Nechtěl jsem číst zprávy typu „Je mi to tak líto“, řekl Zverev po prohraném finále

Alexander Zverev po prohraném finále tenisového US Open v New Yorku na kurtu brečel. Zlomily ho emoce, když děkoval rodičům a týmu. Věděl, že propásl dosud největší životní šanci stát se vítězem jednoho ze čtyř grandslamových turnajů.

Vzápětí se však oklepal, poblahopřál rakouskému vítězi Dominicu Thiemovi a pro německá média již téměř v klidu vykládal o svém prohraném finále, ve kterém vedl dva nula na sety a měl výhodu i v tom třetím. Sportovně uznal sílu soupeře, dokonce řekl, že Thiem chtěl titul zřejmě víc než on sám. A proto zaslouženě vyhrál. Mluvil také o tom, že je přesvědčený, že jednou turnaj velké čtyřky Australian Open, Roland Garros, Wimbledon a US Open vyhraje.

Blíží se k tomu poté, co před dvěma roky jako jedenadvacetiletý vyhrál překvapivě finále ATP v Londýně. Letos zaznamenal největší průlom, když na lednovém Australian Open prošel do semifinále. Nyní v New Yorku do finále. A za 14 dnů by měl odstartovat v náhradním termínu kvůli koronaviru Roland Garros. Největší antukový turnaj na světě, tedy na povrchu, na kterém Zverev v německém Hamburku vyrůstal.

Tenisovou kariéru měl Alexander vlastně předurčenou, protože hráli oba jeho rodiče, otec dokonce reprezentoval bývalý Sovětský svaz v Davisově poháru. V roce 1991 však z politických důvodů odešli do Německa.

Dokážete určit moment, kdy se finále US Open proti Dominicu Thiemovi zlomilo?
Vést 2:0 na sety a ještě mít výhodu vyhraného soupeřova servisu ve třetím setu ve finále grandslamu a pak prohrát, není jednoduché. Tedy takovou porážku strávit. Zápas se otočil, když mi Dominic sebral ve třetím setu poprvé podání. Pak on začal hrát výrazně lépe, já výrazně hůře. Ale přesto jsem pak měl ještě dost šancí, abych zápas vyhrál.

Dominic Thiem po zápase mluvil o tlaku, který ho sužoval. Co jste si myslel, když jste vyhrál první dva sety?
Byl jsem velmi blízko stát se vítězem grandslamového turnaje. Pár her, možná pár bodů. Co mě nejvíce zlobí, není třetí set, ale ten pátý. V něm jsem měl tolik šancí, ale ty jsem nevyužil. Je mi 23 let, nemyslím si, že to byla moje poslední šance. Věřím, že jednoho dne nakonec nějaký grandslam vyhraji.

Zápas se otočil, když mi Dominic sebral ve třetím setu poprvé podání. Pak on začal hrát výrazně lépe, já výrazně hůře.

Můžete si z takto prohraného finále vzít i něco pozitivního?
To je předčasná otázka. Kdyby padla za dva tři dny, tak… Musím si vše v sobě nejprve všechno zpracovat.

Thiem přiznal, že byl neuvěřitelně nervózní. Můžete popsat, jak to bylo u vás?
Jasně že jsem byl také nervózní, ale měl jsem to pod kontrolou. Jen bohužel už ne v samém konci. Ale to se prostě stává. Jsem pevně přesvědčený, že toto nebylo moje poslední grandslamové finále a jistě dostanu další šanci, abych to napravil.

Co podle vás nakonec skutečně rozhodlo?
Sám nevím. Byl jsem pár bodů od vítězství. O to je to celé horší, nepříjemnější. Ale musím s tím žít. Řečmi se nezlepším.

Dominic Thiem se na konci potýkal s křečemi. Jak těžké bylo finále po fyzické stránce?
Velmi, velmi těžké. O každý bod jsme bojovali v dlouhých výměnách. Bylo patrné, jak velkou roli hrály nervy. Na konci jsem dostával křeče do levého lýtka, takže jsem nemohl tak přesně podávat. Pro nás oba to byl velmi intenzivní zápas, který mohl vyhrát jen jeden. Jakkoliv. Dominic si ten titul zasloužil, pravděpodobně víc než já. Proto ho také vyhrál.

