Národní divadlo slaví 140 let
Mnozí z nás ho považují za centrum české kultury. Ač se tomu někomu možná nechce věřit, v pátek od otevření Národního divadla uplynulo 140 let. Věděli jste ale, že pěvkyni Emu Destinnovou do „Zlaté kapličky“ nepřijali pro údajný nedostatek talentu nebo o zlatých šroubech herce Josefa Kemra? Tyto a další zajímavosti prozradil tiskový mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk.
Vybudování Národního divadla mělo především v období národního obrození velký význam. Mělo ale divadlo od začátku stát tam, kde stojí nyní?
Návrhů na místo, kde Národní divadlo zbudovat, bylo několik, například na Karlově náměstí. Ale sbor pro výstavbu Národního divadla si trval na místě u Vltavy v přímé diagonále k Pražskému hradu jakožto moci státnosti a Národní divadlo mělo být mocí umění a národního uvědomění.
Jak dlouho výstavba divadla trvala a kolik stála?
Výstavba od položení základního kamene 12. května 1868 trvala 13 let. Rekonstrukce po požáru trvala dva roky. Celková suma mezi lety 1850 až 1884 se vyšplhala na 3 204 129 zlatých.
Národní divadlo se otevřelo 11. června 1881 představením Smetanovy opery Libuše. Většinou, když se něco odehrává napoprvé, nejde všechno tak, jak má. Bylo to i v případě otevření „Zlaté Kapličky?“
Slavnostního otevření se měl zúčastnit korunní princ Rudolf se svojí snoubenkou Štěpánkou Belgickou. Štěpánka se nedostavila a princ Rudolf opustil divadlo v průběhu druhého jednání.
Národní divadlo dlouho otevřené nezůstalo. Ví se, co bylo příčinou požáru?
Ten den bylo velké horko, občas sprchlo a byl vítr. Za viníky požáru byli označeni dva zámečníci –devatenáctiletý Emil Jenisch a dvaadvacetiletý Vácslav Ziniburg – a třiadvacetiletý strojník Karel Machal, kteří 12. srpna odpoledne před vypuknutím požáru na střeše Národního divadla pracovali na přiletování měděného drátu k hromosvodu. Plechová letovací kamínka s rozžhaveným dřevěným uhlím, která ke své práci potřebovali, pak položili do okapového žlabu, kde uhlí zalili vodou.
Český národ prodělal za dobu své existence několik změn politického režimu. Jak se s tím vypořádávalo Národní divadlo? Určitě muselo docházet například k propouštění zaměstnanců a celkovému přizpůsobení repertoáru.
I v průběhu 1. světové války bylo Národní divadlo v provozu, protože orchestrální hráči byli pro potřeby udržení provozu divadla uvolněni z vojenské povinnosti. Po roce 1938, když vstoupily v platnost Norimberské zákony o čistotě rasy, byli z Národního divadla propuštěni zaměstnanci židovského původu, například herec Hugo Haas.
Po osvobození, respektive po roce 1948, docházelo k perzekuci některých umělců za údajnou spolupráci s Němci, například u herce Karla Högera. Ten byl ovšem očištěn, protože se našli svědci, že během války finančně podporoval různé rodiny, byl kurýrem šifrovaných zpráv a spolupracoval s odbojem. Po roce 1977, tedy v době normalizace, byl repertoár Národního divadla kontrolován orgány KSČ.
Jak se Národní divadlo změnilo po sametové revoluci?
Zásadní změna nastala v roce 1992, kdy došlo k tzv. delimitaci Národního divadla. Jednalo se o osamostatnění Smetanova divadla – vznikla Státní opera Praha a osamostatnila se Laterna magika. Došlo také k přejmenování tehdejšího Tylova divadla na Stavovské divadlo.
Pojí se s Národním divadlem nějaké legendy a mýty? Narážím tím především na příběh rekonstrukce budovy a herce Josefa Kemra.
Legendární jsou tři zlaté šrouby, které byly vytvořené ze čtvrt kila osobního zlata a umístěny Josefem Kemrem v krovu nad jevištěm. Zlaté hlavice šroubů mají iniciály Josefa Kemra, jeho manželky Evy Fouskové a přítele a pěvce Bronislav Chorovice. Zajímavá historka je, že Emu Destinnovou nepřijali do Národního divadla „pro nedostatek talentu“. Podobná situace se odehrála i v případě Dagmar Peckové, která se také ucházela o angažmá.
Před 140 lety bylo otevřeno Národní divadlo v Praze. Zdroj: Profimedia.cz
