Očima psa číslo 651: Státní útulky v Rumunsku jsou doslova peklo na zemi

Existuje ještě dnes v Evropě živoucí peklo pro psy? Ano. Jsou jím rumunské státní útulky. Tato země dlouhodobě neřešila problematiku toulavých psů a kvůli absenci plošných kastrací, mentalitě místních a nezájmu o pomoc psům obecně, se dopracovala k milionům psů bez domova. Jediné „řešení“, se kterým Rumunsko přišlo, bylo usmrcování a i dnes praktikované zavírání bezbranných psů do děsivých útulků. Po odchytu do ok, který už sám o sobě nemálo zvířat vzhledem ke své brutalitě nepřežije, putují tito nebožáci k dalším do kotců – a to po stovkách a tisících – v jednom jediném útulku! Útulků, kde je 500, 1 000, nebo dokonce 3 000 psů naráz je v Rumunsku mnoho.

Česká vidina útulku

Čeští milovníci pejsků si pod pojmem „psí útulek“ představí zařízení, kde jsou pejsci bez majitelů, čekají na svůj nový domov. Sice jejich život není natolik pohádkový jako těch, co mají štěstí a našli milující rodinu, ale rozhodně se nepředpokládá, že by nějak extrémně trpěli, nebo tam dokonce umírali. Navíc je sem tam i nějaký ten dobrovolník vyvenčí a poskytne jim alespoň ždibec lásky a pozornosti. Pravidelné každodenní krmení, voda, kastrace, bezpečí, v případě zranění veterinární péče, sem tam i uvedené vyvenčení dobrovolníky, samozřejmé inzerování pro veřejnost atd. Normální u českých útulků, že? (Pomiňme nyní část zařízení, která se vymykají a neplní svoji funkci.) U rumunských státních útulků ale na toto vše absolutně zapomeňte!

Realita v rumunských útulcích očima psa

Zima a tma

„Vyšlo slunce, přišel nový den na tomto strašidelném místě. Mrzí mě, že z mého kotce není na krásný východ slunce nikdy vidět. Je tu tak málo světla i tepla. Tolik mi chybí časy, kdy jsem mohl ležet venku v trávě u nás na okraji města a vyhřívat se na slunci, svobodný společně se svým nejlepším psím kamarádem. Ale pak přišli oni, chytači toulavých psů. Má existence nebyla nikdy jednoduchá a musel jsem se se životem nejednou poprat. Ale teď jako by se můj život úplně zastavil. Dříve, když jsem se ještě toulal a měl jsem častokrát hlad, vždy jsem si dokázal nakonec někde u popelnice nebo od náhodných kolemjdoucích sehnat pár zbytků jídla. Když mi byla zima, zalezl jsem si do kanálu či nějaké jiné dobře známé skrýše a zase jsem se na chvilku mohl ohřát. Pokud jsem narazil na jiné pejsky, kterým jsem se znelíbil a chtěli mi ublížit, vždycky se mi podařilo utéct a schovat se před nimi. Posledních pár týdnů je ale vše úplně jiné. Byl jsem totiž chycen a uvržen do psího pekla.

Jmenuji se číslo 651

Jmenuji se... jsem číslo 651, nikdy mě vlastně nikdo nepojmenoval. Je mi už osm let. V naší zemi se pejskové jen málokdy dožijí desátého roku života, moc času už mi tedy asi nezbývá, přesto se stále cítím vcelku zdráv a nemám žádné větší bolesti. Mým domovem je nyní studený a od výkalů špinavý kotec. Jsme tu celkem čtyři. Já, dva další kluci a holka, jestli společně bydlíme dohromady psy i fenky, tu nikoho moc nezajímá… Občas je to těžké, znáte to, ty naše psí vášně. Zrovna před pár dny to stálo jednu fenku život, jen pár kotců od nás, byla slabá, nemocná a vrhlo se na ni hned několik psů. Mě však tíží jiné pocity. Mám takřka neustále intenzivní hlad, krmí nás někdy i jen jednou týdně, o kvalitě jídla se nedá hovořit, a někdy nám hodí ještě i zabalené jídlo v obalu. Ale nestěžuji si, přestože dva z mých spolubydlících jsou silnější a větší než já, vždy na mne zbude aspoň kousek jídla, který pro mě znamená možnost i nadále žít. Nejsem na to pyšný, ale někdy sním i jejich hovínka, abych neměl úplně prázdné bříško. Teď na začátku zimy je problém s vodou. Často nám zamrzá, a proto pijeme jen velmi málo. Také mě tu trápí veliký chlad, zde mezi čtyřmi stěnami klece není možné najít způsob, jak se zahřát. Stočím se tedy do klubíčka a snažím se všudypřítomný obzvláště noční chlad co nejméně vnímat. Musím být zdravý.

