Trest smrti oběšením se v české historii využíval dlouhá desetiletí. (Ilustrační snímek) Zdroj: Profimedia.cz
Nejkrutější variantou trestu smrti ve středověku bylo napíchnutí na kůl, odsouzený umíral celé dny. Za komunismu se jednalo o oběšení: dotyčný si neměl zlomit vaz, ale desítky minut se dusit, uvedl právní historik a soudce David Kolumber v rozhovoru pro CNN Prima NEWS. Tímto způsobem zemřela i Milada Horáková, v úterý od její popravy uplynulo 73 let. Kapitální trest měl během staletí, kdy se na území českých zemí praktikoval, vysílat různé vzkazy. Provedení a brutalita poprav se lišila, cíl byl však až do roku 1989 stejný.
„Kapitální trest v našich dějinách historicky souvisí s tím, že tresty bývaly co nejdrastičtější. Podstata trestání – ať už šlo o čtvrcení, řezání údu, popravování – nebyla spojena jen s potrestáním pachatele, ale měla působit i odstrašujícím dojmem pro ostatní,“ vysvětluje Kolumber v rozhovoru pro CNN Prima NEWS. Nejstarší historie připomíná surovost trestu smrti.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Poprava kvůli kilogramu marihuany. Smrti 46letého muže v Singapuru nezabránil ani protest OSN
„Popravování se provádělo buď stětím, kterému kolikrát předcházelo i odřezávání končetin nebo jazyka. To je připomínáno například v době pobělohorské – nejen že byli čeští páni popraveni, někteří přišli o ruku s odkazem na to, že vykonávali funkci a něco psali: proto o ni přišli. Jednalo se o naprostou surovost,“ uvádí jeden z příkladů.
Umírali tíhou vlastního těla
Přesto se nejednalo o nejkrutější způsob vykonání trestu. „Ve středověku bylo opravdu oblíbené – a trýznivé – narážení osoby na kůl. Nechávali je, aby tíhou jejich vlastního těla kůl zajížděl hlouběji do útrob člověka. Byl to surový způsob, snad nejkrutější varianta, jaká mohla nastat. Napíchli vás na kůl, na slunci, aby na vás pražilo a negativně působilo – a několik dní jste umíral. Pokud chtěli trest urychlit, tak člověka zatížili,“ líčí historik.
Lámání v kole, španělské boty – a co vedlo k šílenství – že pachatele zavřeli do cely, přivázeli a nechali mu kapat na hlavu vodu. Bylo jasné, že během několika dní, týdnů zešílí.
Nadsazeně řečeno, fantazii se ve středověku ve způsobech poprav meze nekladly. „Bylo to o tvořivosti kata. Trest smrti byl odvislý od techniky toho, kdo jej vykonával. Podle toho, co znal, mohl utrpení pachatele protahovat. Lámání v kole a jiné metody mnohdy nebyly formou finálního trestu, ale zejména v předterezínském období nástrojem, jak pachatele donutit vypovídat. Nejedná se o českou tradici, ale je to zdokumentované ve sněmovním zákoníku Ruska ze 17. století,“ pokračuje Kolumber.
Zákoník říkal, že pokud bude pachatel dopaden, má se mučit tak dlouho, dokud se nedozná. „A až se to stane, tak se má v mučení pokračovat – tentokrát formou trestu. Možná to něco vypovídá o ruské mentalitě, my to však takto pregnantně v právních dějinách popsané neměli. Tereziánský zákoník obsahoval metody tortury, ale ta primárně sloužila jako forma dokazování: aby se dotyčný doznal. Poté už to bylo rychlé,“ konstatuje.
Sadismus v poslední fázi byl spojen se zmiňovaným odseknutím končetiny, jazyka či například rozčtvrcením. „Spíše to bylo dělané pro diváky. Lámání v kole, španělské boty... A co vedlo k šílenství, že pachatele zavřeli do cely, přivázali a nechali mu kapat na hlavu vodu. Bylo jasné, že během několika dní, týdnů zešílí. Obecně tresty za monarchie nebo doby Marie Terezie byly surové,“ doplňuje Kolumber.
Vzkaz, který trest smrti vysílal, byl jasný. „Měl ostatní odstrašit a způsobit pachateli co největší nepohodlí. Celkově však panovala vysoká mortalita, průměrná délka života byla relativně krátká. O to šílenější je poté 20. století – existovalo zdravotnictví, sofistikované metody. Přesto se v období nacismu a komunismu pachatelům ubližovalo poměrně silně,“ podotýká s odkazem nejen na samotné provedení trestu smrti.
