Cynismus a nenávist. Odcházející šéf činohry se pustil do vedení Národního divadla

K rozhodnutí opustit post šéfa činohry Národního divadla vás přiměla protestní iniciativa Ne!musíš to vydržet. V ní studenti DAMU otevřeně mluví o šikaně a sexismu ve škole. Co konkrétně bylo pro vás tou poslední kapkou?

Najednou jsem si uvědomil, že jejich příběhy jsou i moje zkušenosti z dob studií, že se na té škole za ta léta nic nezměnilo. Činoherní katedru vede stejný člověk přes dvacet let. Ten je teď zároveň i můj šéf. Všechno se mi spojilo. Už jsem v tom nemohl dál pokračovat.

Najednou? Po tolika letech v divadelním provozu?

Když jste tak dlouho v manipulativním prostředí a chcete něčeho profesně dosáhnout, pomalu přejímáte ten zvláštní cynismus oficiálního establishmentu. A buď jedete s ním, anebo jste takzvaně obtížný. V Národním divadle jsem si připadal, že obtížný jsem a že výhra v konkurzu byla omyl. Na klíčových postech se kumulují stále stejní lidé a všechno se to stáčí do špičky v podobě Jana Buriana. To mi přišlo šílené. Stejně jako toxické klima, ve kterém jsme všichni přinas**ní.

V mnoha rozhovorech tvrdíte, že toxické prostředí jste zažíval roky jako student na DAMU.

Pod vedením Jana Buriana jako profesora to byl dost šílený zážitek, když si to teď zpětně uvědomuju. Všechno jsem v sobě potlačil, abych přežil. A teď je to šestým rokem v Národním divadle podobné. Divná manipulace, nedůvěra. Politikaření. O divadlo a umění jde pramálo.

Přitom já DAMU vnímám jako svobodnější a svobodomyslnější prostředí v porovnání s mnohými neuměleckými školami.

Není to tak. Na katedře činoherního divadla nebylo možné svobodně vyjádřit svůj názor. Pokud navíc nebyl v souladu s tím, jaký zastával pedagog, byl člověk v ohrožení. Zvlášť u herců se vlastní názor nepěstoval. Museli být dokonalí a pěkně se napasovat do škatulek. Slabost se nepřipouštěla. Já jsem navíc gay. Naštěstí se přece jen dnes dostáváme do světa, kdy i slabost a nedokonalost jsou nějakými přednostmi.

Proč jste se rozhodl ze svého postu odejít právě teď?

Kvůli té manipulaci. Týrané ženě taky všichni kladou otázky, proč s tím chlapem stále je a proč to neřekla dřív, proč ty hrůzy ohlašuje až po dvaceti letech. Jenže ta žena je v tom tolik namočená, že už vlastně neví, na čem je. Jede v tom, protože to tak prostě je. Na Jana Buriana mám velké vazby. Byl mým pedagogem. Až díky impulzu od současných studentů DAMU jsem si uvědomil, co všechno dělal a dělá špatně. I když jsem to všechno tehdy jako mladý student cítil, nedokázal jsem to pojmenovat nahlas.

Co vás tehdy vedlo k rozhodnutí jít do konkurzu v instituci, kde vám měl přímo šéfovat právě Jan Burian?

Vždycky nám jako studentům bylo říkáno, že ty největší mety jsou velké divadelní budovy se zlatými portály. A já jsem v to věřil. Opravdu. Člověk v tom je a myslí si, že ví, co chce. A pak stačí jeden impulz a zjistí, že je to úplně jinak. Tématem manipulace se zabývám, ostatně s ní mám zkušenosti z druhé strany jako člověk ve funkci, z níž moc přímo vyplývá. Sám cítím ty křehké hranice. Často je to tanec mezi vejci.

Stále jste mi ale neodpověděl na otázku, proč jste se do toho konkurzu přihlásil.

Věřil jsem tomu, že chci dělat souborové kamenné divadlo, ale s velkým progresivním prvkem. Národní divadlo je lákavá nabídka pro všechny, ale až když do toho prostředí naplno vstoupíte, teprve potom se vám odhalí. Já jsem opravdu nevěděl, do čeho lezu. Tím, že jsem byl podřízený Jana Buriana a zároveň jeho bývalý student, chtěl jsem vůči němu být loajální. Chtěl jsem něco dokázat, ale pak jsem si uvědomil, že v tom případě budu muset s vlky výt. Ale já do té partičky nechtěl patřit. I kvůli tomu jsem se setkal s vlnou nenávisti.

Co jste chtěl v divadle změnit?

Chtěl jsem v Národním divadle vytvořit jasnou poetiku, která by byla opřená o scénografii. Můj předchůdce Michal Dočekal z toho udělal scénu, kde bylo všechno. Jeho koncept jakési různorodosti je přitom naprosto v pořádku, ale já jsem se svým týmem chtěl víc pracovat na tom, aby bylo Národní divadlo nejen kulturní institucí, ale i centrem setkávání. Aby lépe pracovalo s diváky. Na činohře jsme, myslím, vytvořili ostrůvek svobody. A podařilo se nám udělat několik dobrých inscenací. Přesto jsem od vedení cítil nedůvěru a tlak, ale nikdy jsem od Jana Buriana nezaznamenal jinou kritiku než jeho klasické výtky ve smyslu, že se neumím chovat a že neděláme příliš pestré divadlo.

Jana Buriana kritizujete za kumulaci funkcí a z toho podle vás vyplývající „jánabráchismus“. Proč jste toto neřešil už dřív?

