Mokré trhy v Číně po pandemii: Jak se změnily a proč nemohou úplně zmizet

Mokré trhy a trhy s divokou zvěří nejsou totéž. V západním světě často není význam tohoto pojmu pochopen. Samotný název mokrý trh vychází z hongkongské a singapurské angličtiny. Označuje veškerá tržiště, na nichž se prodává zboží určené k okamžité spotřebě – ovoce, zelenina, maso a mořské plody. Na některých trzích je možné zakoupit jen mrtvá zvířata, na některých i živá, ale jen ta, která se běžně konzumují, jako třeba drůbež. A pouze na některých trzích, ten wuchanský nevyjímaje, jsou k dostání také živá divoká zvířata jako hadi či netopýři.

Koncem března se médii začala šířit informace, že kontroverzní čínské trhy již fungují tak jako před pandemií. Tato informace ale není přesná. Jak ukazuje reportáž redaktora CNN Davida Culvera, který se v polovině dubna po čtvrt roce vrátil do čínského Wu-chanu, tamější tržiště je stále uzavřené. Právě tento areál je považován za místo, odkud se rozšířil koronavirus SARS-CoV-2. „Policie nám řekla, abychom opustili území trhů. Říkali, že musíme mít oficiální povolení, a jakmile jej získáme, můžeme se vrátit. Realita je ale taková, že povolení bychom nedostali,“ popisuje reportér situaci.

Vstup s foťákem nebo kamerou zakázán

Trhy hlídá policejní kordon a Číňané jsou na toto téma natolik citliví, že reportérům CNN během chvíle zabránila ostraha natáčet. Podobnou zkušenost popsal redaktor britského deníku The Daily Mail, který navštívil tržiště ve městě Tung-kuan na jihovýchodě Číny. Ostraha mu zakázala pořizovat snímky. Město Tung-kuan obnovilo prodej už koncem března.

Mezi nová opatření čínské vlády patří to, že zařadila psy mezi zvířata nevhodná ke konzumaci. Jejich prodej ke spotřebě tím sice není zakázaný, ale minimálně se nedoporučuje. Začátkem března vydalo čínské ministerstvo zemědělství „bílý seznam“, který uvádí seznam živočichů povolených k chovu na maso. Vyjmutí psů a koček z oficiálně doporučených jídelníčků však podle odborníků neznamená, že by se stravovací návyky drtivého procenta Číňanů změnily. „Myslím si, že města pouze využívají příležitosti, aby reflektovala nálady většiny Číňanů, z nichž větší část takové maso samozřejmě nejí,“ řekla serveru Newsweek mluvčí organizace Human Society International Wendy Higgins.

V únoru Peking zakázal ilegální obchod s divokými zvířaty vyjma vodních živočichů. Netýká se to však prodeje pro medicínské či výzkumné účely a pro srst. Podle analýzy Wildlife Conservation Society je to bílé místo v zákoně, který nechává prostor pro ilegální aktivitu. „Velká část obchodu s divokými zvířaty není spojena s jejich konzumací,“ řekl Christian Walzer ze zmíněné organizace deníku New York Times.Čínské mokré trhy mají v zemi velkou tradici.

Všechny mokré trhy nejsou nebezpečné

Oficiální zákaz prodeje divokých zvířat rozhodně neznamená konec mokrých trhů jako takových. Různé trhy představují různé riziko, co se týče šíření chorob. Ty, kde se prodává pouze mrtvé maso, jsou relativně bezpečné. Určité riziko představují tržiště, na nichž se prodává živá zvěř, neboť se zde mísí tělní tekutiny a výkaly zvířat, která se ve volné přírodě obyčejně nesetkávají. U divokých zvířat je pak riziko mnohem větší, protože člověk nemá vyvinutou imunitu proti patogenům, které takto vzniknou.Mokré trhy jako takové jsou nejen pro Číňany, ale pro Asiaty obecně, srovnatelné se západními farmářskými trhy. Asiaté jsou na nich zvyklí nakupovat namísto supermarketů, upřednostňují denní nákupy čerstvého masa, ovoce a zeleniny před nákupy mražených potravin v obchodech. Trvanlivé potraviny zase nakupují na tzv. suchých trzích. Jejich popularita by však mohla postupně klesat s tím, jak si mladší generace zvyká spíše na nákupy v supermarketech.