Jaké jste zaznamenal reakce na svou porážku?
Zatím žádné, protože mám ještě vypnutý mobilní telefon. Nechtěl jsem hned po zápase číst ty SMS zprávy typu: „Je mi to tak líto.“ Ale samozřejmě na to doje, také na kontakt s rodinou. Co mám dělat, přece se neschovám.

Při zápase se často rozčilujete tak, až zničíte raketu. Co říká vaše matka takovým výbuchům vzteku?
Máma se na zápasy nedívá. Ale jinak je má prý ráda a říká mi, že pocity musejí ven, abych se pak cítil lépe.

Kolik raket za rok zničíte?
Tak kolem 80. Podle toho, jak hraji. Někdy to jde rychleji. Ale i když jsou v pořádku, každé tři měsíce si beru nové.

Vaše německá kolegyně Andrea Petkovičová říká: Během zápasu udělám tisíc rozhodnutí, kterých potom lituji. Pro rozptýlení pak sleduje horory. Jak zpracováváte porážky vy?
Jsem pragmatičtější a jdu hned trénovat. Nebabrám se v tisíci rozhodnutích, ale hledám, co jsem v jedné nebo dvou klíčových situacích udělal špatně. Pokud by člověk v tenise přemýšlel nad každým špatným rozhodnutím, mohl by si s tím lámat hlavu 50 let.

Pocházíte z tenisové rodiny, váš o deset let starší bratr Michail je také profesionálním tenistou. Ale nedosáhl takových výsledků jako vy. Žárlí na vás?
Ne, nikdy jsem neměl ten pocit. Naopak se raduje, když vyhraji. Hrál jsem proti němu ve svých 14 a 16 letech a v obou případech jsem prohrál.

Na okruhu ATP jste se v kariéře potkali jedinkrát a ve Washingtonu jste před dvěma roky vyhrál 6:3, 7:5. Nic se ve vašem vztahu nezměnilo? A jaké to vlastně bylo hrát proti bratrovi?
Samozřejmě se nezměnilo vůbec nic. A bylo to pěkné, když jsme spolu stáli na kurtu. Ale hrát proti bratrovi je přece jen jiné než proti jinému soupeři, na jedné straně divné, na druhé příjemné. Ne, žádná závist. U nás je to jiné, protože jsem o deset let mladší. Já jsem byl vždy takový mazánek. (smích)

Nebabrám se v tisíci rozhodnutích, ale hledám, co jsem v jedné nebo dvou klíčových situacích udělal špatně. Pokud by člověk v tenise přemýšlel nad každým špatným rozhodnutím, mohl bych si s tím lámat hlavu 50 let.

S bratrem jste navíc tréninkovými partnery a sousedy. Hádáte se někdy?
Ale ano. Tak deset minut, pak se tomu smějeme. Že bychom spolu nemluvili třeba den nebo by bylo mezi námi dusno, to se ještě nestalo.

Prý spolu také často hrajete basketbal?
To ano. Vždy najdeme někoho a hrajeme pět proti pěti. A vždy jde o všechno. Jsme soutěživí a velmi se u toho bavíme. Pokud nejsme na tenisovém kurtu, tak vymýšlíme všechno možné, kde bychom spolu mohli něco hrát. A je jedno, jestli jsou to karty anebo hra, kdo dřív najde v supermarketu tu či onu věc. Jsme jak dvanáctileté děti. Tak to prostě je v naší rodině. A kdo vyhraje, nemluví další tři hodiny o ničem jiném.

Takže potřebujete k životu adrenalin?
Kdybych měl u moře možnost jít si zaplavat se žraloky, chtěl bych to zkusit. Musím pořád něco dělat, abych se unavil.

