Je šest hodin ráno, výčepní Žaneta z ostravské pivnice Venuše právě odmyká hospodu. Dříve to ani nešlo, restaurace mohou otevírat až v šest, a to po pauze, která trvala od 14. října. Přijde vůbec někdo tak brzo? „V půl sedmé bude plno,“ prorokuje číšnice. První host vejde přesně osm minut po šesté. „Už mi to chybělo,“ těší se na pivo železničář Roman Dluhoš.
V Ostravě se v šest ráno chodí na pivo od nepaměti. Minimálně od té doby, kdy se ve městě roztočila kola těžních věží a rozžhavily vysoké pece. Uhlí už se ve městě sice netěží od roku 1994, ale ranní žízeň zůstala. První host v pivnici Venuše v Ostravě-Hrabůvce je železničář. „Po noční sem chodím mnoho let, už mi to chybělo, hlavně ta chuť kvalitního čepovaného piva,“ těší se na zlatavý mok 52letý Roman Dluhoš.
6:10, radost z čepovaného, smutek z mrtvých
Pivo ve dvou minutách přistává na stole. Tankové. „Je výborné,“ pochvaluje si štamgast a vytahuje noviny. Tohle je ranní rituál, který mu byl od 14. října zapovězen, když vláda nechala kvůli infekční nemoci COVID-19 uzavřít všechny výčepy, restaurace i bary. „Jsem pivař, je to fajné,“ pochvaluje si Dluhoš návrat starých časů. Ale hned také zapochybuje. „Čísla nejsou nejlepší. Jestli ti mrtví nepůjdou dolů, tak se do Vánoc všechno zase zavře,“ odhaduje.
K nemoci COVID-19 má respekt a rozhodně ji nepovažuje za chřipečku. „Mezi železničáři toho bylo dost a mám i známé, kteří skončili v nemocnicích. Naštěstí všichni přežili,“ vypráví Dluhoš. Počet obětí, kterých je nyní 8 515, ho vlastně děsí. „Je to neštěstí,“ říká. Přesto věří, že se u piva nenakazí, jinak by se ve Venuši neusadil. Česká republika je přitom jedinou zemí v Evropě, která si s tak vysokým počtem obětí i nakažených dovolila otevřít hospody. A to se u nás vypije nejvíc čepovaného piva na hlavu ve světě.
Pivnice Venuše stojí na sídlišti, je to velký výčep, který pojme desítky hostů, teď je ale každý druhý stůl obepnut bezpečnostní páskou. Pravidla říkají, že uvnitř restaurací mohou sedět maximálně čtyři hosté u stolu, přičemž kapacita podniku může být zaplněna jen z poloviny.
6:15, covid řádí v rodině
Je šest hodin a patnáct minut a do Venuše přichází druhý host. „Pamatuji, když to tady byla výhradně hornická hospoda, po noční tu bylo narváno. Kolikrát mě sem máma poslala před obědem pro tátu, který také dělal na šachtách,“ vzpomíná 46letý Tomáš Novotný. „Já jsem na noční nebyl, ale mívám špatné spaní, tak jsem si zvykl tady chodit na čepované už brzy z rána,“ vypráví.
Ani Novotný není přesvědčen, zda vláda udělala dobře, když hospody otevřela. „Abych řekl pravdu, klidně bych to doma ještě pár týdnů vydržel. Když navíc pijete jen lahváče, tak hodně ušetříte,“ přemítá. Starý zvyk je ovšem železnou košilí. „Mám to tady rád,“ přiznává. Zákeřná infekce ale zrovna řádí i v jeho rodině. „Onemocněl brácha s manželkou a v sobotu to dostal i jejich syn. Všichni tak musí být v karanténě,“ líčí. Průběh nemoci je zatím mírný.
6:30, Venuše se rychle plní
Těsně před půl sedmou se začne výčep Venuše rychle plnit, přicházejí dělníci z noční směny v průmyslové zóně Hrabová. „Děláme tam na lince, na pivo jsme chodívali po každé noční směně,“ říká čtveřice chlapů, která ale nechce být na snímku. „Rodina nemusí vidět, že si dáváme pivo už v šest ráno,“ smějí se.
Chlapy mrzí, že si nemohou sednout k jednomu stolu s kolegyněmi. Holky z průmyslové zóny si tak musí dřepnout k jinému stolu. Na čepované v oblíbené hospodě se moc těšily. „Konečně. To není jak lahváč někde na mrazu,“ libují si. Venku jsou čtyři stupně pod nulou, sněží a navíc je tam v tuhle hodinu ještě úplná tma. Uvnitř v knajpě je příjemně, nikdo nemusí sedět v roušce. Není to ovšem pivo bez rizika. „Tak jak před tu zk…enu pandemii, to zme byli klidnějši,“ uleví si v ostravštině jeden ze štamgastů.
V půl sedmé a pět minut je kapacita výčepu takřka naplněna. První z ranních pivařů už se ale chystají k odchodu, takže může dojít k výměně stráží. Hospoda má kapacitu sto míst, teď tu může sedět jen padesát hostů najednou. „Díky za ně. Bez tringeltů jsem teď brala hodně malé peníze,“ raduje se číšnice Žaneta.
