Nejslavnější český cukrář Josef Maršálek pekl pro britskou královnu

Pocházíte z malé vesnice Kyžlířov, kde žije asi 150 obyvatel. Z kraje, který nepatří mezi příliš bohaté. Bylo to tvrdé dětství?

Ta obec leží v bývalých Sudetech. Moje rodina patřila mezi první osadníky po druhé světové válce, která ji šla znovu osídlit. Všechno bylo vybydlené, zničené... Z těch pár desítek lidí, co v ní dnes bydlí, představuje skoro polovinu moje příbuzenstvo. Každá chalupa je v podstatě Maršálkova (smích). Že bych měl chudé dětství, to nemůžu říci. Naopak bylo krásné, ukázkové, pohádkové. Všechno, co jsme potřebovali, jsme jako malí měli. Neobklopoval nás majetek, ale láska.

Co z vás rodiče chtěli mít?

Asi v šesti letech jsem jim řekl, že chci dělat to, co paní učitelka nebo paní ředitelka na základní škole umění. Když jsem se v patnácti letech rozhodoval, kam jít, už jsem věděl, že chci být gastronom a cukrář. Ale jak jsem se dobře učil, měl jedničky a vyznamenání, do hudebky jsem chodil, tak si na ta má slova naši vzpomněli a usmysleli se, že bych se měl stát učitelem. Tudíž jsem místo hotelovky skončil na gymplu. Přitom pocházím ze zemědělské rodiny, takže jsem jako dítě pracoval na poli. Všechno jsme měli vlastní.

Ve vašich snech vás tedy nepodporovali?

Nebyl jsem revolucionář, který by se vzpíral rodičům. Dodneška uznávám autority, starší lidi, mám před nimi pokoru. Gymnázium jsem dokončil a hlásil se na tři vysoké školy, obor animace. Ani na jednu jsem se nedostal, nastoupil jsem proto na základní uměleckou školu, na které jsem rok skutečně učil. Chodil jsem po různých pobočkách, týdně jsem měl v nohách kolem čtyřiceti kilometrů. Pamatuji si, že tehdy byla opravdu krutá zima, snad nejhorší za třicet let. Kolem silnice ležely pětimetrové závěje sněhu. Za krátkou dobu jsem pochopil, že učení dětí není pro mě, že takhle žít nemůžu. Moje noční můra byla, že bych každý rok opakoval stále to samé, akorát vždy jiným žákům. Asi bych uvnitř umřel a živořil.

Nebyl jsem revolucionář, který by se vzpíral rodičům.

Rozhodl jste se změnit zaměstnání a odešel do Prahy. Jak vaše rozhodnutí přijali doma?Od táty přišla podpora, z máminy strany ne... Ona potřebovala nás, děti, kontrolovat, mít u sebe. Dokonce vyhrožovala, že si něco udělá, když odejdu. Ale já věděl, že musím pryč. Věřil jsem, že si nic neudělá a na konci školního roku se sbalil a 1. července odjel.

Nakonec jste odcestoval do Anglie, původně na šest týdnů, ze kterých nakonec bylo více než deset let. Jak se stalo, že jste se dostal až k britské královně, pro kterou jste pekl?

Do Buckinghamského paláce jsem se dostal úplným omylem. Upsal jsem se pracovní agentuře, která mě každý týden vyslala na jiné pracoviště. A  jednou jsem se ocitl i tam. Pekl jsem vdolky k odpolednímu čaji.

Co má ráda královna?

Pořád to samé. Je pověstná tím, že jídlu nedává vyšší hodnotu, než že jíst je potřeba, abychom žili. Já to mám přesně naopak. Má ráda právě vdolky, nepečený sušenkový dort s čokoládou. Chutnají jí anglické tradiční věci, jako jsou hrušky pošírované v červeném víně, k nimž si dává vanilkovou zmrzlinu. Ale proslýchá se, že zákusky spíše drobí svým psům, ani je nejí.

Sedm let jste pracoval v nejluxusnějším obchodním domě Harrods v Anglii, jehož majitelem v té době byl Mohamed Abdel Moneim Fayed, jehož syn Dodi zemřel při autonehodě s princeznou Dianou. Potkal jste se ním osobně?

Ano. Byl jsem i u něj v rezidenci jako privátní šéfkuchař na jeho párty. Setkal jsem se s celou jeho rodinou. Čím více lidé umějí, znají a mají, tím jsou normálnější.