Proměny za Josefa II. a T. G. Masaryka
Trest smrti měl v české historii dlouhodobou tradici. První předěl však nastal s dobou Josefa II. „Popravy měly být spojeny s výjimečnými případy. Trest byl spojen s dnes označovanou protistátní trestnou činností. Josef II. měl teorii, že když jde někdo proti panovníkovi, tak by měl spíše jít do blázince než být popraven. Po smrti Josefa II. se však vše změnilo,“ konstatuje odborník.
ČTĚTE TAKÉ: Jako Olga Hepnarová. Vraždící řidič dostal trest smrti, po zabití pěti lidí rozhazoval peníze
Nastala francouzská revoluce a trest smrt se navrátil. „Ve většině případů se prováděl oběšením, v době stanného práva, za mocnářství, se vykonával i zastřelením. Na konci 19. století byla úvaha, že by měl být trest smrti spojen pouze s nejzávažnějšími činy: velezradou a vraždou, zejména tou zvlášť trýznivou. Tyto úvahu však nedošly odezvy,“ uvádí.
Reálný vývoj poprav byl takový, že vždy bylo vymezeno, kdy může být udělena. Jednalo se o mimořádný absolutní trest. „V roce 1918 bylo převzato rakouské právo v Čechách, Moravě a Slezsku, uherské zase na Slovensku. V éře první republiky se v rakouské tradici pokračovalo. Tresty smrti se vykonávaly, byly zde ale někteří odpůrci, jež se proti němu vymezovali. Hovořili s racionálním argumentem, že trest smrti neznamená pokles zločinnosti, nemá v tomto směru dopad,“ sděluje.
Prezident Tomáš Garrigue Masaryk se v něčem podobal Josefu II. „Tresty smrti se sice za první republiky dávaly, Masaryk však mnohdy využil oprávnění prominutí trestu. Jednalo se o výjimečné, nejtěžší zločiny. Ze statistiky vyplývá, že šlo o stovky prominutí vůči jednotkám reálně vykonaných rozsudků,“ pokračuje.
Jenže pak přišel protektorát a éra trestu smrti dosáhla úplně jiné dimenze.
Jako návrat do středověku
Byla to úplně jiná doba. „Němci začali importovat říšsko-německé trestní právo. Trest smrti byl přítomen, existovalo však několik dimenzí. Mohlo vás zatknout gestapo, někde vás umučili, což není trest smrti z hlediska, jak to chápeme nyní – že nastane trestní řízení a následně výkon trestu, tedy smrt. Zde hovořím o takzvaném zvláštním zacházení. Příkladem je Pankrácká sekyrárna (tři cely pankrácké věznice, v nichž byly za nacistické okupace gilotinou popravovány osoby obviněné z takzvané ‚protiříšské činnosti‘, pozn. red.). Dá se říci, že pokud v po bělohorské době byly tresty smrti mrzačící, tak z hlediska psychologického byla německá éra nejhorší,“ líčí Kolumber.
Situace probíhala následovně: osoby, které Němci označili za viníky trestné činnosti, přišly k soudnímu jednání. To trvalo velmi krátkou dobu – zeptali se: „Vinen, nebo nevinen?“ Načež vyhlásili rozsudek. Hned poté se odrhnul závěs do druhé místnosti, kde byla gilotina: a došlo k výkonu trestu.
„Pro ‚pachatele‘ – označovat ho tak je diskutabilní – to bylo dost obtížné. Druhou polohou trestů smrti za nacismu bylo psychologické působení na obyvatelstvo: to ilustruje i film Vyšší princip, kde se četly seznamy popravených. Skutečně šlo o to, aby se v populaci vyvolal strach,“ pokračuje historik.
Na popravu Karla Hermanna Franka se rozdávaly lístky, aby byli všichni lidé uspokojeni. Ve Zlíně se zase v neděli před fotbalovým zápasem popravili bývalí členové gestapa.
S poválečným obdobím přišla éra retribuce – podle dekretu prezidenta o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů.
„A to buď před mimořádnými lidovými soudy nebo národním soudem, kde se řešily osoby, které se dopustily trestné činnosti v době ohrožení republiky. Ačkoliv skutkové podstaty byly různé, popravy se většinou prováděly oběšením, a to zejména v Praze. Na popravu Karla Hermanna Franka (státní tajemník Úřadu říšského protektora, pozn. red.) se rozdávaly lístky, aby byli všichni lidé uspokojeni. Na Moravě ve Zlíně se zase v neděli před fotbalovým zápasem popravili bývalí členové gestapa. Doba byla specifická,“ konstatuje soudce.