I když si o mně lidi myslí, že jsem držka prořízlá, jsem z generace, která se bála ozvat a byla zvyklá držet hubu a krok. Neměl jsem takovou odvahu jako dnešní mladí. Doba je jiná. Z kumulace funkcí Jana Buriana častokrát vycházely problémy, s nimiž jsem nedokázal hnout. Dostal se do obrovského střetu zájmů. Mentální klima generace Jana Buriana by mělo skončit.

Co konkrétně vám Burian vyčítal?

Častokrát jsem byl zmatený, co po mně vlastně chce. Je to složité téma, které se lidem zvenčí těžko vysvětluje. Teď je pro mě nejdůležitější, aby každý přemýšlel o svém svědomí. Já jsem si mohl zvolit dvě cesty – dál dělat kariéru, trochu si své svědomí udupat a začít pořádně zabrušovat do divadelního establishmentu. Zariskoval jsem, ale upřímně… Odcházím i proto, že si potřebuju odpočinout. Posledních dvacet let jsem makal tak, až jsem ztratil sám sebe. Musím se najít. Nevím, co budu dělat dál. Ale vím, že jiné divadlo, jinde a s jinými lidmi. Chci dělat mnohem víc autorské divadlo. To je podle mě budoucnost.

Autorské divadlo jste se snažil ve Zlaté kapličce prezentovat dosud, přitom to byla jedna z nedávno zveřejněných výtek Jana Buriana.

Pan ředitel má rád svůj status quo. Nechce dělat věci příliš okatě. Nejspíš by byl raději, kdyby na mém místě byl klasičtější režisér, který to bude dělat tak, jak se to dělávalo. Přitom on mi nikdy větu, že dělám příliš autorské divadlo, do očí neřekl. Dozvěděl jsem se to až z médií. To mě mrzelo.

Kritika ze strany laické i odborné veřejnosti se dotýkala nedostatečné návštěvnosti, změny dikce divadla, velká nelibost provázela také vaše rozhodnutí zrušit veleúspěšnou inscenaci Sluha dvou pánů a v neposlední řadě i takzvané blokové hraní a s tím související jiný způsob výběru herců do souboru.

S tou nižší návštěvností to není úplně fér. Na zrušení Sluhy dvou pánů jsem pracoval rok a půl – a ano, jeho zrušením se tržby snížily, ale my jsme v činohře do covidu tak fatální propady neměli. Povedli se nám srovnatelné úspěchy.

Jaké?

Třeba Kytice. Ta kdyby se hrála taky přes dvacet let, bude druhým Sluhou dvou pánu. Věděl jsem, že Národní divadlo nemá být jistotka. Mělo by předkládat něco, co divák nečeká. My jsme našli nové diváky, začali k nám chodit mladí lidé. Je to nefér takto říct, ale ano, když mluvíte o číslech, Sluha dvou pánů byla obří dojná kráva. Zlaté vejce. Ta inscenace tvořila asi dvacet procent zisku činohry. To je strašně moc. Musel jsem to udělat, jinak by se zastaralá profilace divadla nezměnila. Stojím si za tím, že jsme dělali odvážný, suverénní program.

Co byl váš nejsilnější argument?

Hlavně to, že jsem jednotlivé budovy chtěl rozdělit dramaturgicky. Nemůžete všude dělat všechno stejně. Hlavní scéna měla být divadlo velkých titulů a klasik, Stavovské divadlo mělo ukazovat více současné umění a Nová scéna měla být úplně experimentální. Tam lidé chodí opravdu méně, což do velké míry souvisí s nastavením propagace. Národní divadlo se někdy schovává za to, že je to „ta“ velká tradiční budova, že není potřeba nad marketingem moc přemýšlet. Jan Burian příliš nevěří moderním metodám propagace, ale spíš tomu, co si lidé mezi sebou řeknou.

Bylo by fér zmínit, že asi zásadní klín do všeho vrazila pandemie. Co vám covid vzal a co vám naopak dal?

Kdyby nebyl covid, asi jedu dál svou dráhu a nemám čas se nad tím zamyslet. Když se člověk zastaví, může se najednou rozhlídnout a víc přemýšlet o tom, co dělá. Byl jsem v takovém zápřahu, v takové mašině, že až covid mi tu podstatu divadelní scény úplně obnažil. Pro mě to bylo velmi přínosné období, protože jsem se vrhnul do jiných projektů, natáčel jsem film, hledal jsem jinou cestu, jak k divákům proniknout. Přemýšlel jsem nad tím, jak zlepšit fungování Národního divadla z pohledu logistiky a provozu.

A tehdy vás napadlo zkusit zavést v českém prostředí neobvyklé blokové hraní?

Ano, blokové hraní je nejen ekonomičtější a ekologičtější. Prostě šetří zdroje. Hlavně ale prospívá umění. V tuhle chvíli je problém dostat do Prahy zahraniční režiséry, protože ti jsou zvyklí zkoušet kratší intenzivnější úseky, třeba rovnou s novou scénografií. Nemůžou si většinou dovolit v Praze strávit půl roku zkoušením.

Co byste dnes udělal jinak?

Asi nic. Reagoval jsem na situaci. Teď jsem poslouchal Zápisky z blázince slavného režiséra Miroslava Macháčka. Byl velmi významnou, charismatickou osobností, taková přecitlivělá a zároveň cholerická povaha. V Národním divadle působil třicet let. Říkal, že Národní svými mechanismy, celou svou existencí, popírá svobodnou, uměleckou tvorbu. Je těžké to vysvětlit někomu, kdo se na to dívá zvenku. Ale je to tak.