Prodávají se tam ještě dnes některé ze zákusků, které jste v Harrods vymyslel a zavedl během svého působení?

Naposledy jsem tam byl loni v říjnu a zhruba třetina zákusků stále pochází ode mne. V Harrods jsem strávil  nejkrásnější roky svého života. I když to bylo náročné, moc rád na to vzpomínám. Když jsem odcházel, zaměstnali na moji pozici dva a půl člověka, protože to obrovské množství práce se nedalo v jednom utáhnout.

Dva roky jste pak strávil v Indii. Tam jste se naučil co?

Jel jsem se tam naučit zpomalit a mentálně si odpočinout. Dalším důvodem bylo, že můj bývalý kolega z práce a kamarád z Harrods, který byl Ind, se vrátil domů a otevřel si se svou ženou malou cukrárnu. To byl rok 2012. Dneska zaměstnává asi 300 lidí a patří mezi nejúspěšnější na světě.

Pak jste se vrátil do ČR s úžasnými referencemi. Přijali vás všichni s otevřenou náručí?

Musím říci, že ne. Střet s realitou byl tvrdý. Já byl nabuzený, jaké se budou dít divy, začal podnikat, ale nastavení společnosti tomu vůbec neodpovídalo. Asi rok mi trvalo akceptovat, že se to dělat nedá. Stálo mne to spoustu času, energie i peněz. Třeba se stalo, že můj bratranec se ženil, já se za ním chystal vyrazit v sobotu brzy ráno, ale ve dvě v noci mi přišla SMS zpráva od manažera kavárny, že už nepřijde do práce, takže ten den neměl kdo otevřít. Pro mě neexistovala varianta, že bych se odjel bavit na svatbu a bylo zavřeno. Ještě v noci jsem napsal kamarádce, ať se krásně obleče a přijde na devátou, že budeme číšníci. Ten den jsme měli největší tržbu a užili jsme si to. Poslední říjnový den jsem po dvaceti letech tvrdé práce neměl dost peněz, abych zaplatil nájem. V listopadu se ozvali z nakladatelství, že by chtěli vydat můj životopis. Sice jsem chtěl raději napsat cukrářskou knihu, ale oni na tom trvali. Když jsem jel od nich ze schůzky, ozvalo se jiné nakladatelství, a to už moji nabídku přijalo. Od té doby už se můj život obrací správným směrem.

Před pár dny jste se oženil, pekl jste si na vlastní svatbu sám?

To by bylo hrozně smutný, takže ne (smích). Když znáte nejlepší kuchaře, pekaře, cukráře na světě, kteří vám potom pečou na vaší hostině, tak je to jednoduché.

Tu práci jsem si vymodlil, vydupal, vykřičel a dokonce jsem se kvůli ní byl ochoten i všeho vzdát.

Pečete i doma?

To zase jo. U nás je vždycky něco dobrého. Není toho třeba moc, ale chutná to. Dost často dělám třeba vánočku. Tu práci jsem si vymodlil, vydupal, vykřičel a dokonce jsem se kvůli ní byl ochoten i všeho vzdát. Je to můj život, neberu ji jako zaměstnání, ale radost.

Váš partner se od doby, co vás potkal, prý nemůže vejít do oblečení...

On říká, že než jsme se poznali, tak měl v lednici jenom světlo a kečup a nějakou zeleninu pro morčata. Ale spíš je to sušičkou, která oblečení smrskává. Vánočky za to nemůžou(smích).

Stane se vám ještě, že vám při pečení, ať už s máslem nebo cukrem, ujede ruka?

Rád tam toho dávám dost, víc než musí být. Že bych se v poslední době šeredně spletl, to si ale nevzpomínám.

S partnerem chcete mít děti. Až budou mít jednou svůj sen, co jim řeknete?

Aby si za ním šly za každou cenu.

Josef Maršálek (38)

Český pekař a cukrář. Vyrůstal v malé vesnici jako jeden ze čtyř sourozenců. Na přání rodičů vystudoval gymnázium, teprve poté si splnil svůj sen a vyučil se v oboru. Během dálkového studia vysoké školy hotelové začal pracovat v zahraničí, nejprve v Bathu, ke konci studií pak v londýnském obchodním domě Harrods. Získal ocenění kuchaře i manažera roku. Jeho dezerty odebírala i britská královská rodina. Vydal několik knih a provozuje kurzy pečení.