Nejsem Krpálek, aby mě každý poznal na ulici. Medaili nosím v kapse, říká stříbrný Rohan

„Medaile je magnet, ale jinak si myslím, že lidé vůbec netuší, kdo jsem. Nejsem Lukáš Krpálek, aby mě každý poznal na ulici. Doufám, že to nepřijde,“ řekl v Novém dnu stříbrný medailista Lukáš Rohan s tím, že ve svém okolí má ale po příletu z Tokia výrazně vyšší pozornost, než byl zvyklý.

Kam si cenný kov „uklidí“, zatím neví. „Zatím jsem nad tím nepřemýšlel. Medaili pořád nosím v kapse nebo schovanou v batohu. Asi nejsem člověk, který by ji potřeboval mít někde na očích. Dám si ji asi někam do skříně nebo do šuplíku, a když bude potřeba, rád ji vyndám,“ zamyslel se a dodal, že medaile sama o sobě neznamená tolik.

Podle Rohana je totiž splněným snem spíš všechno okolo, co díky stříbrnému úspěchu zažil a zažívá. „Dokázal jsem mnohem víc, než jsem kdy čekal. Ale rozhodně to tím nekončí. Chci jet ještě dál a třeba i zkusit zabojovat o něco víc,“ upozornil v pořadu.

Po závodu mi trvalo, než se zorientuji

Rodák z Mělníka se bezprostředně po projetí cíle zařadil na druhé místo a musel čekat, zda se na medailových pozicích udrží. Když závod dojel, trvalo mu, než se zorientoval ve výsledkové tabuli. „Hledal jsem, kde je čas a na jakém jsem byl aktuálně pořadí,“ vyprávěl. Na tabuli u jeho jména po dojezdu svítila velká dvojka.

Předem si jako cíl určil, aby dojel kolem 100 vteřin. Věděl, že pak bude spokojený, ať závod dopadne jakkoliv. „Tím, že jsem tam měl jeden dotek, o kterém jsem věděl, tak jsem byl sám se sebou natolik spokojený, že mi v tu chvíli bylo trochu jedno, jak dopadnu,“ přiznal v Novém dni. Jeho čas nakonec i s chybou činil 101,96 sekundy.

Od otce jsem to schytal

Medailí navázal na úspěchy svého otce a zároveň trenéra, který má dva cenné kovy z olympiády. „Předpokládám, že mou jízdu pozoroval velmi bedlivě. Finálovou jízdu jsme hodně řešili a plánovali, jak pojedu. Překvapilo mě, že když pak za mnou přišel do cíle, byl opravdu nadšený a gratuloval mi. On takhle spokojený moc často nebývá, takže si toho cením. Mockrát jsem ho takhle nezažil,“ upřímně přiznal kanoista.

V úterý v pražské Troji oslavil svůj úspěch spolu s Jiřím Prskavcem, který v Tokiu získal zlatou medaili. Otcové obou úspěšných olympioniků jsou zároveň i jejich trenéři a přede všemi analyzovali jejich finálové jízdy.

„Tam jsem to opravdu schytal. Chyb bylo dost, ale u vodního slalomu podle mě neexistuje dokonalá jízda, vždycky je tam tolik proměnných, že to může být svým způsobem lepší. Mám ještě velký prostor, jak se zlepšit, takže mám motivaci i do dalších let,“ popsal Rohan s tím, že oslav a mediálních povinností je po návratu z her tolik, že na to nebyl připravený. „O to je to ale hezčí,“ usmál se.

Jířa chtěl být nejlepším kajakářem, já to tak neměl

V Novém dni mluvil i o vztahu právě se zlatým medailistou Jiřím Prskavcem, se kterým se znají celý život. „Jířa chtěl být odmala tím nejlepším kajakářem na světě. Já jsem to tak neměl, dělal jsem to spíš kvůli těm lidem a kvůli tomu, že jsem v Troji trávil hodně času a chtěl jsem to zkusit,“ přiznal Rohan.

Získat medaili na olympiádě chtěl prý hlavně kvůli Prskavcovi, protože si na to jako malí hráli. „Později jsem ale zjistil, že mě baví sportovat a jezdit na vodě a že bych chtěl i něčeho dosáhnout,“ upozornil zároveň.

Po příletu si dává dva týdny volna, pak ho čekají dva závody světového poháru a poté mistrovství světa. Studuje žurnalistiku a rád by se jednou stal sportovním novinářem. „Přiznám se, že poslední půlrok moc nestuduju. Mám rozdělanou diplomovou práci, ale dlouho jsem ji neotevřel. Rozhodně to ale chci dokončit a je pravda, že je to mým cílem a snem být někdy třeba za moderátorským stolem. Zatím ale ještě chci nejdéle pádlovat,“ zdůraznil Rohan ve vysílání CNN Prima NEWS.