Sbírka na kastrace fen v Rumunsku končí dnes!

Nemocný a slabý nepřežije

Kdybych onemocněl, místní pan veterinář se o mne nepostará a hrozí mi, že když moji kamarádi v kotci ucítí, že jsem na pokraji sil, zabijí mne. Kéž bych na toto místo nikdy nepřišel a chytači si mne tehdy nevšimli. Slyšel jsem od některých jiných pejsků v tomto pekle, že existuje i jiný svět, kde se lidé o nás pejsky starají, dávají nám dobré jídlo, hrají si s námi, a když onemocníme, vyléčí nás v teplém pelíšku. Včera nám přišel do našeho kotce dát jídlo – suchý chléb – někdo jiný než starší paní, která běžně chodívá. Byl to muž, velký a silný, a když se ke mně přiblížil úplně blízko, začal jsem štěkat. Trošku se chlapů bojím, nemám s nimi dobré zkušenosti ze života na ulici, avšak nechtěl jsem mu ublížit. On si to ale asi myslel a praštil mě do hlavy lopatou, kterou nabíral a házel zbytky do špinavých misek. Ještě dnes mě tolik bolí čumáček. Navzdory tomu nepřestávám věřit, že existují i dobří lidé.“

Jak pomoci

Nepochybuji, že vás po prvotním šoku při čtení napadlo: A co tedy s tím? Kromě podpory organizací, které v Rumunsku provádějí kastrace, je nezbytná maximální pomoc pro místní kvalitní (polo)profesionální záchranáře – soukromé azyly, které pejsky z tohoto pekla vytahují. (Zachraňují také pejsky z ulic nebo od špatných „majitelů“.)

Než může jít pejsek zachráněný ze státního útulku do nové rodiny nebo dočasné péče, stojí je péče o ně mnoho sil, času a financí. Pejskové z těchto míst mají naneštěstí různé nemoci, je potřeba je naočkovat, vykastrovat, zbavit vnitřních i vnějších parazitů. Musí i v azylu zvlášť do karantény, nesmí hned jen tak mezi ostatní pejsky, protože by pro ně znamenali bohužel značné riziko, nebo i smrt, pokud by byli nemocní a další nakazili. Nezřídka je nutné pracovat rovněž se psí psychikou a naučit je znovu věřit lidem a užívat si života.

Změna díky lásce a péči

Někdy už po jednom jediném měsíci takové péče od skvělých místních záchranářů však ani nemusíte poznat, že se jedná o stejného hafana. Pokroky bývají fantastické. Přestože tito dobrovolníci se od východu do západu slunce často ani nezastaví, stále bojují s nedostatkem financí, bez nichž nemohou nikdy péči o desítky i stovky zvířat najednou nikdy zvládnout. Právě jejich usilovná činnost je nadějí nejen pro pejsky ve státním útulku, kteří sní o tom, že se z nich dostanou do některého z kvalitních soukromých azylů, ale pro celé vyřešení této složité situace pejsků v Rumunsku z dlouhodobější perspektivy. Českou organizací, která pomáhá právě tamním azylům, aby mohly zachraňovat životy psů je Heart for Romanian dogs, přes kterou může pomoci každý z nas.

Tagy: