Europoslanec TOP 09 Luděk Niedermayer před volebním štábem koalice Spolu (ODS, TOP 09, KDU-ČSL) k výsledkům voleb do Evropského parlamentu, 9. června 2024, Praha. Zdroj: ČTK / Kamaryt Michal
Amerika zvolila takovou celní politiku, která bude pro její podniky i občany velmi nákladná, popisuje v rozhovoru europoslanec Luděk Niedermayer (TOP 09), který zasedá v nejsilnější frakci europarlamentu, Evropské lidové straně. Evropští představitelé proto nyní dělají maximum, aby obchodní dohodu s Donaldem Trumpem úspěšně vyjednali. K tomu, jestli se to podaří, je ale Niedermayer skeptický. „Neříkám, že dohoda je vyloučená – Evropská komise o ni zjevně velmi stojí –, ale velký optimismus v tuto chvíli necítím,“ popisuje.
Momentálně se Evropa nachází uprostřed celní pauzy. Donald Trump až do července pozastavil plošná 25procentní cla na zboží z EU, přičemž nadále jsou v platnosti cla na automobily, ocel a hliník. Nyní za sebou máme první měsíc odkladu. Kam jsme se od té doby posunuli?
Komise dělá v podstatě všechno, co se dá. Jedná o všech možných variantách – od nulové celní sazby až po nějaký kompromis, který by byl přijatelný pro Američany a zároveň co nejméně poškozující pro evropské firmy. Zároveň se snažíme rozšiřovat obchodní spolupráci i s dalšími partnery, tedy se třetími zeměmi.
Jednání probíhá, ale můj dojem je – a to říkám spíš na základě těch méně oficiálních informací –, že vůbec není jasné, k čemu to povede. Americká administrativa totiž najednou vyhodila do vzduchu hrozně moc „míčků“. A představa, že během pár desítek dní zvládnou vyjednat nové obchodní vztahy téměř se stovkou zemí – z hlediska cel – je velmi ambiciózní.
ČTĚTE TAKÉ: Boj za vlast? Nezájem, ukázal průzkum u Slováků. Češi by šli do zbraně výrazně ochotněji
(Slovenský eurokomisař pro obchod Maroš) Šefčovič také varoval, že pokud by opravdu byla zavedena cla na všechny (avizované) komodity, pak by podle jeho slov platila až na 97 procent evropského exportu. Zároveň vidíme, že i v samotné Americe roste uvědomění, že jde o velmi nákladnou politiku. Výrobu totiž nejde jen tak rychle přesunout. A ve výsledku z toho nejvíc těží Čína. Myslím si, že Američané zatím úplně nevědí, jak situaci řešit.
Neříkám, že dohoda je vyloučená – Evropská komise o ni zjevně velmi stojí –, ale velký optimismus v tuto chvíli necítím.
Podle toho, co jsem slyšel od našich vyjednavačů, americká strana vzkázala, že (Unií nabídnutá nulová cla) jejich podniky nezajímá. Že nemají zájem o větší export do Evropy.
Takže si nemyslíte, že je velká šance prodat Američanům „nulu za nulu“ (nabídku oboustranně nulových cel)? A pokud se to nepodaří, bude Komise mít vůli přistoupit k nějakým radikálnějším opatřením?
Pokud já vím, tak jsme tu „nulu za nulu“ nabízeli už na úplném začátku jednání, ještě než došlo k vyhlášení těch velkých plošných cel. A podle toho, co jsem slyšel od našich vyjednavačů, americká strana vzkázala, že to jejich podniky nezajímá. Že nemají zájem o větší export do Evropy – zajímá je naopak větší ochrana vlastního trhu.
Není to ta nabídka, kterou Donald Trump hledá. Trump by podle mě opravdu rád vyjednával, pokud jsou ve vzduchu cla ve výši 20, 25 nebo 30 procent, pak si myslím, že je připraven mluvit o možných ústupcích. Jenže z pohledu evropských politiků to nebude jednoduché rozhodování.
Asi zatím největší obrat v oblasti „tarifů“ je překvapivě rozsáhlé snížení cel na obchod mezi USA a Čínou (30 % na straně USA a 10 % na straně Číny).
