reklama

Můj Bůh je pitbull a pořídit si ho bylo v jedné věci stejné jako pandemie

Můj Bůh je pitbull
"To nemyslíš vážně, že ne?"
Foto: Pavla Gabrhelíková

Rozšířila se nám tu taková super věc. Tím samozřejmě nemyslím celosvětovou smrtící pandemii. Mám na mysli spíš to, k čemu nás přiměla.

reklama

Rozšířila se nám tu taková super věc. Tím samozřejmě nemyslím celosvětovou smrtící pandemii. Mám na mysli spíš to, k čemu nás přiměla.

Devět z deseti zvířat kvituje omezení pohybu na veřejnosti, protože konečně mají to, o co jim celou dobu jde - milované páníčky doma. Vidím to na Hankouškovi. Je tak spokojený, že si o mě může v kteroukoliv denní i noční hodinu otírat tlamu a zadek, že ani nezlobí. Je ale nadšený i z další věci.

Přísahám, že než jsem si pořídila pitbulla, nevnímala jsem, jak se za okny střídají roční období. Po cestě z práce a do práce dostatečně zaměstnala mou pozornost sluchátka, doma jsem žila se zataženými žaluziemi ve tmě a při světle blikajících seriálových scén. V každém popisu plemene amerického pitbullteriéra přitom najdete, že se hodí k aktivním lidem - dodnes si absolutně nedokážu vysvětlit, z čeho jsem usoudila, že jsem aktivní člověk, ale to už je teď jedno.

Najednou nejenom, že jsem musela minimálně třikrát denně vyjít ven, ale kdykoliv to šlo, musela jsem tam trávit co nejvíce času, aby se pan Jestliměneunavíšsežerutiovladač unavil. Nenáviděla jsem to. Ale nic jiného mi nezbylo.

A právě v tom spatřuji analogii s koronavirem. Když jdu normálně venčit na svá oblíbená místa, potkám tam maximálně sousedku, která chová lovecké psy a vrací se z tréningu, nebo jednoho cyklistu. Ale poslední dny? I daleko za vesnicí potkávám lidi v rouškách. Nemají telefony v ruce, smějí se, povídají si a kdyby neměli schovanou půlku obličeje, řeknu si, že jsem se vrátila do devadesátek, kdy pro nás bylo naprosto nejstěžejnější co nejdřív vypadnout ven a pověsit se za nohy na strom nebo průlezku.

Doufám v to, že se lidem, které donutily okolnosti vystrčit čumák ze čtyř stěn nadechnout se do přírody, stane to samé, co mně - s Hankem jsem začala vnímat, jak se místa venku mění. Jak si podávají štafetu měsíce i roční období a jak každé z nich má něco do sebe. Byla jsem svědky několika zázraků (a teď fakt nepřeháním), které dokáže jen příroda. A i když jsem měla špatnou náladu nebo náročný úkol před sebou, dokázalo mě ranní nebo odpolední venčení vytrhnout ze spirály katastrofických myšlenek. Ano, tohle dokáže příroda, která je tu pro nás zadarmo a každý den. A my si místo ní platíme terapie a zavíráme se před ní doma.

Myslím, že už toho máš dost. Takže hybaj do lesa a na louku! Jaro je boží!

reklama
reklama

Krimi

Matka mrtvého Tadeáška: Nebyla jsem skvělou mámou, kterou jsem měla být

Další hlavní zprávy

Partie

Colloredo-Mansfeldová ke sporu o Opočno: Když nevyhraji já, vyhrají moje děti

Colloredo-Mansfeldová ke sporu o Opočno: Když nevyhraji já, vyhrají moje děti

Myslím, že to není správná demokracie, nemáme nic společného s Benešovými dekrety, byli jsme česká rodina, cítím nespravedlnost, když to nevyhraji já, vyhrají to moje děti, zaznělo od Kristiny Colloredo-Mansfeldové na CNN Prima NEWS ke sporu její rodiny s českým státem o Opočno. Dcera posledního šlechtického majitele zámku se v Partii snažila hovořit především česky, občas si ale musela vypomoci angličtinou.

reklama
Živě: Astronauti z Crew Dragon už jsou na ISS, dostalo se jim vřelého uvítání
reklama
reklama
Jak vypadá kosmická loď Crew Dragon? Máme pro vás její podrobné 3D představení

Věda a technologie

Domácí zpravodajství

Před 70 lety začal proces s Miladou Horákovou. Jak šel den po dni až do její smrti?
Senát předloží zákon, kterým by se peníze vrátily obcím, řekl v Partii Miloš Vystrčil
Komunisté mají stále nejvíce členů, jejich řady se ale tenčí
Další články
reklama
reklama