Ilustrační foto Zdroj: „Já a po paničce?! Nikdy!"
Ilustrační foto Zdroj: „Já a po paničce?! Nikdy!"
Ještě aby ano! To bych musela lidem, co mě mají nejraději, odnášet v zubech boty, narušovat jejich milostné záležitosti a strávit jednu čtvrtinu dne sháněním se po žrádle. Občas mě ale z mé jistoty, že Hank je pes úplně někoho jiného, vytáhnou mí kamarádi.
Ještě aby ano! To bych musela lidem, co mě mají nejraději, odnášet v zubech boty, narušovat jejich milostné záležitosti a strávit jednu čtvrtinu dne sháněním se po žrádle. Občas mě ale z mé jistoty, že Hank je pes úplně někoho jiného, vytáhnou mí kamarádi.
Stane se tak většinou, když úplně zborcená dorazím na naše setkání o 20 minut později. Normálně později nechodím. Takže ze sebe rozhořčeně trhám kabát, kroutím hlavou, zrychleně dýchám a nakonec ze sebe s rukama opřenýma o kolena těžce vydechnu: „Ten pes je fakt magor, já už fakt nevím…” (Například minulý týden vyrval ze zdi jedinou fungující zásuvku v ložnici).
Nedostane se mi žádné lítosti ani šokovaného výrazu doprovázeného slovy: “Ježiš! A co se stalo?!” Většinou na mě čeká jen znuděný pohled a kroucení hlavou se slovy: „Tebe to ještě překvapuje? Vždyť je to TVŮJ pes!” Jenže jak jako můj pes? Tomu opravdu nerozumím.
Ve své nekonečné naivitě se asi na realitu stále koukám přes nějaký pošahaný kaleidoskop. Díky němu mám pořád tak nějak pocit, že bytost, která po mém boku zvládla strávit skoro 6 let, má šanci být normální. Tak asi nemá. Zvnějška se to ale asi posuzuje lépe. Stejně nechápu, kde je problém.
Když jdu na návštěvu ke kámošce, půl hodiny běhám kolem jejího baráku a hledám, kam jít. Mezitím mě vyděsí lešení a mám náběh na záchvat paniky. Jen trochu přísnější domácí, kterou míjíme cestou po schodech nahoru k ní do bytu, si démonizuji natolik, že je mi jasné, že na mě bude minimálně týden koukat zpod postele a při kouření z okna kamarádku držím za nohu, aby nevypadla, i když celou svou vahou stojí na zemi v bezpečí bytu.
Kamarádka je po celou dobu ledově klidná a s grácií a ladností postupně servíruje na stůl občerstvení k vínu. Připadám si jako ve slow motion realitě a k tomu, abych sebou nešila, mi pomáhá jen velká sklenice vína. Stejně jí mezitím stačím umýt nádobí, prohlídnout knihovnu, shodit ze zdi obraz a polít vínem sedačku.
Pak hladím po hlavě jejího absolutně vyklidněného křížence pitbulla a ptám se: “Prosím tě, kde jsem udělala chybu? Jaktože je ten tvůj pes tak vyklidněnej a ten můj pes takovej magor, kterej neposedí a pořád něco ničí?!” Kamarádka si jenom rezignovaně povzdechne a jde mi ukázat fotky ze svatby.
Nevíte náhodou, co tím myslí?! Kdyby platilo “jaký pán, takový pes”, tak je Hank přece úplně v pohodě. Stejně jako já!
