Pitbull a nebezpečný? Kdepak!
Pamatujete na dva kočičí Satany, kteří mi zůstali na krku? Zadání veterináře, který je kastroval, znělo jasně: Kvůli čipování a dalšímu případnému ošetřování je ochočte. Jasně - dvě divoký kočky, které syčí jak papiňák jenom co se v blízkosti šest metrů od nich zvednu z gauče… Moc šancí jsem tomu, přiznám se, nedávala… Ale je to jako ve starém přísloví: Kde nepomůže veterinář, pomůže čas.
Od mé milované kolegyně jsem dostala tip na téma článku. Týkalo se mezidruhových přátelství. Našla jsem nějakou super studii, ale proč o tom píši - mimo jiné tam bylo, že zvířata, která měla nějak náročnější start do života, snadněji hledají cestu k jinému živočišnému druhu než jsou ony samy. Ne, že bych nevěřila vědcům, ale málokdy máte možnost ověřit si, že něco opravdu funguje, na vlastní kůži.
Satani se doma už pár týdnů ochočovali mimo klec. Jenže stále takovým způsobem, že jenom co jsme se náhodou objevili metr od nich, okamžitě začali syčet a odběhli se schovat. Říkala jsem si, že už je to nejspíš ztraceno a mně budou po baráku do smrti pobíhat dvě kočky, kterým můžu maximálně dát nažrat a vyčistit záchod.
Jenže časem se začaly dít změny - koťata nás začala po příchodu z procházky se psy vítat. Nedávno jsem pak věšela prádlo a naskytl se mi pohled na tohle:
Nedlouho potom si začaly kočky lehat i blíž k nám lidem. Památným okamžikem bylo, když se koťata nechala pohladit. Odhalili jsme jejich podmínku - nesmíte jim sahat na hlavu, na to mají pravděpodobně ze strany člověka dost špatné vzpomínky. Kdyby jejich srdce neotevřeli psi, k nimž měla evidentně neutrální vztah, prožila by život plný strachu z lidí, stresu a bez zakusení lásky od někoho jiného, než byli jejich sourozenci.
Teď ale vyhodnocují otírání si hlavy o obří pitbulí tlamu jako nulové nebezpečí:
Dnes je to tak, že už je můžu i vzít dát pryč, když strkají Luně, mé malé starší čiči, hlavu do misky a nechtějí ji nechat nažrat. Chtělo to jenom čas. A přítomnost dalších zvířat. Nikdy nepodceňujte přítomnost smečky. Lidé se mě často ptají: „A to se tam u tebe jako všechno nepozabíjí, jo? Jak je to možný?” Odpovídám, že je to samozřejmě nesesaditelností okouzlujícího vůdce smečky (tedy mnou, kdyby vám to nedocvaklo), ale ve skutečnosti? Nevím… Nějak je prostě všechny miluji, jsem opatrná na 130% a doufám, že to dobré, co jsem do nich vložila, se nějakým způsobem vrátí. A ono to funguje!
Ještě vás chci poprosit - spousta lidí si teď vzala zvířata z útulků - byl čas se s nima doma sžít. Pokud se vám to ani po dlooouuuuhé době na homeofficu nepovedlo, nevzdávejte to s nimi. Jen buďte trpěliví a zkuste je chápat. Oni to fakt zvládnou, slibuji!
