, že i když je chápán jako čistě lidové umění, jeho původ je v městských barvírnách. Některé vzory, které jsou dnes považovány za lidové, z lidového prostředí vůbec nepochází. Městští řemeslníci se totiž inspirovali potisky drahých textilií vyšších vrstev. A v současnosti mě nepřestává překvapovat, jak složitý chemický proces je barvení přírodním indigem, kolik práce a času obnáší cesta od rostlinky s barvivem až po obarvenou látku se vzorem.
Jak k modrotisku přistupujete ve své návrhářské tvorbě?
Tak, aby mohl být právoplatnou součástí moderního šatníku. U mých oděvů volím jednoduchý čistý design, tak aby vynikla krása indigem barvené látky. Z modrotiskové produkce moravských dílen vybírám nadčasové vzory, které budou stejně dobře fungovat dnes i za několik let, oblíbené mám třeba puntíky různých velikostí. Některé vzory si vytvářím i já sama tak, že je tisknu nebo maluji ručně štětcem. Také používám čistě modré materiály bez vzoru, jen obarvené v indigu, ty jsou také moc krásné. Experimentovala jsem třeba i s barvením už hotových ušitých šatů a výsledek byl skvělý.
Jaké jsou srovnatelné techniky ve světě?
Modrotisk, tak jak ho známe u nás, je středoevropský fenomén. Obdobné dílny, podobné těm moravským, fungují nebo fungovaly i na Slovensku, v Maďarsku, Německu a Rakousku. Právě Rakousko iniciovalo zápis modrotisku do seznamu nehmotného dědictví UNESCO, ke kterému došlo v roce 2018. Pokud bychom se měli vydat dále mimo evropský kontinent, tak například v Japonsku se dodnes tato technika používá pod názvem katazome.
Pracujete na projektu Czech Craft Heritage. Co by mělo být jeho cílem?
Ruku v ruce s velkou digitalizací půjde i poptávka po všem hmatatelném, lidé si budou chtít odpočinout od virtuálních pracovních světů a tvořit rukama. To je dobré pro návrat k řemeslům, k jejich renesanci, což je právě téma, které mě osobně zajímá už několik let a které bych teď chtěla více představit v rámci tohoto projektu. Tuto moji vášeň se snažím předávat studentům mého ateliéru na Scholastice a brzy bych chtěla svou pedagogickou činnost ještě rozšířit o individuální formu kurzu v mém ateliéru.
Kromě jiného se věnujete také tématu udržitelnosti módy.
Na UMPRUM (Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, pozn.) v rámci postdoktorálního programu zkoumám možnosti, jak modrotisk udělat ještě více udržitelným a dostupným za použití lokálních přírodních zdrojů. Dříve se totiž k získávání indiga používala i rostlina boryt barvířský, která u nás nyní roste jako plevel, a já bych jí ráda pro barvení použila. A po velkém úspěchu mého modrotiskového kostýmu pro Čurajícího chlapečka teď připravuji na prodej modrotiskové kšiltovky a také možná i malou kolekci modrotiskového oblečení pro děti.
Jakou budoucnost modrotisku věštíte?
Obecně je nyní hodně v trendu. Určitě k tomu přispěl i zápis do UNESCO, lidé začali mít o modrotiskové látky zájem, tiskařské dílny nestíhají vyrábět, s touto technikou chtějí pracovat mladí designéři. To vše mi dává naději, že tato krásná technika u nás přetrvá a bude se i dále vyvíjet. Doufám tedy, že tento trend bude aktuální ještě mnoho let.