Jak ochotný jste riskovat?
Na wakeboardu nebo při potápění jsem opatrný. Před žralokem bych se přece jen asi neochránil, protože jemu by bylo jedno, jestli by pokousal mě nebo někoho jiného. Ale některé sporty vynechávám. Například nelyžuji.

Takže před turnaji zvolníte a více se opatrujete?
Ne. Není to tak, že bych před důležitými turnaji ležel v posteli a hrál scrabble. Nebo že bych jezdil jen výtahem, abych neupadl na schodech. Výtahem jezdím, protože jsem líný.

Vaši rodiče jsou bývalí tenisté, otec nastupoval za bývalý Sovětský svaz v Davisově poháru. Co jste si z jejich hry vzal a jak vás formovali?
Od mámy jsem se dříve učil techniku. A táta je podle mě nejlepším trenérem pro začínající tenisty. Jsem mu velmi vděčný. Umí se přizpůsobit charakteru hráče i jeho individuálním potřebám. Bratr je levák, hodně chodí na síť a útočí. Já hraji pravou rukou od základní čáry. Dva takové hráče je nutné trénovat zcela odlišně.

Odborníci se přou, jaký podíl na úspěchu má genetika a jakou roli při něm hraje práce. Co si myslíte vy?
Odhaduju pět procent talent a 95 procent dřina. Někteří hráči jako Nick Kyrgios mají více talentu, ale tolik nepracují. Ano, samozřejmě mi pomohly také geny, protože oba rodiče sportovali. Určitou výhodu mám i ve své výšce 198 centimetrů, ale když se nepracuje, tak nic nepomůže.

Trefil jste se do generace tenistů, kteří v posledním desetiletí sbírali většinu grandslamových titulů a daří se jim i po třicítce. Vašemu vzoru Rogeru Federerovi je 39, Rafaelu Nadalovi 34 a Novaku Djokovičovi 33. Nebojíte se, že budou hrát až do padesáti?
Mohou to klidně zkusit. Bude mi potěšením.

Není to tak, že bych před důležitými turnaji ležel v posteli a hrál scrabble. Nebo že bych jezdil jen výtahem, abych neupadl na schodech. Výtahem jezdím, protože jsem líný.

Jako rodina držíte při sobě. Kdo s vámi cestuje po turnajích?
Táta Alexander jako jeden z trenérů, pak David Ferrer jako druhý trenér. Občas jede i máma Irina. Případně bratr Mischa, pokud míří na stejný turnaj. K tomu můj fyzioterapeut, kondiční trenér a pes Lövik.

S kolika kufry jezdíte?
Já sám mám tři na své věci – tenisové s oblečením a botami, k tomu tašku s raketami a příruční zavazadlo. Všichni ostatní mají své věci a k tomu vozíme skládací masážní lehátko. A psa. (smích) Není toho málo, proto vždy platíme nadváhu. Kolik přesně, nevím, ale je to hodně.

To musí být někdy problém i dostat se společně do restaurace na jídlo…
Někdy. Ale vždy to nějak vyřešíme. Pro svou pohodu mám rád kolem sebe velkou skupinu. A s lidmi, se kterými pracuji, jsme také přátelé, dobře si rozumíme.

Jste společenský typ?
Ano, v tom se liším od bratra. Ten je uzavřenější, rodinný typ. Rád si povídám s cizími lidmi a nemám problém s nimi navazovat kontakt. I když se neznáme, za pět minut jsme přátelé. A když chci mít klid, tak se odpojím a jdu se podívat na film.

Vyrůstali jste v Hamburku, bydlíte v Monaku. Vedle vás žije bratr s rodinou, ve stejné ulici také Novak Djokovič či bývalý pilot formule 1 Nico Rosberg. Taky taková sportovní rodinka.
A to není všechno. Kousek bydlí také Stan Wawrinka a Caroline Wozniacká. Chodíme do stejného fitness studia. Každou půlhodinu někoho potkám. A tak je to pro mě dobře, protože těch devět měsíců, kdy tam nejsou turisté, je Monako extrémně klidné.