— Luděk Niedermayer (@LudekNie) May 13, 2025
K tomu tři poznámky:
1⃣ Dobrou zprávou bezesporu je, že tento rozsah celního zatížení zřejmě nepovede ke krizi světového… pic.twitter.com/Bl82uiD9rY
Aktuálně je systém (cel) vyrovnaný, navzdory tomu, co říkají populisté. Pokud by Evropa volila odvetu – v případě, že by Amerika uvalila clo 20 procent na téměř 100 procent našeho exportu – tak by proporcionální reakce znamenala obrovské zatížení amerického dovozu. I na zboží, kde to vůbec nedává ekonomický smysl. A pokud se zároveň budeme chtít držet toho, že reagujeme, ale zároveň co nejméně poškodíme naši ekonomiku a naše spotřebitele, pak to bude opravdu složité. Výsledkem zřejmě bude kompromis – tedy že některé dovozní položky zatížíme vysokými cly, ale v celkovém součtu to bude nižší zatížení než to americké. I tak to ale samozřejmě ovlivní obchod.
Evropa nemůže reagovat recipročně
Takhle to vyznívá, že reakce Evropy má dvě stránky: politickou a ekonomickou. A vyjma symboliky, kterou by odpověď Komise přinesla, by pro Evropu bylo výhodnější spíše nereagovat?
Ne nereagovat, ale nereagovat proporčně. Kdybychom to hodně zjednodušili: pokud je ten jejich objem (dovozu z USA, pozn. red.) poloviční, tak naše cla (na americké zboží) by musela být dvojnásobná, aby to bylo proporční. A to prostě nedává smysl. Zdá se, že Donald Trump si to buď neuvědomuje, nebo ho to nezajímá. Neřeší, co to udělá s peněženkami amerických domácností.
Jenže v Evropě ta logika takhle nefunguje. Tady si politická reprezentace nemůže dovolit udělat něco, co by mělo přímý a drasticky negativní dopad na běžné domácnosti.
Kdyby se používala data za obě složky (zboží i služby), tak bychom byli na úrovni někde pod pěti procenty.
Hlavní kartou, kterou má Evropská komise v rukávu, jsou cla, respektive daně na americký big tech – tedy velké technologické firmy jako Meta nebo síť X. Jak snadné bude takovou zbraň použít?
Trik je v tom, že na služby se neuplatňují cla, ale jak jste správně řekla „zdanění“. A právě v té debatě o clech používá Amerika argumenty, nad kterými zůstává evropským ekonomům rozum stát. Můj kolega říkal, že kdyby se používala data za obě složky (zboží i služby), tak bychom byli na úrovni někde pod pěti procenty. Například započítávají do zatížení amerického exportu daň z přidané hodnoty. A to bez ohledu na fakt, že DPH se vztahuje na jakékoli zboží nebo službu. Není pochyb, že kdyby Evropa zavedla nějaké dodatečné zdanění, například digitálních služeb, Amerika by to nesla velmi nelibě.
Jenže realita je taková, že EU je v této oblasti dlouhodobě naprosto transparentní. Už dávno začaly práce na lepším zdanění digitálních gigantů, protože tyto firmy – jako například velké technologické platformy – tu sice působí, ale téměř neplatí daně. Když se pak v rámci OECD začala rýsovat globální dohoda o zdanění nadnárodních firem, EU se rozhodla vsadit na globální dohodu. Dnes už je ale zřejmé, že k takové dohodě nedojde. A to znamená, že i bez Trumpových ekonomických opatření by se Evropa musela k úvaze o digitální dani znovu vrátit. Nyní je jen otázka, jak rychle.
Je jasné, že by to USA vnímaly jako eskalační krok – o tom není pochyb. Ale ekonomicky by to bylo racionální, to vám potvrdí většina neamerických ekonomů.
Je jasné, že by to USA vnímaly jako eskalační krok – o tom není pochyb. Ale ekonomicky by to bylo racionální, to vám potvrdí většina neamerických ekonomů. Problém ale je, že to není opatření, které lze zavést během pár měsíců.
Ve vzduchu ale visí, že pokud to nezavede Evropa společně, začnou to dělat jednotlivé členské země.
Trump státy EU spíš sjednocuje
Co tlak americké administrativy dělá se spoluprací uvnitř EU? Osvědčuje se schopnost států držet při sobě, domluvit se, anebo se už začínají objevovat trhliny?