Velké procesy aneb Kdo drží otěže moci
Nastal však rok 1948, k moci se dostali komunisté, již nadúživali trestně-právních nástrojů, a to zejména na přelomu 40. a 50. let.
„Je nutné odlišovat dvě kategorie: první je běžná kriminální činnosti, typicky tedy vraždy, a to ty zvlášť surové. Pak byl však samostatný okruh, a to politické trestné činy. Stát, aby vyvolal strach, a Sověti deklarovali, že to jsou oni, kdo drží otěže moci, zahájili éru velkých procesů,“ vysvětluje Kolumber.
Milana Horáková, generál Heliodor Píka, Jan Buchal, Záviš Kalandra a řada dalších. Tito lidé se stali oběťmi politických procesů. „Statistiky říkávaly, že v éře komunismu bylo popraveno zhruba 230 osob, kolem 40 z nich bylo nepolitických. Tedy, většina lidí byla popravována na základě politických trestných činů – většinou, jak došlo k uvolnění, tak prohlásili, že to byla chyba,“ pokračuje.
Trest smrti byl většinou vykonáván oběšením. „Probíhalo to na složitém zařízení. Za komunistů byla podstata taková, že osoba neměla zemřít tím, že si zlomí vaz. Nemělo to být rychlé. Zařízení fungovalo tak, že se reálně oběsili. Několik desítek minut se osoba dusila – a aby tato forma vedla k finálnímu potrestání pachatele, předcházelo jí například to, že odsouzeným neumožnili mluvit s rodinou. U Horákové se připomíná, že napsala dopisy příbuzným, ty jim však byly předány po roce 1989. I tohle bylo ze strany komunistů poměrně oblíbené,“ podotýká.
Oběšení vojáka? Ponížení
V moderních dějinách se popravovalo zejména dvojím způsobem: oběšením a zastřelením. „Zastřelení bylo považováno za rychlejší formu. Například Němci za války obviněné také stříleli: většinou nastoupila komanda, načež zastřelili odsouzené. V normálním prostředí – bez nacismu – byla poprava zastřelením primárně určována vojákům. Byly zdokumentovány případy, kdy, aby vojáka ponížili, tak jej nezastřelili, ale popravili oběšením. Odepřeli mu vojenskou čest, kdy měl být jako voják zastřelen,“ vysvětluje Kolumber.
Komunisté. Trest smrti posunuli v negativním slova smyslu. Korunovali ho na vyšší úroveň tím, že nechávali pachatele udusit.
Ve středověku byl cíl trestu smrti prostý: ať je co nejtrýznivější a odstraší i veřejnost. Po Rakousku-Uhersku se jednalo o formu trestu – hlavně ať je to efektivní, v čemž pokračovala i první republika. V protektorátu popravy představovaly zvrácený německý přístup. V období retribucí nešlo o divadlo pro lidi, ale spravedlnost. A pak komunisté: „Trest smrti posunuli v negativním slova smyslu. Korunovali ho na vyšší úroveň tím, že nechávali odsouzené udusit.“
I v těch nejhorších dobách však kati dokázali alespoň částečně projevit soucit. „Pokud chtěl pachateli vyjít vstříc – z jakéhokoliv důvodu, tak například, když se jednalo o upálení, tak hranici umístil tak, aby se dotyčný nejprve přidusil zplodinami. V době, kdy k němu dosáhlo hoření, byl již v bezvědomí. Těžko však usuzovat, zda se jednalo o systémové opatření, nebo mu ten, kdo hranici stavěl, chtěl ulehčit smrt. Pokud měl být například popraven někdo urozený – jehož rod kat uznával – tak si mohl naostřit nůž či sekeru a rozsudek vykonat na jeden tah,“ doplňuje soudce.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Rok 2022 byl v USA rokem zpackaných poprav, uvádí studie. Kdo unikl trestu smrti?
Finální změna nastala po roce 1989. „Československo chtělo vstoupit do Rady Evropy, která trest smrti zakazovala. Poslední trest smrti byl vykonán v červnu 1989, na Slovensku. Popraveným byl trojnásobný vrah. Jednalo se o fázi, kdy byli trestáni primárně pachatelé závažné trestné činnosti,“ uzavírá Kolumber.
Mohli jste přehlédnout: Ve věznicích nejsou sebevraždy výjimkou. Podrobnosti můžete zhlédnout ve videu přiloženém níže.