Mokré trhy jako takové jsou nejen pro Číňany, ale pro Asiaty obecně, srovnatelné se západními farmářskými trhy. Asiaté jsou na nich zvyklí nakupovat namísto supermarketů, upřednostňují denní nákupy čerstvého masa, ovoce a zeleniny před nákupy mražených potravin v obchodech. Trvanlivé potraviny zase nakupují na tzv. suchých trzích. Jejich popularita by však mohla postupně klesat s tím, jak si mladší generace zvyká spíše na nákupy v supermarketech.

Tržiště jako pilíř ekonomiky i kultury

Kromě toho, že jsou mokré trhy kulturním specifikem, jsou také hluboko zakořeněny v čínské ekonomice. Miliony nízkopříjmových osob by bez nich ztratily přístup k finančně dostupným potravinám, varovala agentura Reuters. Mnoho farmářů a prodejců by také přišlo o zdroj potřebného příjmu. Pro řadu Číňanů jsou navíc připomínkou „přírodního“ způsobu života, který se s pobytem v supermarketu neslučuje.

Vztah Číňanů k mokrým trhům se pokusil popsat výzkum Constructing freshness: the vitality of wet markets in urban China publikovaná v říjnu 2019 – těsně před propuknutím pandemie. Autoři vycházejí z toho, že pro čínské nákupčí je určujícím faktorem čerstvost, která netkví jen v samotné potravině, ale v celém konceptu trhů, jejich atmosféře a důvěře mezi kupujícím a prodejcem. Studie cituje několik obyvatel čínských měst, kteří popisují svůj vztah k mokrým trhům. „Jsem zvyklá chodit na trh poblíž svého domu v šest hodin ráno, potraviny jsou v tuto dobu nejčerstvější. Projdu branou a okamžitě mě pohltí atmosféra. Vidím prodejce vepřového, jak přinášejí celé vepře, které zrovna přivezli z porážky. Mám ráda živé krevety a ryby, které plavou v nádržích, a zeleninu s kořeny, která je ještě od hlíny, právě vytržená z půdy místních farem,“ popisuje pro výzkum respondentka Ying.

Obchod s divokou zvěří je dědictví Maova hladomoru

V 70. letech dozníval v komunistické Číně hladomor, který zapříčinil takzvaný Velký skok vpřed vůdce Mao Ce-tunga. Na vině byl soubor likvidačních zemědělských reforem, sociálního útlaku i přírodních katastrof. Tehdejší centrálně řízená distribuce potravin nestačila k nasycení početného obyvatelstva.

V roce 1978 se čínská vláda vzdala a povolila soukromé zemědělství. Obchodu se standardním masem začaly pak dominovat velké zemědělské společnosti. Někteří malí farmáři se proto uchýlili k lovu divokých zvířat, aby se uživili. Vše ale probíhalo v malém měřítku. „Ze začátku se s nimi obchodovalo hlavně na dvorcích domů. Šlo třeba o želvy,“ vysvětluje Peter Li, expert na čínský obchod se zvířaty z univerzity z Houstonu pro server Vox.

Protože obchod s divokou zvěří rostl a Číňany živil, vláda jej začala podporovat. „Vláda se postavila za cokoliv, co dokázalo lidi vytrhnout z bídy,“ říká Li. V roce 1988 se však Čína rozhodla regulovat způsob obchodu s divokou zvěří a vydala zákon, který definoval tyto živočichy jako přírodní zdroje vlastněné státem.

„To byla jedna z největších katastrof tohoto zákona, protože jakmile divoká zvířata definujete jako přírodní zdroj, říkáte tím, že jsou určena pro lidský užitek,“ myslí si Li. Zákon také podněcoval k domestikaci zvířat, čímž se zrodil tento průmysl. Malé domácí farmy se proměnily ve velké podnikání. Větší množství zvířat i jejich druhů zvýšily riziko, že některý jedinec bude nemocný a že vznikne nový patogen. Bující a vládou posvěcený průmysl se pak přesunul na mokré trhy. Legální obchod s divokými zvířaty se navíc stal platformou pro ten nelegální, týkající se ohrožených druhů.

Rovněž po propuknutí epidemie SARS v roce 2003 Peking na čas zakázal veškerý obchod s divokou zvěří. Za pár měsíců však opět vydal seznam divokých živočichů, které je možné prodávat ke konzumaci, nevyjímaje cibetky, které byly pravděpodobně zdrojem nákazy. Od začátku tisíciletí navíc výrazně vzrostl podíl tohoto průmyslu na čínském HDP.