Já je tam nevidím. To, že někteří politici dávají najevo svůj privilegovaný vztah s Donaldem Trumpem, například italská premiérka (Giorgia) Meloniová, tak to sice využívají – ale nemám pocit, že by to bylo na úkor EU. Nechci říkat, že jde o pozitivní vývoj, ale určitě to vytváří nový impulz – třeba ve vztazích se třetími zeměmi. Myslím, že jsme od brexitu neměli tak těsné vztahy se Spojeným královstvím, s Kanadou, Japonskem nebo Austrálií. Řekl bych, že to celé vede k posilování partnerství mezi Evropou a dalšími západními demokraciemi.
A také musím říct, že ten dlouhodobý, oprávněný tlak Donalda Trumpa – ale i předchozích amerických prezidentů – na zvýšení obranyschopnosti Evropy možná konečně začíná přinášet výsledky. Zajímavé je, že se to povedlo rozhýbat právě ve chvíli, kdy vzniklo napětí mezi Evropou a USA v jiných oblastech. A výsledkem může být poměrně „buy European“, tedy silnější a soběstačnější evropský blok, i v oblasti obrany.
Zatím bych řekl, že spíš vedou k větší jednotě než k nějakým zásadním vnitřním tenzím. Samozřejmě s výjimkou Viktora Orbána (maďarského premiéra).
Často bylo slyšet, že Evropě chybí jasný lídr, který by za EU s Amerikou jednal. Díváte se na to stejně? Potřebuje Evropa nějakou jednu nekompromisní autoritu? Někteří politici v EU se tak snaží částečně profilovat…
Myslím si, že ta poptávka po silném lídrovi tu je už delší dobu. Ale z mého pohledu je v určitém rozporu s tím, jak dnes funguje samotné vládnutí. Dnešní správa věcí veřejných je strašně složitá – a pokud má být vláda úspěšná, musí fungovat jako týmová hra.
Je otázka, do jaké míry je volání po „Trumpovi“ projevem touhy po autoritářštějším způsobu vládnutí, a nakolik je to spíš zklamání z toho, že běžné, standardní vlády v mnoha zemích prostě neobstály.
Jenže veřejnost zároveň očekává jednoho silného lídra, který bude razantně rozhodovat a „seká“ jedno rozhodnutí za druhým. Vidím tendenci celé vládnutí zjednodušit a personifikovat – ztotožnit s jedním člověkem. To očekávání existuje, ale zatím moc nevidím, že by ho nějací lídři skutečně dokázali naplnit. Je otázka, do jaké míry je volání po „Trumpovi“ projevem touhy po autoritářštějším způsobu vládnutí, a nakolik je to spíš zklamání z toho, že běžné, standardní vlády v mnoha zemích prostě neobstály.
Jedna z hypotéz, která mě napadá, když sleduji vývoj v různých zemích, je ta, že v silnějších demokraciích s vysokou životní úrovní – jako je třeba Kanada nebo Austrálie – fenomén Trump vedl spíše k posílení tradičních stran. Oproti tomu Rumunsko ukazuje, že v zemích s většími strukturálními problémy a nižší prosperitou má ten model slibující „rychlá a radikální řešení“ mnohem větší podporu – a vypadá to, že tam může dosahovat výsledků nad 50 procent.
A co v Česku? Vyplatí se sázka na Trumpa v letošních parlamentních volbách, třeba hnutí ANO? Byť teď se od něj maličko distancuje.
Ekonomicky jsme in between (někde uprostřed). Hnutí ANO v tomto směru (podpoře Donalda Trumpa) udělalo poměrně výraznou otočku. Jeho voliči ale jsou v tomto směru mnohem tolerantnější než voliči jiných stran – ti totiž svým politikům odpouštějí mnohem méně. U voličů ANO mám dojem, že takový „kotrmelec“ se dá zvládnout celkem dobře, aniž by to vyvolalo nějaký větší problém.
Řada nejen českých politiků bude připravena ty pomyslné „čapky“ ze skříně zase vytáhnout, oprášit je a začít se s nimi znovu fotit.
Navíc je třeba si uvědomit, že do voleb ještě zbývá poměrně dost času. Co se týče Donalda Trumpa, je docela dobře možné, že začne chytat ty „míčky“, které v ekonomické oblasti vyházel do vzduchu, nebo že se mu podaří vyjednat nějaké příměří na Ukrajině.
A v takové situaci si myslím, že řada nejen českých politiků bude připravena ty pomyslné „čapky“ ze skříně zase vytáhnout, oprášit je a začít se s nimi znovu fotit. A vzhledem k tomu, že do českých voleb ještě nějaký čas zbývá, tak si opravdu myslím, že takový scénář se může stát. Bylo by ale hodně netypické, kdyby volbám dominovala jen zahraniční politika.
