"To nemyslíš vážně, že ne?"
Foto: Pavla Gabrhelíková

Rozšířila se nám tu taková super věc. Tím samozřejmě nemyslím celosvětovou smrtící pandemii. Mám na mysli spíš to, k čemu nás přiměla.

Rozšířila se nám tu taková super věc. Tím samozřejmě nemyslím celosvětovou smrtící pandemii. Mám na mysli spíš to, k čemu nás přiměla.

Devět z deseti zvířat kvituje omezení pohybu na veřejnosti, protože konečně mají to, o co jim celou dobu jde - milované páníčky doma. Vidím to na Hankouškovi. Je tak spokojený, že si o mě může v kteroukoliv denní i noční hodinu otírat tlamu a zadek, že ani nezlobí. Je ale nadšený i z další věci.

Přísahám, že než jsem si pořídila pitbulla, nevnímala jsem, jak se za okny střídají roční období. Po cestě z práce a do práce dostatečně zaměstnala mou pozornost sluchátka, doma jsem žila se zataženými žaluziemi ve tmě a při světle blikajících seriálových scén. V každém popisu plemene amerického pitbullteriéra přitom najdete, že se hodí k aktivním lidem - dodnes si absolutně nedokážu vysvětlit, z čeho jsem usoudila, že jsem aktivní člověk, ale to už je teď jedno.

Najednou nejenom, že jsem musela minimálně třikrát denně vyjít ven, ale kdykoliv to šlo, musela jsem tam trávit co nejvíce času, aby se pan Jestliměneunavíšsežerutiovladač unavil. Nenáviděla jsem to. Ale nic jiného mi nezbylo.

A právě v tom spatřuji analogii s koronavirem. Když jdu normálně venčit na svá oblíbená místa, potkám tam maximálně sousedku, která chová lovecké psy a vrací se z tréningu, nebo jednoho cyklistu. Ale poslední dny? I daleko za vesnicí potkávám lidi v rouškách. Nemají telefony v ruce, smějí se, povídají si a kdyby neměli schovanou půlku obličeje, řeknu si, že jsem se vrátila do devadesátek, kdy pro nás bylo naprosto nejstěžejnější co nejdřív vypadnout ven a pověsit se za nohy na strom nebo průlezku.

Doufám v to, že se lidem, které donutily okolnosti vystrčit čumák ze čtyř stěn nadechnout se do přírody, stane to samé, co mně - s Hankem jsem začala vnímat, jak se místa venku mění. Jak si podávají štafetu měsíce i roční období a jak každé z nich má něco do sebe. Byla jsem svědky několika zázraků (a teď fakt nepřeháním), které dokáže jen příroda. A i když jsem měla špatnou náladu nebo náročný úkol před sebou, dokázalo mě ranní nebo odpolední venčení vytrhnout ze spirály katastrofických myšlenek. Ano, tohle dokáže příroda, která je tu pro nás zadarmo a každý den. A my si místo ní platíme terapie a zavíráme se před ní doma.

Myslím, že už toho máš dost. Takže hybaj do lesa a na louku! Jaro je boží!

Pavla Gabrhelíková

redaktorka Prima Mazlíčka a Světa zvířat

Všechny články autora

Sdílejte článek

Facebook Twitter