Pan Uzurpátor osobně
Po bohatých zkušenostech s Hankem jsem se zařekla, že už žádného bulla nikdy nechci. Miluji ho a nikdy se ho nevzdám, ale taky jsem mu musela přizpůsobit celý svůj život od denního režimu přes místo bydliště až po zdravotní stav. Nestěžuji si, podle mě je to povinnost každého, kdo má zodpovědnost za bytost, která se o sebe sama nepostará. I tak tohle byla tvrdá škoda.
Až Hank nebude, bude to jedna z největších životních ran, o tom žádná. Ale z jistého úhlu pohledu taky trochu úleva. Pak mám v plánu pořídit si fenku, která vypadá jak bezdomovec, klidně bez oka nebo bez nohy. Nebo spíš měla jsem v plánu…
Dobrovolničím v útulku. Jsou tam i dva bullové a já si říkala, že jsou to prostě další psi v útulku. Jenomže… Jde o to, že bull plemenům se hledají majitelé nejhůř. Musí to být člověk, který to s nimi umí a ví, jaká je to zodpovědnost. Proto většinou v útulcích zůstávají, společně s velkými černými psy a psími důchodci, nejdéle. Jednoho z nich jsem si hned zamilovala. Jmenuje se Áres. Nějak jsme si padli do oka, tak jsem si ho vzala na procházku.
Je to miláček, ale má za sebou strašnou minulost. Nejdřív byl v rodině, co z něj chtěla zabijáka, pak v další, kde se ho báli, long story short – nakonec skončil v Bull azylu Čáslav, kde ho nechali v kotci dvakrát dva metry. Nevybouřená energie ho pak přiměla k tomu, aby si o mříže vylomil a obrousil všechny zuby.
Takhle Áres přišel do útulku...
... takhle vypadá Áres dnes.
Áres jako asi nejtypičtější zástupce svého plemene nesnáší psy stejného pohlaví. Takového psa si nemůže jít vyvenčit jen tak někdo. Vzala jsem ho ven proto já. Ačkoliv někdo o Áresovi řekne, že je jak z divokých vajec, pro mě je to absolutně klidný pejsek. Taky se podívejte, s kým pětiletého útulkáčka srovnávám.
Zamilovala jsem si ale i druhého bullíčka – křížence bulteriéra Snoopyho. Ani dvouletý pejsek ale není tak neřízená střela jako to moje hovádko. I tak je to asi pro další pejskaře nebull typu nezvladatelná meta. Padla na mě trochu deprese z toho, že by Hankovi možná bylo líp, kdyby první roky života strávil v útulku místo se mnou. Ale pak mi došla jedna zásadní věc.
Gladiátor Snoopy.
Oba bullové se dostali do útulku jako zlomení a utrápení psi, kdežto Hank nikdy nepoznal nouzi. Co tím myslím? Nikdy nespal na tvrdé zemi, nikdy nehladověl, nikdy nebyl beze mě víc než tři noci s rozestupem mezi hlídáním kolem roku až dvou. Vždycky chodí ven třikrát až čtyřikrát denně. Má svobodu. Má pohyb. Je zdravý. A je to čistokrevný pitbullí kluk se vším všudy, takže jediný, kdo dělá něco blbě, jsem já, a to v tom, že jsem doufala, že bude jiný.
Pravdou je, že sice záleží na vás, co se ze psa vyklube. Do jisté míry ale pracujete s určitou psí osobností. Hank je velká škola, ale díky tomu je pro mě práce s dalšími bully procházka růžovou zahradou. A jelikož se jim hledají špatně páníci, rozhodla jsem se, že po Hankovi si vyhlídnu podobného miláčka, jako je Snoopy nebo Áres a vysvobodím ho. Do té doby budu dělat Hanka i nadále šťastným, aby si i v dalších letech (teď je mu přes šest) zachoval svoji štěněčí rozpustilost a energii.
