„Jako historička umění vím, že ničení je normou a zachování vzácností,“ řekla pro NY Times Erine L. Thompsonová, která se zaměřuje na ničení kulturního dědictví. Již sochy ze starověké Assyrské říše z roku 2700 před Kristem na sobě mají vytesané nápisy „Kdo sochu shodí, nechť trpí po zbytek života“. Jaká je historie shazování monumentů?
„Staří Řekové odlévali nejvýznamnější sochy z bronzu. Málokterá z nich přežila. Jakmile se změnil režim, přišla válka nebo sochu někdo ukradl, roztavila se a vyrobily se z ní peníze, kulky či socha zpodobňující někoho jiného,“ vysvětluje kunsthistorička Thompsonová. A právě takový osud potkal skulpturu krále Jiřího III. v roce 1776.
Jedním ze symbolů americké války za nezávislost se stalo právě její stržení. Došlo k němu po jednom z prvních čtení Deklarace nezávislosti. Rozlícení Newyorčané v Manhattanu shodili monument z pozlaceného olova. Symbolicky jej pak roztavili na více než 42 tisíc kulek, kterými Američané útočili na britské vojsko. Tento moment inspiroval o necelé století později výtvarníka Johannese Oertela a jeho malba dnes slouží jako internetový meme v debatách o shazování konfederačních soch.
V současnosti se ve spojitosti s hnutím Black Lives Matter hojně diskutuje o shazování soch Kryštofa Kolumba, tradičně oslavovaného jako heroického objevitele. V Latinské Americe se mu však dostalo zúčtování již dříve. Bronzového Kolumba strhli demonstranti ve venezuelském Caracasu v roce 2004. Nakonec byl nahrazen skulpturou Guaicaipura, domorodého bojovníka, který se v 16. století snažil porazit Španěly.
Někteří šli na Lenina s kladivy, jiní s květinami
Leninovy a Stalinovy sochy ve velkém padaly, když se hroutil východní blok. Jeden gigantický Stalinův pomník však skončil rozebraný na kusy již v roce 1956 během divoké maďarské revoluce namířené hlavně proti diktatuře z Moskvy. Povstání mělo za následek více než 2 700 mrtvých Maďarů a 700 Sovětů a expremiér Imre Nagy byl v roce 1958 popraven. Historici však zdůrazňují, že i když byla revoluce potlačena, měla velký vliv na další vývoj v totalitním Maďarsku.
Kuriózní je osud obrovského sousoší se Stalinem v Praze, neboť jej odstranil režim sám. Největší skupinové sousoší v Evropě zdobilo Letnou jen mezi lety 1955–1962, v době kdy už docházelo k částečné demytizaci Stalinova kultu osobnosti. Vítěz soutěže, úspěšný akademický sochař Otakar Švec, sochu několikrát předělával podle nápadů stranických pohlavárů. Autor spáchal před odhalením sebevraždu, i když se stále spekuluje o tom, zda bylo hlavním důvodem sousoší, s nímž se nedokázal vyrovnat, nebo smrt jeho ženy.
Dílo přezdívané „fronta na maso“ bylo vyrobeno ze žuly, aby mohlo na Prahu shlížet navěky. Ve skutečnosti vydrželo pouhých sedm let. Jeho budoucnost začala být nejistá již rok po odhalení, když Chruščov během tajného projevu na XX. sjezdu sovětských komunistů odhalil některé generalissimovy zločiny. Stalinova hlava byla odsekána ručně, zbytek natřikrát odstřelen dvěma tunami trhaviny.
Jedna z Leninových soch padla k zemi až nedávno, a to v roce 2013 během ukrajinského Euromajdanu v Kyjevě. Protestující se pouštěli do revolučního vůdce kladivy, zatímco někteří postarší lidé chodili padlého bolševika uctít květinami.
Věčnost umění není historii vlastní
Socha bývalého iráckého vůdce Saddáma Husajna letěla v Bagdádu k zemi v roce 2003, tři roky před diktátorovou popravou. V roce 2011 přišel během protestů v Libyi o hlavu Muammar Kaddáfí. Thompsonová upozorňuje, že lidé vnímají sochy jako zvěčnění osobnosti, kterou představují, proto často útočí právě na části, které jsou zranitelné na lidském těle, anebo napodobeniny „ponižují“ třeba ulamováním uší.
Se shazováním konfederačních vojevůdců či vojáků, kteří v americké občanské válce bojovali za Jih, se Spojené státy potýkají již několik let. Prezident Donald Trump se k tomu opakovaně vyjadřuje velmi nelibě. „Přepisujete historii. Napadá mě, zda příští týden přijde na řadu George Washington a přespříští Thomas Jefferson. Je smutné sledovat, jak mizí historie a kultura naší skvělé země odstraňováním našich nádherných soch a památek,“ řekl v roce 2017.
Podle kunsthistoričky Thompsonové však jde o přirozený běh věcí. „Takové jsou dějiny umění, dějiny proměnlivé loajality a minulosti. Zažili jsme éru míru a prosperity – ne sice pro každého, ale nečelili jsme invazím a měli jsme dost peněz na to, abychom sochy zachovali. Myslím, že naše generace má pocit, že veřejné umění je něčím, co zde bude navždy. To je ale velmi ahistorický pohled,“ myslí si.
Příkladem, že k odstraňování soch dochází z nejrůznějších důvodů od nepaměti, budiž událost z roku 1357. Nádhernou antickou Venuši, kterou obyvatelé italské Sieny kolem roku 1340 vykopali a vystavili k obdivu v kašně na náměstí Vampa, tehdy se stejným entuziasmem rozbili na kusy a zakopali na území nenáviděných Florenťanů.
Město vzniklo až ve středověku, ale Sieňané věřili v jeho dávnou minulost, což jim antická Venuše potvrzovala. Sieně se dařilo, dokud český král Karel IV. neodstranil devítku radních a nelegitimoval lidový převrat. S nástupem aristokracie do čela města nastal hospodářský rozvrat i prohrané boje s Florencií. Jeden z nových radních prohlásil, že drtivá prohra je boží odplata za to, že v křesťanském městě je vystavena zavrženíhodná modla pohanů, a jediným řešením je ji rozbít a zakopat na území Florenťanů.
