Můj Bůh je pitbull a v pátek jsem měla velmi podivný anonymní telefonát

Kromě zvířat se taky trochu montuji do hudby. Dostala jsem takovou nabídku si zkusit udělat hudbu k divadelní hře. V pátek jsem byla ukázat část své práce a zjistit, jestli je to ok. Bylo to u režiséra a dramaturgyně, starého manželského páru, doma. Bydlí v tom krásném, prvorepublikovém bytě s vysokými stropy, velkými okny a obří knihovnou plnou klasiky i moderny. V takovém bytě si najednou připadáte tak nějak vznešeně a máte chuť mluvit jen o filozofických myšlenkách a kreativních nápadech. Když vtom vám zazvoní telefon.

Nejdřív mě zarazilo, že mi volá utajené číslo. Tak jsem si říkala, že to nevezmu. Pak mě ale napadlo, že se mohlo něco stát a já se to jen tak na dálku nedozvím. Tak jsem to vzala. A začal ke mně promlouvat mužský hlas: “Dobrý večer, chci s vámi mluvit o hovně na mé rohožce.”

Co na to říct? 

„Ehm...no...dobře.”

„Chtěl bych, abyste to přišla uklidit, protože velikostně to naprosto sedí k vašim psům, takže je to určitě od nich.”

Představila jsem si tabulku, ve které jsou seřazeny průměry řitního otvoru podle plemene a rozměry hromádky.

„Od mých psů to určitě není, nevím, proč by vám zrovna moji psi něco takového udělali na rohožce.”

Zraky obyvatelů bytu se upřely směrem ke mně.

„Podívejte se, uvědomujete si vůbec, jak nehorázně nechutné je to, co za sebou vaši psi nechávají?”

Zato z vás padají bonbónky a květinky, pomyslela jsem si, ale připadalo mi fakt nepatřičné řešit vedle knihovny se Sartrem a Hrabalem hovna na rohožce mého souseda, křivé obvinění a potřebu mi sdělit, jak jsou mí psi nechutní. To by se měl někdy stavit, když má Hank nebo Pepper průjem a nestihneme to ven!

Mužský hlas pokračoval v monologu s naprostou jistotou, že chodím po vesnici jako Mikuláš a nechávám všem na rohožkách místo dárečků exkrementy. Už jsem to pak nevydržela a jeho spílání utnula.

„Určitě to nebylo od mých psům.”

„Jste si jistá?”

„Ano, jsem si stoprocentně jistá. Nashledanou.”

Na celé té situaci mě namíchly tři věci. Zaprvé to, že někdo si troufne za hovna obviňovat mě, přitom někteří obyvatelé u nás venčí tím stylem, že otevřou branku, vypustí psa a večer, až obtáhne, očůrá a okadí celou vesnici, ho zas pustí zpátky domů.

Zadruhé to, že si pan Hrdina sehnal mé číslo od někoho jiného a volal mi jako největší srab z utajení. Proto se nemůžu dočkat, až ho potkám, protože mám takový tip na to, kdo to byl. Uvidíme, jak se popasuje s naštvanou ženskou, na jejíž straně je pravda.

A zatřetí fakt, že jsem nebyla v prostředí, kde bych mu mohla vysvětlit, že jestli mu tak vadí hovna, možná by je měl přestat vypouštět z pusy a poslat ho z anatomickou přesností tam, odkud by měla vycházet normálně. Sakra, to mě fakt štve.

Telefon jsem schovala do batohu. Ještě půl hodiny jsem měla problém se soustředit na něco jiného než anonymní telefonát v pátek v osm večer. Ale víte co? Jít pak s kůží na trh bylo o dost jednodušší, protože jsem si říkala, že nic horšího už se snad stát nemůže... A soused pro mě padl do kategorie „so sad”...