Kdo má zaplatit nesplácené dluhy občanů? Zdánlivě zbytečná otázka s jasnou odpovědí: Přece oni sami. Ve skutečnosti ale parlament řeší dva roky, kolik z nich má zaplatit stát, kolik věřitelé a kolik ostatní občané. Jak k tomu přijdou?
Nejsnazší to je u věřitelů. Pokud stát nezajistí vymahatelnost práva, respektive bude ji dále snižovat v zájmu ochrany dlužníků, věřitelům se podstatně sníží šance dostat se k dlužným penězům.
Významným věřitelem je i stát. Zdravotní pojišťovny, dopravní podniky i města a obce se budou významně podílet na současném odpouštění penále a poplatků, které schválila Sněmovna. Dlužníci se totiž budou moci zbavit dluhů u veřejnoprávních věřitelů splacením původního dluhu. Tím se sice smaže velký počet historických exekucí, ale stát a firmy na to doplatí. Navíc bude muset za odpuštěné dluhy odškodňovat i exekutory, kterým vznikly náklady během neúspěšného vymáhání. To budou muset zaplatit daňoví poplatníci.
Hrozí, že malé dluhy se přestanou vymáhat
Na odpouštění dluhů se ale budou podílet i všichni poctiví zákazníci. Jim totiž firmy rozpočítají nezaplacené dluhy do cen služeb. Nedávný výzkum agentury STEM/MARK pro CNN Prima NEWS ukázal, že si lidé tyto souvislosti uvědomují a nechtějí dále zvyšovat ochranu dlužníků. Devět z deseti Čechů si myslí, že firmy mají dluhy důsledně vymáhat.
Jak se k tomu postaví Senát, uvidíme na schůzi, která začala 9. června. Právě tam mají senátoři novelu exekučního řádu projednávat.
Z Poslanecké sněmovny vyšel kompromisní návrh, který významně vylepšuje postavení dlužníků, ale nezpůsobuje rozvrat celého systému vymáhání pohledávek. Jako problematická věc v něm zůstávají jen povinné zálohy placené věřiteli exekutorům.
„Ty by řadu věřitelů donutily na svůj nárok raději rezignovat. Zvlášť s ohledem na další náklady, které v souvislosti s vymáháním musí vynaložit a u kterých neví, zda se jim někdy vrátí,“ uvádí Pavel Staněk, prezident Asociace věřitelů. Podle něj je velmi pravděpodobné, že „minimálně dluhy do 5000 korun se úplně přestanou vymáhat, přitom dnes tvoří téměř čtvrtinu všech exekucí. Typicky jde o nedoplatky povinného ručení, neuhrazené poplatky za energie nebo telekomunikační služby. I tady lze logicky předpokládat, že věřitelé si ztráty budou muset nějak vynahradit.“
Přijde zásadní změna vymáhání pohledávek?
Senátní výbor však chce vrátit do hry teritorialitu exekutorů. Tu odmítají prakticky všichni experti mimo neziskové organizace a Českou exekutorskou komoru, na jejíž půdě myšlenka přidělování případů exekutorům vznikla. Teritorialita znamená, že věřitel si nebude moci svobodně zvolit „svého“ exekutora k vymožení pohledávky, ale bude muset najít exekutora v místě bydliště dlužníka a obrátit se na něj.
Například Česká bankovní asociace pokládá teritorialitu za pouhý nástroj politického boje, slepou uličku, která nemá potenciál jakkoli pomoci k řešení skutečných problémů exekuční situace.
Náměstek ředitelky České bankovní asociace Filip Hanzlík připouští, že vymáhání pohledávek ani exekuční řízení není v ČR nastaveno ideálně, ale dodává: „Jsem přesvědčen o tom, že teritorialita není způsobilá přinést systémové zlepšení, neboť ve skutečnosti neřeší prakticky nic s jedinou výjimkou: přerozdělení exekučního ‚koláče‘. To by byl skutečně nesmírně mizivý výsledek, vezmeme-li v úvahu, že v souvislosti s teritorialitou hovoříme o zásadní a negativní paradigmatické změně systému vymáhání pohledávek.”