Chaos autoprůmyslu zavinily i vlády
Už jsem zmiňovala, že v platnosti zůstávají americká cla na automobily vyrobené mimo USA a cla na ocel a hliník. Jak reálný podle vás je scénář, že by evropští výrobci slyšeli na tu výzvu Donalda Trumpa „vyrábějte u nás, budete to mít levnější“? Je to realistická úvaha?
I prémiové automobilky už to dávno dělají. Největší továrna BMW se nachází v Americe, na americkém kontinentu vyrábí i Mercedes nebo Audi. Mám pocit, že některé z těchto značek tehdy sázely hlavně na naftu – nebo přesněji řečeno, na tehdejší podobu volné obchodní zóny v rámci Ameriky. Ale to, že dochází k určité lokalizaci výroby, je prostě fakt. Koneckonců i my jsme rádi, že Hyundai a Kia vyrábějí svá evropská auta na Slovensku a v Česku. Pravděpodobně i čínské automobilky půjdou touhle cestou – budou zakládat výrobní závody přímo na trzích, kam chtějí prodávat.
Takže je pravda, že cla budou vytvářet tlak na posilování lokální výroby, ale je také pravda, že tento trend už tady dávno je. Není to tedy úplně dramatická změna – spíš akcelerace něčeho, co už v určité podobě existovalo.
Jedním z témat posledního plenárního zasedání Evropského parlamentu byla změna emisních norem pro automobilky. Ty od letošního roku musí povinně plnit přísnější emisní limity svých flotil. Vzhledem k nižšímu odbytu elektromobilů, než se očekávalo, ale tyto limity většina automobilek nesplní – a měly by proto platit vysoké pokuty. Podle nově schvalovaného návrhu, na kterém jste se podílel i vy, sice stále budou muset tyto přísnější limity automobilky plnit – uleví se jim ale v tom, že se jim výpočet emisí rozprostře do tří let. Během těch by se měly díky vyššímu podílu nízkoemisních aut ve flotilách dostat pod požadovaný limit. Otázka zní: změní se během tří let tak dramaticky poptávka po elektromobilech, aby automobilky měly šanci emisní průměr svých flotil dorovnat?
Řekl bych, že loňský rok představoval negativní extrém, protože došlo k velkému chaosu, který způsobili samotní politici – tím, jak zapínali a vypínali různé podpůrné politiky. Letos už situace vypadá viditelně lépe než v minulém roce. Myslím si tedy, že k určitému obratu už dochází. Přesto se domnívám, že rozvolnění přes průměrování flotilových emisí stále dává smysl.
Cena nových elektrických vozů už klesla až k hranici zhruba 500 tisíc (korun), a zároveň roste nabídka levných ojetých vozidel. Posun je tedy podle mého názoru výrazný.
Je vidět, že na trh přichází čím dál více levnějších aut. Cena nových elektrických vozů už klesla až k hranici zhruba 500 tisíc (korun), a zároveň roste nabídka levných ojetých vozidel. Posun je tedy podle mého názoru výrazný. Výrazně také klesla cena elektřiny, což snižuje náklady na provoz těchto aut. Zlepšuje se také infrastruktura. Proto se očekává, že většina automobilek díky tomuto průměrování zvládne plnit flotilové limity bez větších problémů.
Takže podle vás nehrozí, že se stejná debata o tom, že automobilky čelí vysokým pokutám, rozjede za tři roky nanovo?
Myslím si, že se to znovu otevírat nebude. Ostatně je to vidět i na velmi vlažném přístupu většiny automobilek k debatě, kterou část politiků stále znovu vyvolává ohledně změny cíle pro rok 2035. Ty investice (do elektromobility) už totiž proběhly. Automobilky teď spíše hledají způsob, jak vyrábět tato auta tak, aby měly dostatečnou ziskovost. To je ten hlavní úkol.
Elektromobilita se díky své jednoduché konstrukci, levnější výrobě, nízkým provozním nákladům a nezávislosti na dovozu fosilních paliv postupně prosadí jako dominantní technologie. Myslím si, že o tom už dnes panuje poměrně široká shoda.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Musíme se připravit na krizi, říká Pavel. Způsob ukončení války na Ukrajině ovlivní Česko na roky
